27 CO 238/2022-110 — Krajský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2022, č.j. 108 C 5/2022-49 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 70 000 Kč od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 998 Kč a 17 848,80 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Co do částky 10 802 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení a co do smluvního úroku ve výši 59,77 % ročně kapitalizovaného částkou 2 574,85 Kč a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 70 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 222 393 Kč, se žaloba zamítá (výrok III.). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 293 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok IV.). Opravným usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 8. 2022, č.j. 108 C 5/2022-68, bylo rozhodnuto, že rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2022, č. j. 108 C 5/2022-49, se ve výrokové části pod bodem I. a III. opravuje tak, že se chybně uvedené datum ve znění:„ [datum]“ nahrazuje takto:„ [datum]“ (výrok I.). Rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2022, č. j. 108 C 5/2022-49 se ve výrokové části pod bodem I. opravuje tak, že se chybně uvedený text ve znění:„ 8,25“ nahrazuje takto:„ 8,5“ (výrok II.). 2. Soud prvního stupně věc posoudil za použití § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o.z.“ nebo„ občanský zákoník“) Zdůraznil, že smlouva o úvěru ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se nezabýval tím, zda předmětná smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Dovodil, že patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalovaného. Z předložených dokumentů také nevyplývalo, že by k danému právnímu jednání došlo v elektronickém systému, v němž jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. Z hlediska ustanovení § 561 o. z. je také zřejmé, že smlouva nebyla žalovaným elektronicky podepsána uznávaným či zaručeným elektronickým podpisem. V daném případě nicméně nebylo pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky zapůjčeny. Finanční prostředky převzal žalovaný a nedostatek písemné formy tedy není relevantní. Protože žalovaný poskytnutý úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal žalobu co do nesplacené jistiny úvěru po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni zaplatit. Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože smluvní pokuta byla řádně sjednána ve smyslu § 2048 o. z. a § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a byla požadována ve výši, neodporující zákonným ustanovením, bylo co do smluvní pokuty žalobě rovněž vyhověno. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.). S ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky bylo zjevné, že se jednalo o smlouvu adhezní ve smyslu [číslo] o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek. Uvedená právní úprava však nestojí v novém občanském zákoníku osamoceně, v první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.). Podle občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů„ zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a § 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny„ zvláště nevýhodné doložky“. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura [anonymizováno] dvora EU. [obec] právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že ujednání stran o smluvním úroku je absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými„ úplatami“,„ poplatky“,„ odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec. Tomu ostatně odpovídá nejen povinnost věřitele posoudit schopnost dlužníka splácet podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a informační povinnost podle § 4 až 8 téhož zákona, ale i obecná lidská zkušenost. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení obecných zájmů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem. Celkový úrok ve výši 25- 30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se tak soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti. V daném případě činila RPSN dokonce 77,62 % a roční úrok 59,77%, tedy jednalo se o úrok jednoznačně lichvářský a ujednání o tomto úroku bylo neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Nic na tom nemění skutečnost, zda žalobkyně požadovala tento úrok pouze za určité období či za celou dobu trvání úvěru. Proto byla žaloba v této části zamítnuta, zahrnující úrok do zesplatnění, přirostlý k jistině i úrok kapitalizovaný částkou 2 574,85 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně. Je-li ujednání o smluvním úroku z důvodu rozporu s dobrými mravy absolutně neplatné, nelze provést jeho moderaci. Ze stejného důvodu proto byl zamítnut i nárok na zaplacení částky 400 Kč za upomínací výlohy, neboť v části smlouvy řešící důsledky prodlení žalovaného byla platba sjednána částkou 200 Kč u každé splátky. Jde o paušální částku bez toho, že by z dokladů předložených žalobcem vyplynulo, že nějaké externí vymáhací společnosti se na vymáhání pohledávky podílely. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“). Žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná cca z 50%, byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v tomto poměru z částky 24 585 Kč. Při stanovení úspěchu ve věci bylo nutno přihlédnout i k požadovaným úrokům a úrokům z prodlení, do kterých byla žaloba zamítnuta. Žalovanému proto byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 293 Kč. 3. Proti části zamítavého výroku III. a závislému nákladovému výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Svým odvoláním brojila proti zamítnuté části žalobou uplatněného nároku toliko v rozsahu, v němž soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni částku 1 672 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 672 Kč ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení a smluvní úrok ve výši 7,31 % p. a. z částky 70 000 Kč od [datum] do [datum], smluvní úrok ve výši 8,5 % p. a. z částky 70 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] do zaplacení dosáhne částky 222 393 Kč. Současně požadovala přiznání náhrady nákladů řízení, jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. 4. Žalobkyně odvolání odůvodnila tím, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně právně posoudil, když žalobkyni nepřiznal sjednaný úrok za poskytnutí úvěru do výše 7,31 %