21 Co 265/2025-287 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. , spisová značka, ze dne , datum, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 36 999,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 36 535,70 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.). Žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře soudní poplatek 616,70 Kč (výrok III.).2. Žalobkyně se svou žalobou, podanou k Okresnímu soudu v , adresa, dne , datum, a po postoupení věci došlou soudu prvního stupně dne , datum, , domáhala po žalovaném výživného pro neprovdanou matku s tím, že s ním má nezletilého syna , Anonymizováno, , narozeného dne , datum, a že účastníci vedou před Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, rovněž řízení o stanovení péče, kontaktu a výživného na společného nezletilého. Tvrdila, že se žalovaným sdílela společnou domácnost do , datum, a že s ním neměla společný účet. Nyní žije u své matky s jejím manželem a její jediný příjem je v současnosti rodičovská dovolená, neboť jí na „mateřskou dovolenou“ nevznikl nárok. V žalobě dále tvrdila, že jí žalovaný po vzájemném rozchodu nikterak výrazně nepřispěl na zvýšené výdaje, spojené s těhotenstvím a porodem. Uvedla, že je svobodný, pracuje jako voják z povolání a jeho čistý příjem osciluje okolo částky 50 000 Kč měsíčně. Navrhla, aby jí byl přiznán příspěvek na výživu matky ve výši 10 000 Kč měsíčně za dobu od , datum, , kdy byla ukončena společná domácnost, a to do dvou let věku nezletilého, když její situace je po uvedené období nezměněna. Zdůrazňovala, že ji finančně podporuje její rodina, protože ona nebyla po předmětnou dobu finančně soběstačná. Žalovaný označil nárok žalobkyně za značně nepřiměřený s tím, že je ochoten přispívat na její výživu částkou 4 000 Kč měsíčně, která odpovídá jeho možnostem a potřebám žalobkyně. Odkazoval na soudní judikaturu s tím, že dne , datum, uhradil dlužný příspěvek za období od , datum, do , datum, ve výši odpovídající 4 000 Kč měsíčně, tedy celkem 24 666,40 Kč a navrhl, aby v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno rozsudkem pro uznání.3. Soud prvního stupně svým usnesením č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, , zastavil řízení do částky 24 666,40 Kč, neboť žalobkyně vzala žalobu v tomto rozsahu zpět.4. Prvostupňový soud po provedeném řízení vyšel z nesporných tvrzení účastníků a dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému v odst. 11 odůvodnění napadeného rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje.5. Soud prvního stupně k žalovanému období konstatoval, že žalobkyně žádala příspěvek na výživu neprovdané matky od , datum, do , datum, , tj. do dovršení dvou let nezletilého , Anonymizováno, . Připomněl, že nežádala úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, byť v žalobě tímto směrem argumentovala, ale v návrhu a v průběhu řízení tento nárok neuplatnila. Odkázal na ust. § 920 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a ust. § 922 odst. 2 o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění platném do , datum, (dále jen „SAT”) a ve znění platném od , datum, (dále jen „AT“), ust. § 7 AT a SAT, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) SAT, ust. § 11 odst. 1 písm. g) SAT a AT, ust. § 14b odst. 5 písm. b) SAT a AT, vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ust. § 13 AT a ust. § 14 AT. O soudním poplatku bylo rozhodnuto podle položky 7 Sazebníku poplatků, ve spojení s ust. § 2 odst. 3 a ust. § 11 odst. 2 písm. f) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.6. Uzavřel, že u žalobkyně došlo v souvislosti s narozením nezletilého syna v žalovaném období k (minimálně k dočasnému) snížení příjmů, a to přibližně z částky 18 000 Kč, které získala jako mzdu z posledního zaměstnání, na úroveň kolem 8 000 Kč, poskytovaného příspěvku od státu. Vyšel z úvahy, že poté, co žalobkyně odešla v listopadu 2021 z posledního zaměstnání, neboť v této době otěhotněla, žalovaný