21 Co 151/2024-179 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 18 C 68/2023 – 152 ze dne 1. 3. 2024 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala společně a nerozdílně zaplacení částky ve výši 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Žalobkyně se domáhala zažalované částky s tím, že usnesením o příklepu nabyla spoluvlastnický podíl ve výši ¼ na nemovitých věcech, jejichž dalšími spoluvlastníky jsou žalovaní (1. žalovanému náleží spoluvlastnický podíl v rozsahu ¼ a 2. žalované v rozsahu ½). Tvrdila, že je obchodní společností s předmětem podnikání pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor a že jí je znemožňováno předmět jejího vlastnictví užívat, neboť zůstává výlučně v dispozici žalovaných, kteří se tím na její úkor bezdůvodně obohacují, když jí za toto jednání neposkytli žádnou přiměřenou náhradu. Tvrdila, že výše bezdůvodného obohacení žalovaných činí za dobu deseti měsíců od dubna 2022 do konce ledna 2023 (žaloba byla podána , datum, ) 60 000 Kč, tj. 6 000 Kč za každý započatý měsíc. V žalobě bylo rovněž tvrzeno, že žalované opakovaně vyzývala k předání klíčů a k umožnění přístupu do předmětu spoluvlastnictví, když chtěla tyto nemovité věci užívat jako ubytování pro její zaměstnance. Konstatovala, že ze strany žalovaných jí nebylo sděleno, jaké prostory využívat lze, když má od nich pouze informaci, že každý z nich užívá jednu část stavby. Žalobkyni je známo, že stav nemovitých věcí není dobrý a požaduje hodnotu obvyklého nájmu, odpovídající jejímu podílu na nemovitých věcech, což by mělo odpovídat žalované částce 6 000 Kč měsíčně. Žalovaní se žalobou vyslovili nesouhlas s tím, že dům byl dříve užíván tak, že polovinu domu užívala 2. žalovaná a druhou polovinu 1. žalovaný se svým bratrem, původním vlastníkem podílu. Poté, co o podíl přišel, odstěhoval se do části domu, kterou užívá 1. žalovaný, a zbylé prostory byly uvolněny pro žalobkyni pro její užívání. Část, ve které bydlí 1. žalovaný, se nezamyká, a proto tam nejsou klíče, které by mohly být žalobkyni předány. Žalobkyně se do domu může dostavit, nic jí v tom nebrání. Pokud se jednou zaměstnanec žalobkyně do domu dostavil, nafotil si ho a 2. žalované nabídl za její podíl 850 000 Kč, což tato odmítla. , adresa, od poloviny domu, užívané 2. žalovanou, nebyly žalobkyni předány.3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy svědků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému v odst. 11 odůvodnění napadeného rozsudku.4. Soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 546 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 980 odst. 2 o.z., ust. § 1115 odst. 1 o.z., ust. § 1117 o.z., ust. § 1121 o.z., ust. § 1122 odst. 1 o.z., ust. § 1126 odst. 1, 2 o.z., ust. § 1128 odst. 1 o.z., ust. § 1765 odst. 1 o.z. a ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z. a odkázal na konkrétní judikaturu , Anonymizováno, a , Anonymizováno, O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), za použití ust. § 151 odst. 1 o.s.ř.5. Konstatoval, že nejpozději od roku 2010 do současnosti jsou nemovité věci užívány stále stejným způsobem, popsaným v odst. 24 odůvodnění napadeného rozsudku. Poukázal na to, že žalovaní a , jméno FO, , bratr 1. žalovaného, jsou blízcí rodinní příslušníci, kteří nemají právní vzdělaní, proto lze jen stěží očekávat formalizovanou dohodu, upravující správu společných nemovitých věcí. Připomněl, že je běžné, užívají-li rodiče spolu se svými dětmi společný dům a jejich vzájemné vztahy nejsou narušené nějakými hlubšími neshodami, že se přirozeně ustálí způsob užívání domu, podle potřeb členů domácnosti (s ohledem na velikost rodiny a věk jednotlivých členů) a že za tímto účelem často neprobíhá mezi členy domácnosti nějaká formální komunikace. V odst. 25 uzavřel, že mezi původními spoluvlastníky byla konkludentně uzavřena dohoda o způsobu užívání společných nemovitých věcí, zejména domu, v němž bydleli, a že je touto dohodou vázána i žalobkyně, neboť nedošlo k podstatné změně okolností. Připomněl, že žalobkyně nadto