27 Co 190/2025-180 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č.j. 17 C 35/2025-79 ze dne 15.5.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo zvýšeno výživné, které je žalovaná povinna hradit na výživu žalobkyně, a to z částky 1 600 Kč měsíčně na částku 4 000 Kč měsíčně. Takto zvýšené výživné je žalovaná povinna hradit k rukám žalobkyně vždy do každého 15. dne v měsíci, za který se výživné hradí, počínaje dnem 1.10.2024 (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že dluh na výživném za období od 1.10.2024 do 30.4.2025 ve výši 10 500 Kč je žalovaná povinna uhradit ve splátkách po 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek (výrok II.), a že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech tohoto řízení částku 9 009,08 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná je matkou žalobkyně, o výživném bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 27.10.2015, č.j. 30 Nc 317/2015-29, jímž byla žalobkyně spolu s bratrem svěřena do péče jejich otce, žalovaná se zavázala na výživu žalobkyně přispívat částkou 1 600 Kč měsíčně, na výživu jejího bratra částkou 1 400 Kč měsíčně. Soud vycházel z toho, že za období od července do prosince 2014 činil průměrný čistý měsíční příjem žalované 14 881 Kč, za období od ledna do června 2015 11 383 Kč. Již v době vydání původního rozhodnutí nebyla žalovaná se svými dětmi v pravidelném kontaktu, jejich návštěvy probíhaly sporadicky, což platí i nadále, žalobkyně a žalovaná se vzájemně nevyhledávají. Žalobkyně nyní bydlí v Praze v bytě spolu se svým přítelem, přispívá cca 7 000 Kč měsíčně s tím, že ona hradí výdaje za služby, přítel hradí ostatní věci s bydlením spojené. Studuje od 1.10.2024 vysokou školu v prezenční formě studia. Po střední škole žalobkyně na jeden rok studium přerušila, našla si zaměstnání. I v té době ale od žalované pobírala výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně, a to do května 2024. Od září 2024 pak žalovaná po dohodě se žalobkyní žalobkyni opětovně posílá stejnou částku. Krom výdajů za bydlení si žalobkyně hradí telefon částkou 700 Kč měsíčně, jízdné MHD ve výši 360 Kč čtvrtletně a běžné potřeby, jako obědy do školy, drogerii apod. Žalobkyně vyjma dioptrických brýlí nemá zvýšené výdaje v souvislosti se svým zdravotním stavem, dioptrická skla jí kupoval otec. Otec žalobkyně jí na výživu přispívá pravidelně částkou 1 500 Kč měsíčně, zároveň hradí i její mimořádné výdaje, kupoval jí boty, zimní bundu, příp. jí přispěje, pokud nevychází s financemi. Žalovaná bydlí v rodinném domě, který má v pronájmu, za bydlení hradí 14 500 Kč měsíčně. Je zaměstnána, za období od července do prosince 2024 dosahovala průměrného čistého měsíčního příjmu 34 636 Kč. Krom výdajů za bydlení je žalovanou tvrzeno, že tato hradí telefon a internet částkou 1 000 Kč měsíčně a 3 000 Kč na výživném. Vedle toho si žalovaná odkládá 450 Kč měsíčně na platbu povinného ručení a 2 000 Kč měsíčně na případné doplatky za energie.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná, a to v celém rozsahu. Namítala (ve stručnosti), že skutkový stav byl nedostatečně zjištěn, neboť její příjem je pravidelně nižší, než soud prvního stupně zjistil, navíc je od 26.6.2025 v pracovní neschopnosti, která trvá. Soud prvního stupně se měl také zabývat poměry otce žalobkyně (movitějšího než žalovaná), což neučinil, a měl více při právním posouzení přihlédnout k nepříznivému zdravotnímu stavu žalované, včetně výdajů za léky, dále k aktuálně vysokému doplatku za energie a také k nezájmu, který o ní dcera má, a také k příjmům ze zaměstnání, které dcera má. Proto navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně, resp. zachování dosavadního výživného.4. