103 Co 23/2024-218 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem č. j. 7 C 348/2023-54 ze dne , právnická osoba, . 2024 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 48 234 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 48 234 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 15 % ročně, dále částku 6 234,99 Kč „se smluvním poplatkem z prodlení“ ve výši 0,1 % denně z částky 46 234 Kč od , datum, „do zaplacení“, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku [výroky I. a) a I. b)]. Dále žalobu v části, ve které žalobkyně požadovala, aby jí žalovaná zaplatila částku 12 469,99 Kč se „smluvním poplatkem z prodlení“ ve výši 0,2 % denně z částky 46 234 Kč od , datum, „do zaplacení“, zamítl (výrok II.). Uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni „62,74 % nákladů řízení“ ve výši 15 303,35 Kč k rukám zástupce žalobkyně v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je soukromou vysokou školou ve smyslu ustanovení § 39 a následujících zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, že účastníci uzavřeli smlouvu o studiu dne , datum, a následně její dodatek číslo , hodnota, ze dne , datum, , v důsledku které se v akademickém roce 2022/2023 žalobkyně zavázala žalované poskytnout výuku bakalářského studijního programu „bezpečnostní management“. Žalovaná se zavázala zaplatit za to žalobkyni školné ve výši 51 692 Kč. Žalovaná současně požádala dne , datum, o možnost splácení školného v měsíčních splátkách. Žalobkyně této žádosti vyhověla, a proto v souladu se smluvními ujednáními bylo školné navýšeno o 15 % na celkovou částku 59 446 Kč. Dne , datum, žalobkyně žalované ukončila studium z důvodu nesplnění studijních povinností. Na vystavených fakturách po 6 600 Kč měsíčně, splatných ke dni , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, , a faktury na 6 598 Kč, splatné dne , datum, , na školném žalovaná žalobkyni dluží částku 46 234 Kč. V souvislosti s ukončením studia se v souladu se smluvními ujednáními účastníků všechny i dosud nesplatné faktury staly splatnými ke dni , datum, . Dle sazebníku poplatků žalobkyně účinných od , datum, činil poplatek za odeslání 2. upomínky o zaplacení školného 2 000 Kč. Žalobkyně takovou 2. upomínku ze dne , datum, o zaplacení nedoplatku školného žalované zaslala; v souladu se sazebníkem poplatků proto žalované uvedený poplatek 2 000 Kč účtovala. Účastníci dále ve smlouvě sjednali smluvní pokutu za prodlení žalované s hrazením školného ve výši 0,3 % denně z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení předmětného dluhu na školném, včetně poplatku za 2. upomínku, přípisem v elektronické formě ze dne , datum, , ve lhůtě do , datum, ; dále jí zaslala předžalobní výzvu ze dne , datum, . Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně stanovila poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách ve smyslu § 59 zákona o vysokých školách, žalovaná je pak povinna poplatky spojené se studiem ve smyslu § 63 odst. 3 písm. a) zákona o vysokých školách hradit. Soud prvního stupně současně daný smluvní vztah mezi účastníky posoudil jako vztah spotřebitelský ve smyslu § 1810 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“). Uzavřel, že žalobkyni svědčí právo na neuhrazený zůstatek poplatků spojených se studiem (školného) 46 238 Kč a poplatku za 2. podmínku ve výši 2 000 Kč, včetně žádaného úroku z prodlení v zákonné výši ve smyslu § 1968 a § 1970 občanského zákoníku, když období, za nějž se žalobkyně tohoto úroku z prodlení domáhá, je obdobím, kdy žalovaná byla se svým plněním v prodlení, výše odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně žalobou uplatněné smluvní pokuty ve výši 18 709,98 Kč (kapitalizovaná část smluvní pokuty 0,3 % denně z částky 46 234 Kč od splatnosti jednotlivých faktur uvedené shora do , datum, ) a smluvní pokuty 0,3 % denně z částky 46 234 Kč od , datum, do zaplacení uzavřel, že vzhledem ke spotřebitelské povaze smluvního vztahu účastníků je ujednání o smluvní pokutě v sazbě 0,3 % denně z dlužného školného nepřiměřeným smluvním ujednáním ve smyslu § 1813 občanského zákoníku ve znění účinném do , datum, , když odpovídá sazbě 109,2 % ročně. Žalovaná se jako spotřebitelka této nepřiměřenosti dovolala. S odkazem na ustanovení § 1815 občanského zákoníku ve znění účinném do , datum, proto soud