21 Co 123/2025-237 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , ve znění doplňujícího rozsudku č.j. , spisová značka, ze dne , datum, a usnesení č.j. , spisová značka, ze dne , datum, rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci částku 226 400 Kč. Výrokem II. byla žalovaná uznána povinnou uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 47 342,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. byla žalobci uložena povinnost uhradit , adresa, % nákladů řízení vynaložených státem, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do tří od právní moci takovéhoto usnesení. Výrokem IV. byla žalované uložena povinnost uhradit , adresa, % nákladů řízení vynaložených státem, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci takovéhoto usnesení. Výrokem V. byla žaloba zamítnuta v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 253 600 Kč. Výše nákladů řízení, které je žalobce na základě výroku III. povinen nahradit , Anonymizováno, , byla určena částkou 668,35 Kč (výrok I. usnesení) a výše nákladů řízení, které je žalovaná na základě výroku IV. povinna nahradit , Anonymizováno, , byla určena částkou 1 636,29 Kč (výrok II. usnesení).2. Žalobce se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne , datum, , domáhal po žalované zaplacení částky 480 000 s tvrzením, že se stal na základě kupní smlouvy ze dne , datum, vlastníkem nemovitosti, konkrétně domu bez čísla popisného, stojícího na pozemku parcelní číslo St. 541 v katastrálním území , adresa, . Tvrdil, že tento dům užívá žalovaná, aniž by jí k jeho užívání svědčilo jakékoli právo, tedy bez právního důvodu, a na úkor žalobce se tím obohacuje. Dovozoval, že se bezdůvodné obohacení rovná běžnému nájemnému za dům, které podle jeho přesvědčení činí 15 000 Kč měsíčně a po žalované se domáhal úhrady bezdůvodného obohacení za 32 měsíců (od ledna 2021 do srpna 2023) po 15 000 Kč, tj. celkem 480 000 Kč. Následně uplatněnou obranu žalované neuznal s tím, že žalobkyně těží ze svého nepoctivého či protiprávního jednání, kterému se neposkytuje právní ochrana. Zdůrazňoval, že je to ona, která užívá dům bez právního důvodu, a naopak mu protiprávně brání užívat jeho majetek. Pokud uplatnila v rámci své procesní obrany nárok na úhradu nákladů za montáž zařízení pro ohřev teplé užitkové vody ve výši 15 000 Kč uvedl, že k pořízení a umístění zařízení do svého domu nedal souhlas, a proto nemá žalovaná nárok na jejich proplacení.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že požadovaná částka je zcela nepřiměřená, a to i proto, že dům není zkolaudován. Tvrdila, že dům ve vlastnictví žalobce, který užívá, je postaven na stavební parcele parcelní č. st. 541 a parcele parc. č. 843/40 v katastrálním území , adresa, a že dům nemá přístup z veřejné komunikace, neboť se k němu lze dostat výlučně přes parcelu parc. č. 843/40. Poukazovala na to, že obě pozemkové parcely jsou v jejím výlučném vlastnictví a proto uplatnila jako procesní obranu proti žalobou uplatněnému nároku svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalobce, spočívající v užívání jejích pozemků stavbou domu a přístupovou komunikací k domu a dále pohledávku ve výši 15 000 Kč za dodání a montáž zařízení k ohřevu teplé vody v domě žalobce.4. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, znaleckým posudkem a výslechem znalce tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru uvedenému v odst. 4 až 12 odůvodnění napadeného rozsudku.5. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), s tím, že žalobce uspěl s celým svým nárokem, když výše přiznaného plnění závisela na znaleckém posudku a od jeho úspěchu odečetl úspěch žalované. Konstatoval, že rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobce činí 41,86 % (úspěch žalobce 70,93 % - úspěch žalované 29,07 %). Jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do , datum, (dále jen „SAT”) a ve znění od , datum, (dále jen „AT“), ust. § 7 SAT a AT, ust. § 14b odst. 5 písm. b) AT a SAT, vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ust. § 13 AT a SAT, ust. § 14 SAT a AT a vyhlášky č. 475/2024 Sb.6. Vyšel z toho, že žalovaná do dnešní doby užívá rozestavěnou stavbu stojící na pozemkové parcele parc. č. st. 541 a zahradě parc. č. 843/40 v kat. úz. , adresa, , přičemž žalobce se žalovanou neuzavřeli žádnou nájemní či obdobnou smlouvu, která by ji opravňovala k užívání této stavby. Dospěl tedy k závěru, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, a to na úkor žalobce. K výši peněžité náhrady uvedl, že se musí jednat o takový rozsah, který by z hlediska ekvivalence tržních vztahů, a s ní spjaté spravedlnosti, vyvážil majetkovou újmu, která vznikla žalobci tím, že není dobře možné vydat bezdůvodné obohacení v naturální formě. Při určování výše bezdůvodného obohacení vycházel z ceny nájemného, kterou by byla žalovaná jako nájemce za obvyklých okolnosti povinna plnit, kdyby předmětné nemovitosti užívala na základě nájemní smlouvy a vycházel přitom ze závěrů znalce , tituly před jménem, , jméno FO, o stanovení tržního nájemného za žalované období. Uvedl, že se neztotožnil s námitkou žalobce, že je v rozporu s dobrými mravy, pokud při stanovení výše nájemného znalec vycházel z existující právní vady spočívající ve skutečnosti, že rozestavěný dům stojí na cizí parcele a nemá přístup z veřejné komunikace, když je to právě žalovaná, která je vlastníkem dotčených pozemkových parcel a zároveň je to právě ona, která zneužívá situace a dům užívá ke škodě žalobce, tedy, že žalovaná nemůže těžit ze svého protiprávního jednání. Zdůraznil, že náhrada za bezdůvodné obohacení je stanovena bez ohledu na konkrétní subjekt, který nemovitost užívá, a to jako náhrada toho, co žalobci ušlo tím, že nemůže dům užívat sám či ho pronajmout. Dospěl k závěru, že žalované vzniklo za období od ledna 2021 do srpna 2023 včetně, tj. za 32 měsíců, bezdůvodné obohacení ve výši 319 200 Kč (tj. za 12 měsíců roku 2021 a 2022 po 9 700 Kč měsíčně a za osm měsíců roku 2023 po 10 800 Kč měsíčně), které je povinna vydat žalobci. Stran procesní obrany žalované konstatoval, že žalobce v řízení netvrdil a nevyplynulo to ani z žádného z provedených důkazů, že by mu svědčilo právo pro užívání pozemkových parcel ve vlastnictví žalobkyně, tedy že by s žalovanou uzavřel nájemní či obdobnou smlouvu, či že by právo užívat pozemky žalobkyně bylo věcným právem zřízeným ve prospěch stavby. Uzavřel, že na straně žalobce vzniká bezdůvodné obohacení k tíži žalované, když jí stavbou ve svém vlastnictví omezuje ve volném užívání a nakládání s jejími pozemky, a to bez právního důvodu. Za toto omezení, obdobně jako v případě užívání stavby, náleží vlastníkovi věci náhrada ve výši ekvivalence tržních vztahů a s ní spjaté spravedlnosti vyvážil majetkovou újmu, která vznikla žalobci tím, že není dobře možné vydat bezdůvodné obohacení v naturální formě. Neztotožnil se ani s tou námitkou žalobce, že omezení žalované přístupem ke stavbě může být omezením pouze v rozsahu stezky, když příjezd k domu není nutností, a parkovat vozidlo může žalovaná na ulici. Konstatoval, že taková situace neodpovídá realitě projednávané věci, když součástí stavby žalobce je zastřešené garážové stání, jež je součástí stavby a pro využití garážového stání je příjezd vozidlem třeba. Protože část parcely parc. č. 843/40 je užívána pro příchod a příjezd k domu žalobce z veřejné komunikace, slouží tedy k řádnému užívání stavby a za jeho užívání náleží žalované náhrada v podobě kompenzace, neboť bez tohoto přístupu by nebylo užívání domu objektivně vůbec možné. Dospěl k závěru, že žalobci vzniklo za období od ledna 2021 do srpna 2023 včetně, tj. za 32 měsíců, bezdůvodné obohacení ve výši 92 800 Kč (tj. za 12 měsíců roku 2021 a 2022 po 2 800 Kč měsíčně a za osm měsíců roku 2023 po 3 200 Kč měsíčně), které je povinna vydat žalobci. Výrokem I. proto přiznal žalobci nárok na úhradu náhrady za bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované užíváním jeho stavby bez právního důvodu, poníženou o náhradu za bezdůvodné obohacení, které vzniklo žalobci užíváním pozemků ve vlastnictví žalované bez právního důvodu, tj. ve výši 226 400 Kč (319 200 – 92 800).7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a poukazovala na to, že odhad společnosti , právnická osoba, je nadnesený a odporující provedenému znaleckému posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , kterého ustanovil prvostupňový soud jako znalce. Namítla, že je otázkou, zda má ve věci pasivní věcnou legitimaci, když původním vlastníkem domu byl její syn , jméno FO, , který o vlastnictví přišel v insolvenčním řízení. Poukazovala na