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila nesouhlasně. Doplnila tvrzení a důkazy k poměrům otce a zdůraznila, že vyživovací povinnost je prioritní a má přednost před nejrůznějšími závazky, na které žalovaná odkazuje. Příjem z brigády není důvodem pro neplacení výživného, navíc žalobkyně musela činnost omezit a sama se též nově léčí s psychickými problémy. Dále žalobkyně zdůraznila, že poměry na všech stranách se za 10 let významně změnily, příjem žalované se výrazně zvýšil, takže požadované výživné není nijak nepřiměřené, zejména pokud žalovaná na rozdíl od otce jinak žalobkyni nic neposkytuje. Zpochybnila i účelnost zvýšených výdajů na energie a výdaje na bydlení s tím, že matka sama u lékaře uvedla, že bydlí s přítelem, což je zřejmě důvodem, proč nehledá úspornější variantu bydlení. Proto navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalované opodstatněným (jen ve smyslu uzavřeného soudního smíru).6. Skutkově lze podle obsahu spisu shrnout, že osobní, příjmové i výdajové poměry žalobkyně i žalované v roce 2015 a 2025 zjistil soud prvního stupně správně. Odvolací soud zde zcela odkazuje na konkrétní dílčí zjištění soudu prvního stupně. Obrana žalované uvedená i v odvolání, že její průměrný čistý příjem je ve skutečnosti nižší než 30 000 Kč měsíčně, neodpovídá realitě, ve skutečnosti až do června 2025 pobírala celkem cca 34 500 Kč čistého měsíčně.7. V rámci doplnění rozhodných skutečností v odvolacím řízení za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř. (nejen jejich nutnou aktualizací ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) odvolací soud zjistil, že žalobkyně ve studiu na vysoké škole řádně pokračuje i v dalším ročníku prezenčního studia od 1.10.2025 dále. Dále bylo z lékařských zpráv zjištěno, že žalovaná je skutečně od 26.6.2025 (nově) v pracovní neschopnosti z důvodu přechodných psychických obtíží, její celkový čistý příjem se proto v červenci 2025 snížil na cca 32 500 Kč, v srpnu již na 27 000 Kč měsíčně (výlučně z nemocenských dávek). Žalovaná nicméně od vyhlášení rozsudku plnila i nově stanovené výživné, včetně splátek dluhu, byť (jak uvedla) bez jakékoli finanční rezervy. U lékaře ovšem uvedla, že „bydlí s přítelem“ a že „kouří 20 cigaret denně,“ její výdajová stránka je tedy patrně jiná, než tvrdila. Onemocnění je podle zprávy lékaře přechodné, léčitelné medikací. Žalovaná léčbu dodržuje, takže lze očekávat brzký návrat do zaměstnání (nejpozději od ledna 2026). Otec žalobkyně pracuje v technických službách obce Zeleneč s příjmem cca 39 200 Kč měsíčně čistého. Kromě žalobkyně a jejího bratra má ještě další vyživovací povinnost, bydlí však ve vlastním domě a nemá žádné nestandardní výdaje na bydlení, léky apod. Žalobkyni dává kapesné 2 000 Kč měsíčně a platí jí příležitostné nutné nákupy, jak zjistil i soud prvního stupně. Mezi účastníky nebyl spor ani o to, že bratr žalobkyně již končí studium a měl by nastoupit do zaměstnání, takže s účinností od 1.11.2025 by vyživovací povinnost rodičů žalobkyně k němu měla zaniknout.8. Za této situace strany uzavřely shora uvedený smír.9. Podle § 99 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o.s.ř.“) připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Podle § 99 odst. 2 o.s.ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.10. Odvolací soud za této situace postupoval podle shora citovaných zákonných ustanovení a za použití § 220 odst. 2 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že smír uzavřený účastníky schválil, neboť předmětem řízení je takový nárok žalobkyně (nárok na zaplacení výživného pro zletilé dítě podle § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o.z.“), ohledně něhož lze smír uzavřít. Povinností soudu je strany k smírnému řešení vést a nezasahovat do jejich autonomie. Strany tak mohou své sporné vztahy narovnat nejen částečným plněním, ale i uspokojením celého nároku či naopak zcela nebo i bez uspokojení uplatněného nároku, včetně příslušenství, popř. úplně jinak. Smírné řešení se může promítnout v ujednání o lhůtě k plnění nebo o náhradě nákladů řízení, včetně její výše.11. V daném případě se strany samy dohodly na běžném výživném od počátku studia žalované na vysoké škole a v rámci dohody o dluhu na výživném strany zohlednily i vše, co žalovaná již zaplatila nejen po vydání rozsudku soudu prvního stupně, ale i vše, co bylo placeno v době, kdy žalobkyně studium přerušila a pracovala, takže vyživovací povinnost k ní se dočasně pozastavila (srov. § 911 a § 923 o.z.). Strany se dohodly i o náhradě nákladů řízení