zajišťoval při společném bydlení její výživu. Konstatoval, že úroveň živobytí odpovídala nejen vlastním majetkovým možnostem žalovaného, ale že ten logicky zajišťoval žalobkyni jako svou partnerku, nejprve jako nosící jejich společné dítě, poté jako matku tohoto dítěte. Byl si současně vědom skutečnosti, že v prvních měsících po porodu byla žalobkyně jako matka odkázána, v důsledku intenzivní péče o syna, na zajištění od žalovaného, neboť její majetková situace to vyžadovala, když ani v druhém roce dítěte nelze zásadně očekávat od neprovdané matky, že bude plně soběstačná. Poukázal na skutečnost, že nejde o to, aby matka dosahovala životní úrovně otce, ale že v partnerství účastníků existovala po dobu, kdy spolu žili, nepsaná dohoda, že se žalovaný bude podílet na důstojné životní úrovni žalobkyně, a že tomu tak bylo. Vysvětlil, že pro potřebu „výpočtu“ rozsahu výživy pro neprovdanou matku nevyšel z pravidla „zásadně stejné životní a majetkové úrovně“, ale z posledního zjištěného příjmu matky ze zaměstnání a z příjmu, který tvořil státní příspěvek. Poukázal na to, že tento rozsah dostatečně kvantifikuje potřebnou výživu zakotvenou v životních reáliích žalobkyně, když z prokázaných skutečností byla životní úroveň žalovaného o mnoho vyšší, než horní hranice příjmu žalované. Uvedl, že další okolnosti, které by mohly mít vliv na uložení povinnosti žalovanému, nedosahovaly takového významu, aby ho přesvědčily o závěru, že ve výroku žalovanému uložená povinnost zaplatit 36 999,60 Kč (i s ohledem na již zaplacenou částkou), je nepřiměřená, či nespravedlivá. Pokud účastníci odkazovali na různá rozhodnutí soudů v obdobných věcech, konstatoval, že judikatura není ustálená a že lze nalézt rozhodnutí jak prospívající žalovanému, tak i žalobkyni.7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne. Prvostupňovému soudu předně vytýkal, že je jeho rozsudek zatížen zásadními právními vadami, neboť byl nesprávně vyhodnocen smysl a účel institutu příspěvku na výživu pro neprovdané matky a žalovanému byla uložena povinnost, která je nepřiměřená a neodpovídá skutečným poměrům stran ani právním principům. Poukazoval na to, že byť se prvostupňový soud správně dopátral skutkových zjištění z opatrovnického řízení, nesprávně si vyložil a aplikoval právní ustanovení občanského zákoníku. Vytýkal mu, že mylně interpretoval smysl příspěvku na výživu neprovdané matky a stanovil ho na základě mechanického, matematického výpočtu, tj. jako prostý rozdíl mezi příjmem žalobkyně před a po porodu. Dovozoval, že se tak zcela odchýlil od ustálené judikatury a právních principů, které zdůrazňují, že cílem není nahradit ušlý zisk nebo mzdu, ale zajistit matce přiměřenou životní úroveň v období, kdy se nemůže plně věnovat svému zaměstnání a stará se o dítě. Připomínal, že vzal za rozhodný skutkový závěr, že žalobkyně opustila zaměstnání s příjmem cca 18 000 Kč měsíčně přibližně sedm měsíců před porodem a její životní úroveň v tomto období zajišťoval žalovaný a že se po rozchodu její příjem snížil na rodičovský příspěvek ve výši 8 108 Kč. Za nesprávný označil jeho závěr, že je nutné tento rozdíl kompenzovat, byť žalovaný již dříve uhradil částku 24 666,40 Kč, což odpovídá příspěvku 4 000 Kč měsíčně za rozhodné období. Odkazoval na judikaturu krajských soudů a soudu prvního stupně vytýkal, že rezignoval na zásadu přiměřenosti a spravedlivého uvážení, a místo toho přistoupil k mechanickému přepočtu. Konstatoval, že se soud prvního stupně nezabýval relevantními náklady žalobkyně, která v současné době žije se svou matkou a jejím manželem, což výrazně snižuje její náklady na bydlení a živobytí. Uzavřel, že jeho příspěvek ve výši 4 000 Kč měsíčně je dostatečný a pokrývá většinu jejích nákladů.8. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že rovněž odkazovala na jiná rozhodnutí odvolacích soudů, Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu.9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházel