21 Co 139/2025-197 — Krajský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 375/9 v katastrálním území , Anonymizováno, , obec , adresa, (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 46 140 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.).2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 375/9 v katastrálním území , Anonymizováno, , obec , adresa, (dále jen „předmětný pozemek“ či „sporný pozemek“) proti žalovanému, který je jako vlastník sporného pozemku veden v katastru nemovitostí, a to na podkladě tvrzení, že zápis žalovaného do katastru nemovitostí byl proveden v rámci vkladového řízení s právními účinky ke dni , datum, , když tohoto dne nabylo právní moci usnesení , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , které bylo vydáno v rámci dodatečného projednání dědictví po panu , jméno FO, , narozeném , datum, , zemřelém , datum, , naposledy bytem , adresa, , který byl předtím evidován v katastru nemovitostí jako vlastník sporného pozemku. Dědicové původního vlastníka neměli o evidenci vlastnického práva v jeho prospěch v katastru nemovitostí od jeho smrti (tj. minimálně 23 let) žádné povědomí a žalobce se o skutečnosti, že je jako vlastník předmětného pozemku v katastru nemovitostí evidován původní vlastník, dozvěděl až v průběhu jara 2023 v souvislosti s úmrtím vlastního otce. Dne , datum, uzavřel pan , jméno FO, , narozený , datum, , bytem , adresa, , s právními předchůdci žalobce panem , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, kupní smlouvu, na základě které předchůdce žalobce nabyl vlastnické právo k pozemkům parc. č. st. 383 o výměře 133 m², jehož součástí je stavba , adresa, a parc. č. 375/36 o výměře 116 m², oba evidované na LV č. , hodnota, v katastrálním území , Anonymizováno, . Samotné vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne , datum, . Uvedené pozemky nabyl žalobce od svých příbuzných (právních předchůdců) na základě darovací smlouvy, která byla uzavřena dne , datum, a vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí dnem , datum, . Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdci kromě těchto pozemků po celou dobu v dobré víře užívali také předmětný pozemek, který považoval za nedílnou součást celé nemovitosti tvořící funkčně souvislý celek, jelikož přes něj vede přístupová cesta ke stavbě rodinného domu na pozemku parc. č. st. 383 a parc. č. 375/36 a také přívod plynu. Právním předchůdcem žalobce byla nemovitost nabytá na základě kupní smlouvy předána jako oplocený celek, jako rodinný dům se zahradou, tedy včetně předmětného pozemku. K převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě kupní smlouvy však formálně nedošlo. O tom, že k části zahrady, kterou představuje sporný pozemek, nemají vlastnické právo, údajně nevěděli. Tento stav nastal dle žalobce chybou v kupní smlouvě, v níž nedopatřením nebyl sporný pozemek uveden, přesto však lze dle něj usuzovat na úmysl smluvních stran převést kupní smlouvou celý funkčně souvislý celek rodinného domu se zahradou, což žalobce dovozuje především ze skutečnosti, že nikdo z rodiny prodávajícího o pozemek nikdy neprojevil zájem, a dále i s ohledem na to, že pozemek nebyl součástí pozůstalosti po zemřelém , jméno FO, . Skutečnost, že předmětný pozemek, který byl právními předchůdci žalobce a žalobcem v dobré víře po celou dobu užíván a držen, není součástí zbývajících pozemků parc. č. st. 383 a parc. č. 375/36, žalobce údajně zjistil až z výpisu z katastru nemovitostí, který si opatřil v nedávné době v souvislosti s úmrtím vlastního otce. Ihned, jak se o nesrovnalosti dověděl, vynaložil veškeré úsilí ke zjištění, čí pozemek skutečně je, zda se nejedná pouze o administrativní chybu v katastru nemovitostí, jenž by pozemek do map označil chybně, a podobně. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů, jakož i shodných tvrzení účastníků učinil následující závěr o skutkovém stavu. Na základě kupní smlouvy ze dne , datum, kupující , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, nabyli vlastnického práva k rodinnému domu č. p. 724 na , adresa, s pozemkem parc. č. st. 383 o výměře 133 m² a zahradou parc. č. 375/36 o výměře 116 m², vše v katastrálním území , Anonymizováno, , obec , adresa, . Společně s těmito pozemky pak začali užívat i sporný pozemek. Jednalo se o zahradu o výměře 237 m², která byla společně s rodinným domem č. p. 724 dlouhodobě užívána jejich právními předchůdci, přičemž přes předmětný pozemek se do domu vstupovalo. Předmětný pozemek užívali zejména ke vstupu do domu jako prostor pro parkování vozidel, která , jméno FO, opravoval, jako prostor pro hry žalobce a výběh chovaných psů. Smlouvou ze dne , datum, manželé , jméno FO, a , jméno FO, a dále , jméno FO, darovali žalobci rodinný dům č. p. 724, pozemek parc. č. st. 383 o výměře 133 m² a pozemek parc. č. 375/36 o výměře 116 m². Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni , datum, . Poté byly tyto nemovitosti, včetně sporného pozemku užívány žalobcem a jeho rodiči a následně pouze žalobcovými rodiči. Předmětný pozemek, který nebyl předmětem kupní smlouvy ze dne , datum, , ani darovací smlouvy ze dne , datum, , byl dle katastru nemovitostí ve vlastnictví , jméno FO, , narozeného , datum, , až do jeho smrti v roce 2000. Předmětný pozemek nebyl předmětem následného pozůstalostní řízení, v katastru nemovitostí byl evidován na nedostatečně identifikovaného vlastníka, daň z nemovitosti nebyla nikým placena. Teprve v roce 2023 se díky výzvám , právnická osoba, začali o předmětný pozemek zajímat jak žalobce, tak žalovaný. Došlo k dodatečnému projednání dědictví po původním vlastníkovi a v katastru nemovitostí evidovaným vlastníkem se stal žalovaný. V rámci právního hodnocení věci soud prvního stupně předně uvedl, že žalobce má naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř., neboť jiným způsobem se nemůže domoci zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dále soud prvního stupně dovodil, že právní předchůdci žalobce (, jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, ) sporný pozemek drželi od roku 1997, kdy koupili rodinný dům č. p. 724 s pozemkem parc. č. st. 383 a zahradou parc. č. 375/36, kdy sporný pozemek užívali a fakticky s ním nakládali, aniž jim chyběla vůle s ním nakládat jako s vlastním. Totéž pak od roku 2010 platilo pro žalobce. Následně soud prvního stupně posuzoval, zda došlo k plnění podmínek vydržení dle právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinném do , datum, (dále jen „obč. zák.“), kdy vyložil, že aby mohlo být vlastnické právo vydrženo, vyžadovalo se, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, tedy aby byl oprávněným věřitelem. Při posouzení dobré víry pak bylo zásadní, zda při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, měl, respektive mohl mít během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Tedy omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Oprávněná držba zpravidla spočívá ve skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva, nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak o bránění vzniku práva, neví. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, z nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus). V poměrech projednávané věci soud prvního stupně konstatoval, že právní předchůdci žalobce a následně žalobce se chopili držby sporného pozemku a začali užívat celkové pozemky o výměře 486 m², ačkoli dle kupní smlouvy a později darovací smlouvy nabyli pozemky o výměře 249 m², tedy ujali se držby pozemků o téměř dvojnásobné výměře. Jednalo se přitom o pozemky v rovině v přehledném terénu. Přesto právní předchůdci žalobce a následně i sám žalobce výměru v době převodu nemovitostí nijak neřešili. Pokud by tak učinili, zjistili by, že existuje předmětný pozemek jako samostatná nemovitost, a že není předmětem jimi uzavírané smlouvy. Soud prvního stupně proto dovodil, že právní předchůdci žalobce ani žalobce nebyli v omluvitelném omylu a nestali se oprávněnými držiteli předmětného pozemku a nemohli jej tedy vydržet za podmínek stanovených právní