21 Co 224/2025-126 — Krajský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že části pozemku parc. č. 1089/10 a parc. č. , hodnota, zapsané na LV č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, u , právnická osoba, , a vymezené v geometrickém plánu č. , hodnota, pod parc. č. 1089/32 a parc. č. 1105/6 jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 36 724 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se domáhala určení, že shora uvedené části dvou pozemků, u nichž je jako vlastnice zapsána v katastru nemovitostí žalovaná, jsou v jejím výlučném vlastnictví na podkladě toho, že ode dne , datum, byla na základě darování spoluvlastnicí pozemku parc. č. st. 31, jehož součástí je rodinný dům č. p. 30 a pozemku parc. č. , hodnota, , a poté na základě darovací smlouvy ze dne , datum, se stala výlučnou vlastnicí těchto pozemků. Jejich faktickou součástí jsou odnepaměti uvedené části sousedních pozemků parc. č. 1089/10 a parc. č. 1105, kdy žalobkyně je takto užívá od narození, respektive od doby, kdy se stala spoluvlastnicí a vymezeny jsou oplocením a menšími stavbami, které jsou na svém místě také od nepaměti. Takto byly užívány i jejími právními předchůdci. Žalobkyně tvrdila, že o tom, že jde o vlastnictví obce, se dověděla až na základě geometrického plánu, který si nechala vypracovat za účelem přesného a odborného vytyčení stavu a nesouhlasného stanoviska žalované k otázce vydržení ze dne , datum, . Žalobkyně tvrdila, že již nejpozději dne , datum, vydržela vlastnické právo, protože měla držbu řádnou, poctivou a pravou, zatímco žalovaná nikdy své vlastnické právo nevykonávala a užívání sporných částí pozemků žalobkyni i jejím právním předchůdcům trpěla po řadu desetiletí. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil tato skutková zjištění. Žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. 31 o výměře 257 m2, jehož součástí je rodinný dům č. p. 30, a pozemku parc. č. , hodnota, (zahrada) o výměře 168 m², celkem tedy jde o výměru 425 m². Žalovaná je pak vlastnicí pozemku parc. č. 1089/10 (ostatní komunikace) a parc. č. , hodnota, (jiná plocha), vše v obci a katastrálním území , adresa, . Darovací smlouvou z , datum, žalobkyně jako obdarovaná nabyla od dárkyně , jméno FO, , která předmětné nemovitosti nabyla kupní smlouvou ze dne , datum, , podíl o velikosti ideální jedné poloviny na rodinném domě č. p. 30 se stavební plochou 31 o výměře 188 m² a na zahradě 69 o výměře 237 m² v obci , adresa, , celkem tedy šlo o výměru 425 m². Darovací smlouvou ze dne , datum, pak žalobkyně jako obdarovaná nabyla od dárce , jméno FO, druhý spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny na předmětných pozemcích parc. č. st. 31, jehož součástí je stavba č. p. 30 a parc. č. , hodnota, v obci , adresa, . Z geometrického plánu č. , hodnota, zpracovaného , jméno FO, vyplynulo, že část pozemku parc. č. 1089/10 označené jako 1089/32 má výměru 329 m² a část pozemku parc. č. 1105 označené jako 1105/6 má výměru 111 m², celkem tedy jde o výměru 440 m². Dále soud prvního stupně zjistil, že situace v lokalitě je taková, že jde o rodinný dům se zahradou, pravidelný a přehledný pozemek je ze dvou stran oplocen, přičemž ze severní strany je takto oddělen od místní komunikace, která jej vymezuje i ze západní strany a z jižní strany ho od pozemků sousedů oddělují malé hospodářské stavby, jak bylo popsáno v žalobě. Tento stav se neměnil po dobu dvou desetiletí. Oplocení pozemků se pak neměnilo už od roku 1945, respektive 1955. Na pozemcích byla v minulosti zřízena strouha, ale právě kvůli faktickému oddělení sousedního pozemku prostřednictvím uvedených malých staveb nebo spíše podezdívky a naskládaného materiálu byl dostatečně vzbuzován dojem, že je součástí pozemku přiléhajícího k domu žalobkyně. V rámci právního hodnocení věci soud prvního stupně předně konstatoval, že žalobkyně má na žádaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř., neboť v katastru nemovitostí je zapsán jiný stav než tvrzený skutečný stav. Dále soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 134 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do , datum, (dále jen „obč. zák.