24 Co 193/2024-69 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 15. 11. 2023 do zaplacení a výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení 20 142 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám , Jméno zainteresované osoby 1/0, , advokáta, se sídlem , adresa, .2. K důvodům svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že výsledky provedeného dokazování přinesly zjištění, že účastníci spolu v ČR ústně jednali o uzavření kupní smlouvy ohledně prodeje vozidla zn. Ford Tranzit za kupní cenu 360 000 Kč plus DPH v lednu 2022 z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce. V této souvislosti žalobce žalovanému poskytl finanční plnění (jako zálohu na kupní cenu) ve výši 50 000 Kč, převzetí této částky žalovaný žalobci písemně dne 7. 1. 2022 potvrdil, originál tohoto potvrzení byl žalobcem soudu předložen, žalovaný tuto skutečnost ani nikterak svými tvrzeními nezpochybnil. K uzavření a realizaci této kupní smlouvy nakonec nedošlo, prodávající (žalovaný) neodevzdal předmět koupě kupujícímu (žalobci), tento předmět koupě nepřevzal, když nezaplatil (nedoplatil) kupní cenu, požadovanou žalovaným, požadoval její snížení o 120 000 Kč, proto předmět koupě byl nakonec prodávajícím (žalovaným) prodán třetí osobě. Za této situace na straně žalovaného odpadl důvod k tomu, aby si nadále ponechal zálohu na kupní cenu 50 000 Kč, je povinen ji žalobci vrátit. Skutkově pak bylo mezi účastníky z hlediska jejich vzájemně rozporných tvrzení sporné to, zda došlo žalovaným žalobci k vrácení této zálohy či nikoliv. Žalobce tvrdil, že po žalovaném požadoval vrácení zálohy tak, že zmocnil třetí osobu, , jméno FO, , k tomu, aby pro něj částku 50 000 Kč od žalovaného převzal, proto mu dal kopii dokladu o zaplacení zálohy, přičemž ale mu žalovaný ani , jméno FO, , Anonymizováno, žádné peníze nepředal. K tomuto tvrzení žalobce pak žalovaný nezpochybnil, že se s , jméno FO, skutečně sešli a jednali o vrácení předmětné částky 50 000 Kč žalovaným žalobci, ovšem tvrdil, že peníze (50 000 Kč) , jméno FO, pro žalobce předal, přičemž na doklad tohoto předání peněz , jméno FO, roztrhal před ním doklad o zaplacení zálohy, který soudu (jeho útržky) doložil. Spor mezi účastníky tak v dané věci vznikl o to, zda skutečně podle svého tvrzení žalovaný předal pro žalobce částku 50 000 Kč , jméno FO, , či nikoliv. Pokud nelze při tomto skutkovém sporu po žalobci požadovat, aby prokazoval tzv. negativní skutečnost, pak tzv. svědčí (tíží) důkazní povinnost k tomuto tvrzení o předání peněz pro žalobce žalovaným , jméno FO, žalovaného. O této povinnosti byl pak v řízení žalovaný soudem poučen dle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen o.s.ř., přičemž k prokázání tohoto svého tvrzení nic relevantně nenavrhl, a to ani v dodatečně mu poskytnuté lhůtě, přes poučení o pro něj negativních důsledcích. Samy o sobě žalovaným předložené útržky kopie jím vystaveného dokladu o převzetí částky 50 000 Kč od žalobce ničeho k tomuto neprokazují. Navrhl-li žalovaný důkaz provedením „DNA analýzy roztrhaného dokladu, případně další kopií dokladu o přijaté záloze“, tak tyto jeho důkazní návrhy nebyly provedeny pro nadbytečnost, protože nejsou způsobilé prokázat toto tvrzení žalovaného o úhradě jím částky 50 000 Kč pro žalobce , jméno FO, . Žádný jiný relevantní důkaz k této sporné skutečnosti žalovaný soudu již nenavrhl. V této souvislosti je pak ale zapotřebí přijmout závěr o neunesení důkazního břemene žalovaným k této sporné rozhodné skutečnosti, když z provedených důkazů nelze učinit závěr ani o pravdivosti ani nepravdivosti tohoto tvrzení žalovaného, což ve svém důsledku vede k právnímu závěru o tom, že je namístě žalovanému uložit povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, neboť tato částka představuje plnění z právního důvodu, který odpadl (§ 2991 z. č. 89/2012 Sb., dále jen „o.z.“). Tato platební povinnost tak představuje to, oč se žalovaný na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu obohatil. V situaci, kdy žalovaný k výzvě žalobce svoji platební povinnost z titulu vydání bezdůvodného obohacení nesplnil, přistupuje mu povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení od 15. 11. 2023, tedy ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění dle písemné výzvy žalobce k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 7. 