ani žádné případné jednání o změně dohody o užívání nemovitých věcí s ostatními spoluvlastníky neiniciovala. Poukázal na to, že žalobkyně informaci o způsobu užívání nemovitosti získala bezprostředně poté, co vlastnictví k podílu nabyla, a mohla se, pokud by s tímto užíváním nesouhlasila, snažit alespoň vyvolat komunikaci s žalovanými ve snaze danou situaci řešit. Konstatoval, že však nic z toho neučinila, o nemovité věci neprojevovala žádný vážný zájem a v komunikaci a snaze užívat nemovité věci zůstala pasivní. Pokud jí bylo opakovaně sděleno, že se prostory, které dříve užíval původní spoluvlastník, nezamykají, a proto jí od nich nelze předat klíč s tím, že jí v užívání ničeho nebrání, tak žádným způsobem neprojevila nesouhlas s takovým užíváním. Uvedl, že i kdyby nebylo shledáno uzavření dohody o užívání společných nemovitých věcí, byl žalobkyni minimálně vymezen prostor, který odpovídá výši jejího spoluvlastnického podílu, v rámci užívání společných věcí žalovanými. Uzavřel, že nevyužívala-li takto vymezený prostor, nemůže se následně domáhat náhrady po ostatních spoluvlastnících z titulu vyloučení z užívání společné věci, neboť vyloučena z užívání nebyla. Zdůraznil, že si tohoto prostoru musela být vědoma, neboť následně kontaktovala původního spoluvlastníka s možností sjednat nájemní smlouvu. Dovodil, že nyní nemůže klást za vinu ostatním spoluvlastníkům, že v této komunikaci dále nepokračovala, popř. nezahájila kroky směřující k vyklizení původního spoluvlastníka z nemovitých věcí. Konstatoval, že je zřejmé, že se žalobkyně nesnažila vzniklou situaci konstruktivně řešit, když za takový konstruktivní postup nelze považovat pouhé rozeslání výzvy k předání klíčů a úhradě dluhu, aniž by reflektovala skutečný stav, o kterém byla 2. žalovanou informována bezprostředně po nabytí spoluvlastnického podílu. Zdůraznil, že je bez významu, zda předmětný dům může být rozdělen do tří bytových jednotek, ale že je významné, že každý ze spoluvlastníků měl ve společných nemovitých věcech vymezen prostor, který mohl užívat a který odpovídal výši jeho podílu. Uzavřel, že prostory jsou žalovanými užívány v souladu s jejich společnou dohodou a způsob užívání odpovídá i výši podílů jednotlivých spoluvlastníků, a proto se nemohli žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit, neboť na jejich straně existoval právní důvod takového užívání.6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a předně poukazovala na to, že se v řízení neprokázalo, že by mezi původními spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí došlo k uzavření jakékoli dohody o správě společné věci. Uvedla, že i pokud by taková dohoda, i obsahově neurčitá, byla skutečně uzavřena, nebyla by pro ni závazná, a to vzhledem k zakotvení zásady materiální publicity veřejných seznamů, mezi které patří i katastr nemovitostí. Dovozovala, že věcně právní zatížení nabývané věci nabyvatel přejímá pouze za splnění podmínek zakotvených v ust. § 1107 odst. 1 o.z., když v ostatních případech podle ust. § 1107 odst. 2 o.z. zanikají. Poukazovala na to, že naproti tomu obligační práva nabyvatel věci nabývá pouze, pokud tak výslovně stanoví zákon, což je typické například pro nájem či pacht, přičemž je lhostejno, zda o existenci obligačního práva, vztahujícího se k nabývané věci před jejím nabytím věděl, či nikoliv. Zdůrazňovala, že občanský zákoník nikde výslovně nestanoví, že by prostá dohoda spoluvlastníků o správě společné věci měla mít povahu věcného práva, přičemž výčet věcných práv, zakotvený v ust. § 977 o.z., je taxativní a jako takový jej nelze dále rozšiřovat. V rámci svého odvolání odkazovala na judikaturu , Anonymizováno, , týkající se opomenutých podílových spoluvlastníků s užíváním společné věci a určení následné výše bezdůvodného obohacení. Namítala, že žádná dohoda o správě společné věci nebyla vložena do katastru nemovitostí a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Žalovaní se k odvolání vyjádřili toliko tak, že navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy pře