“), kdy s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi konstatoval, že držba způsobilá k (řádnému) vydržení musí být poctivá, respektive pro právní vztahy vzniklé před rokem 2014 oprávněná. Držitel musí být po celou dobu v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. , adresa, víra ovšem musí být objektivní, musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby jako objektivně oprávněný důvod nabytí držby. Oprávněná držba se pak nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby to byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. S odkazem na ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od , datum, (dále jen „o.z.“) soud prvního stupně vyložil, že institut mimořádného vydržení umožňující započíst podle ustanovení § 3066 odst. 2 i dobu předchozí, nastupuje z důvodu ochrany právní jistoty tehdy, je-li vydržení řádné vyloučeno. Promíjí proto některé požadavky zákona na řádné vydržení, na druhou stranu vyžaduje, aby uběhl dvojnásobně delší čas. Především není nutné prokázat právní titul držby, tj. že jde o držbu řádnou, aby držiteli vzniklo vlastnické právo k věci. Také platí, že se nevyžaduje poctivá držba (§ 992 odst. 1 o.z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, což je odlišný právní pojem. Dále soud prvního stupně vyložil, že o nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí i výkonu držby nebylo úmyslně poctivé, respektive morální v obecném smyslu, protože nelze poskytnout ochranu zjevné lsti nebo podvodu. Mimořádně například nevydrží zloděj nebo ten, kdo jiného vypudí z držby násilím či lstí, anebo ten, kdo dosáhne zápisu v katastru nemovitostí podvodem. Tedy mimořádně může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží, nesmí však držet ve zlém úmyslu poškodit jiného. Přitom obdobně jako v právu trestním může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn). V ustálené soudní praxi již bylo také dovozeno, že hodnocení poctivosti úmyslu je vždy individuální, že důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá, že držba nikoli v nepoctivém úmyslu se vztahuje rovněž na předchůdce držitele, a to i před rokem 2014. V tomto soud prvního stupně odkázal především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, publikovaný pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně se držby dotčených částí pozemku parc. č. 1089/10 a 1105 chopila dne , datum, , kdy darováním nabyla vlastnictví, respektive tehdy ještě spoluvlastnictví pozemku parc. č. st. 31 a parc. č. , hodnota, . S odkazem na uvedenou darovací smlouvu soud prvního stupně uvedl, že podmínka existence právního důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, je vzhledem k uvedené darovací smlouvě také splněna, kdy soud prvního stupně odmítnul námitku žalované, že existence takového právního důvodu vylučuje mimořádné vydržení, neboť je tomu naopak, jeho existence nevadí, tudíž nepochybně nemůže vadit ani skutečnost, že takový titul existuje, v tom soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně nemohla ke dni , datum, vlastnické právo k oběma předmětným částem uvedených pozemků vydržet, jelikož právě už ode dne uzavření první darovací smlouvy věděla, že celková výměra převáděných pozemků činí jen 425 m², zatímco dům se zahradou, které reálně užívala, zabíral plochu zhruba 865 m². Vzhledem k tomu, že předmětná plocha je velmi přehledná, pravidelného tvaru připomínající téměř obdélník, musela si být při znalosti její délky a šířky velmi dobře vědoma, že v darovací smlouvě uvedená výměra 425 m² v žádném případě neodpovídá reálně užívané ploše. Rozdíl přesahující 100 % výměry převedených pozemků tedy dle soudu prvního stupně vylučuje, aby žalobkyně byla v dobré víře, protože jde o tak zásadní skutečnost, která musela objektivně a při běžné opatrnosti v žalobkyni vyvolat minimálně pochybnosti o tom, zda jí celá věc po právu patří. Zde soud prvního stupně odkázal například na rozsudky Nejvyššího soudu ze d