prvního stupně „dle své úvahy snížil smluvní úrok na úrok ve výši 0,1 % denně z dlužného školného, 36,5 % ročně, což představuje částku 6 234,99 Kč u kapitalizovaného úroky ke dni podání žaloby (, datum, ) a od , datum, do zaplacení“. V tomto rozsahu proto žalobě co do žádané smluvní pokuty (kterou ve výroku označil nesprávně coby „smluvní poplatek z prodlení“) vyhověl a ve zbylém rozsahu žádaného rozsahu smluvní pokuty žalobu zamítl. Současně soud prvního stupně co do lhůty k plnění žalované stanovil možnost uhradit žalobkyni přisouzené plnění ve splátkách, „z důvodu její tíživé sociální situace“.2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým jej napadla v rozsahu jeho výroku I. – co do stanovené lhůty k plnění, výroku II. a výroku III. V odvolání namítá, že ve věci mělo být soudem prvního stupně rozhodnuto rozsudkem pro uznání, neboť žalovaná byla v rámci vydaného elektronického platebního rozkazu, který jí byl doručen dne , datum, , vyzvána tzv. kvalifikovanou výzvou ve smyslu § 114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) k vyjádření ve věci samé ve stanovené lhůtě do 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu; takové včasné vyjádření však neučinila. Ve svém odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne , datum, uvedla pouze, že není schopna danou částku uhradit najednou, a navrhla, aby jí soud stanovil splátkový kalendář. Teprve až v doplnění svého odporu doručeného soudu prvního stupně dne , datum, , tedy opožděně, uvedla své výhrady vůči (žalobkyní v řízení rovněž uplatněné) smluvní pokutě. Nesouhlasí dále s právním závěrem soudu prvního stupně, že smluvní vztah založený účastníky smlouvou o studiu je vztahem spotřebitelským; v tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 ze dne , datum, , které soud prvního stupně na danou věc aplikoval chybně. Z citovaného rozhodnutí se podává, že studiem též na soukromé vysoké škole občané realizují své ústavně garantované právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod. Čl. 33 odst. 2 Listiny určuje, že občané mají právo „na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách“. Jde zde tak o poskytování veřejné služby (též) ze strany soukromé vysoké školy, neboť i ta je součástí vzdělávacího systému na území České republiky, který je státem vytvořen a státem spravován. Režim fungování soukromé vysoké školy je pak striktně upraven veřejnoprávním předpisem, a to zákonem o vysokých školách, který platí pro všechny vysoké školy bez rozdílu. Na soukromých vysokých školách lze vzdělání poskytovat dle čl. 33 Listiny základních práv a svobod za úplatu; tomu odpovídá dokonce zákonná povinnost soukromé vysoké škole zajistit si zdroje financování ve smyslu § 40 zákona o vysokých školách. Na soukromou vysokou školu jsou kladeny státem další nároky včetně správního rozhodování o udělování akademických titulů. Žalobkyně je oprávněna v souladu s ustanovením § 59 zákona o vysokých školách stanovit a vybírat jakékoliv poplatky spojené se studiem, které stanoví ve svém vnitřním předpisu, tedy i školné. Tyto poplatky (školné) může vysoká škola požadovat v průběhu studia, nepředstavují přímé adresné protiplnění za poskytnuté služby, zprostředkovanou výuku, nýbrž vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium. Školné tak není platbou za vzdělání. Ve smyslu smlouvy o studiu uzavřené mezi účastníky tak žalovaná byla povinna hradit školné a poplatky spojené se studiem. Žalobkyně předpokládala, že žalovaná bude řádně studovat, proto jí musela zajistit materiální podmínky pro studium. Žalobkyně pak odkázala na v odvolání blíže citovaná rozhodnutí odvolacích soudů, mimo jiné na rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 21 Co 298/ 2022-164 ze dne , datum, , jenž vycházel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 ze dne , datum, , v nichž je dovozováno, že v takových případech nejde o vztah spotřebitelské povahy. Žalobkyni pak není zřejmá úvaha soudu prvního stupně, proč je smluvní pokuta v rozsahu 0,2 % denně z dlužné částky školného (v kterémžto rozsahu nebyla žalobkyni přiznána) nepřiměřená. Jestliže totiž byla smluvní pokuta nepřiměřeným ujednáním, ve smyslu § 1815 občanského zákoníku se k takovému nepřiměřenému ujednání nepřihlíží a nárok na smluvní pokutu měl být soudem prvního stupně zamítnut zcela. Soud pr