11. 2023. 15% výše úroku z prodlení pak vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Podle úspěchu ve sporu je pak žalovaný povinen zaplatit žalobci i plnou náhradu nákladů řízení, jež představují žalobcem zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení 2 000 Kč a náklady právního zastoupení žalobce advokátem.3. Včasné a přípustné odvolání si proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobu žalobce zamítnout, s tím odůvodněním, že nebude platit částku 50 000 Kč žalobci dvakrát, trvá si na tom, že peníze na záloze mu vrátil předáním peněz , jméno FO, poté, co auto prodal třetí osobě, když žalobce nesplnil to, co sliboval, tedy nesehnal peníze na zaplacení jím požadované kupní ceny. Je přesvědčen o tom, že jej rozhodnutí soudu prvního stupně viní z toho, že je lhář a podvodník, což jej uráží. Nadále tvrdí, že dne 28. 9. 2023 podvodníkům částku 50 000 Kč zaplatil v souvislosti s tím, že nakonec k uzavření kupní smlouvy mezi ním a žalobcem nedošlo, neboť žalobce nechtěl zaplatit jím požadovanou kupní cenu, požadoval slevu, s čímž nesouhlasil, jako prodávající. Žalobce mu skutečně 7.1.2022 poskytl částku 50 000 Kč, jako zálohu na kupní cenu, pak se dále již jen vymlouval a zdržoval, zhruba 3 měsíce, na to, jak si půjčí, jak si peníze vydělá, apod., nakonec přišel s požadavkem na významně nižší, než původně jím požadovanou kupní cenu. Složenou žalobcem zálohu 50 000 Kč, kterou mu písemně potvrdil, považoval za garanci jeho vážného zájmu o koupi vozidla. Termín doplacení kupní ceny měl být 22. 2. 2022, ten však žalobce nesplnil. Vymlouval se. Pak ještě společně opakovaně jednali o prodloužení lhůty k zaplacení zbytku kupní ceny, přesto 15. 6. 2022 žalobce v doprovodu , jméno FO, přinesl částku o 120 000 Kč nižší a požadoval tuto slevu, s čímž on nesouhlasil. Proto nakonec vozidlo, které nepotřeboval prodat kvůli penězům, prodal třetí osobě, která s ním jednala férově, zaplatila mu kupní cenu bez problémů v dohodnuté lhůtě. Žalobci pak vrátil 50 000 Kč ze zálohy dne 28. 9. 2023, když tuto částku předal panu , jméno FO, , který z pověření žalobce pro tyto peníze k němu si přišel. V této souvislosti , jméno FO, před ním roztrhal potvrzení o zaplacení zálohy, což považoval v poměrech čestných lidí za doložení vrácení finanční částky a měl za to, že celá věc tak je uzavřena. V žádném případě tedy nebude platit 50 000 Kč tzv. podruhé, protože není jeho vinou, že snad žalobce peníze od , jméno FO, nedostal. Až nyní vidí, že „naletěl prašivcům na jejich sliby, stal se obětí podvod, lži a padělání dokladu, když jako právní laik nemohl poznat, že doklad o poskytnutí zálohy, který byl roztrhán, je jen jakousi kopií, nebylo mu vysvětleno, proč byl doklad o poskytnutí zálohy kopírován, nedal k tomu souhlas“. Je tedy spravedlivě přesvědčen o tom, že se na úkor žalobce neobohatil.4. Žalobce se, prostřednictvím svého zástupce, k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí, považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhl jeho potvrzení.5. K důvodům uvádí, že mezi účastníky skutečně nebylo žádného sporu o tom, že účastníci spolu jednali ohledně uzavření kupní smlouvy na vozidlo zn. Ford Tranzit, přičemž z koupě nakonec sešlo. V této souvislosti žalobce zaplatil žalovanému zálohu na kupní cenu 50 000 Kč. Žalovaný si pak toto vozidlo prodal třetí osobě, ovšem v této souvislosti žalobci nevrátil zálohu 50 000 Kč, třebaže o toto byl žádán. Tvrzení žalovaného o tom, že zálohu vrátil, nebyl žalovaný schopen v řízení ničím nedoložil, ani přes poskytnuté poučení ze strany soudu. Tvrzení žalovaného o tom, že peníze žalobci vrátil prostřednictvím osoby , jméno FO, nebylo z jeho strany ničím doloženo, jeví se tak být účelovým. Lze totiž předpokládat, že žalovaný za té situace, že je podnikatelem s živnostenským oprávněním od roku 1992, od roku 2013 je plátcem DPH, by si v případě vrácení této částky nechal vystavit písemné potvrzení, minimálně z účetních důvodů. Nadále tak trvá to jeho tvrzení, že od žalovaného ani od , jméno FO, částku, kterou žalovanému poskytl ve výši 50 000 Kč, což ani žalovaný nezpochybňuje a je to i dokladováno, dosud neobdržel.6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou, směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalovaného napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o.