27 Co 266/2025-115 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 7. 2025, č. j. 35 C 156/2025-85 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 71 011,79 Kč, úrok 1 300 Kč, úrok z prodlení 14 084 Kč, částku 443 823,68 Kč, úrok 8 125 Kč, úrok z prodlení 88 027 Kč, úrok z prodlení 36 % ročně z částky 514 835,47 Kč od 5. 9. 2024 do zaplacení, nejvýše však do doby, kdy celkový součet těchto pohledávek dosáhne částky 3 000 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení pohledávek specifikovaných ve výroku I. za období, kdy celková částka bude převyšovat částku 3 000 000 Kč, zamítá (výrok II.). Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 72 829,70 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a pan , jméno FO, jako solidární věřitelé uzavřeli se společností , Anonymizováno, (dále jen „společnost“) větší množství smluv o úvěru. V rámci tohoto množství uzavřeli dvě smlouvy, jednu ze dne 5. 5. 2023, č. , datum, _0, na jejímž základě byla společnosti poskytnuta částka 750 000 Kč. Obě smlouvy byly upraveny dodatky (každá smlouva jedním dodatkem). Společnost se tak u obou smluv zavázala vrátit předmětné pohledávky s úrokem 13 % ročně a pro případ prodlení si strany smlouvy sjednaly úrok z prodlení 36 % ročně. Společnost se zavázala tyto dluhy splácet v pravidelných měsíčních splátkách, avšak 12. splátku u každé smluv již společnost neuhradila a tím se dostala do prodlení. Žalovaný dne 25. 5. 2023 se za všechny smlouvy o úvěru (jistiny i příslušenství) zaručil, a to až do výše 3 000 000 Kč s tím, že se závazky zavazuje vyrovnat při prodlení společnosti delším než 3 měsíce, a to i bez výzvy jemu nebo společnosti. Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně tato lhůta již uplynula. Dále společnost , právnická osoba, uzavřela se žalobcem smlouvu, na jejímž základě poskytla společnosti částku 3 023 578,66 Kč na splácení úvěrů v celkové výši 8 014 662,50 Kč. Z provedeného dokazování se nepodává, že by poskytnutá částka byla hrazena za žalovaného, ale naopak byla hrazena za společnost a ani skutečnost, že by touto platbou zanikl žalovaný dluh. Žalovaný se k jednání dne 24. 7. 2025 nedostavil a nemohl proto být soudem poučen podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a neunesl proto břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Po právní stránce věc posoudil podle § 2018 odst. 1, § 2020, § 2026 odst. 1, § 2395, § 1935 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žaloba byla podána důvodně. Bylo prokázáno, že žalovaný vůči žalobci prohlásil, že uspokojí mimo jiné žalovanou pohledávku za společností v případě, že společnost tuto pohledávku neuhradí. Žalobce též prokázal existenci obou těchto pohledávek. Pokud žalovaný namítal, že tento jeho závazek byl zrušen, mohlo by se tak stát jen pokud by zajištěný závazek zanikl, nebo pokud by jej splnil. Z provedeného dokazování se nepodává, že by zajištěný závazek v žalovaném rozsahu zanikl (ostatně žalovaný to ani netvrdil) a ani se nepodává, že by žalovaný z titulu ručení čehokoliv hradil. Pokud žalovaný tvrdil, že na předmětný závazek hradila společnost , právnická osoba, , čímž jeho závazek zanikl, tak z provedeného dokazování se nepodává, že by citovaná společnost hradila jeho závazek. Ze smlouvy se naopak vyplývá, že závazek je hrazen za společnost, tedy za dlužníka. Aby však žalovanému zanikl jeho ručitelský závazek, musela by společnost , právnická osoba, hradit místo něj. Proto bylo podané žalobě vyhověno a žalobci přiznán nárok z titulu ručení za dlužnou jistinu, úroky a úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve sjednané výši. Soud prvního stupně však omezil celkovou výši plnění, které má žalovaný žalobci uhradit, nejvýše na 3 000 000 Kč, neboť se žalovaný zavázal uhradit nejvýše tuto částku zamítl část žaloby o úroky z prodlení za období, kdy tyto v souhrnu s přiznanými jistinami, úroky a úroky z prodlení převýší smluvní limitaci ručení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jenž byl v principu v řízení zcela úspěšný, byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v částce 72 829,70 Kč.3. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podal žalovaný včasné odvolán. Namítl, že postupem soudu prvního stupně došlo k závažným procesním vadám, které měly za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Zároveň namítl i nesprávné právní posouzení věci. Poukázal na to, že dne 22. 7. 2025 došlo k převzetí zastoupení žalovaného v předmětné věci advokátem , Jméno advokáta B, , který dne 23. 7. 2025 oznámil soudu prvního stupně převzetí zastoupení a současně požádal o odročení jednání nařízeného na den 24. 7. 2025, a to z důvodu nutnosti prostudovat spis a připravit procesní obranu. Soud prvního stupně tuto žádost odmítl s odůvodněním, že „lhůta k přípravě náleží účastníkovi, nikoliv jeho zástupci“ a že žalovaný měl dostatek času zvolit si zástupce dříve. Věc byla projednána v nepřítomnosti žalovaného i jeho právního zástupce. Takový postup odporuje principu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, neboť žalovaný byl zbaven možnosti přednést svou obhajobu, reagovat na důkazy žalobce a navrhnout vlastní důkazy. To představuje odnětí možnosti účinně jednat před soudem (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 294/01, IV. ÚS 2867/16, II. ÚS 132/18, I. ÚS 148/02. Tvrzení soudu prvního stupně, že dostatek času měl „účastník, nikoliv jeho advokát“ je formalistický přístup, který je v rozporu s účelem zastoupení. Účastník není schopen účinně uplatnit právní argumenty, a proto volí advokáta. Je-li advokátovi objektivně znemožněno seznámit se s věcí a vystoupit, nelze mluvit o účinné právní pomoci, která je zaručena čl. 37 odst. 2 LZPS. Rozhodnutím soudu o neodročení jednání bylo fakticky znemožněno, aby žalovaný prostřednictvím svého zástupce využil základní procesní práva. Jde o vadu, která sama o sobě zakládá důvod ke zrušení rozsudku. Dále namítl i nesprávné právní posouzení sporu, když soud prvního stupně nevyhodnotil skutečnost, že část závazků byla uhrazena třetí osobou (, právnická osoba, ), což mohlo mít vliv na rozsah ručitelského závazku (§ 2026 odst. 1 o. z.). Soud bagatelizoval moji námitku o zániku ručení, aniž by provedl dokazování k tomu, zda šlo o plnění za dlužníka nebo za ručitele. Žalovaný prokazoval zánik ručení plněním společnosti , adresa, kde je žalovaný téměř stoprocentním akcionářem a tato společnost plnila jeho vůli, která směřovala k zániku ručitelského závazku tímto plněním. Důkazní břemeno přitom nelze přenášet na absentujícího žalovaného, když jeho absence byla způsobena postupem soudu. Odůvodnění rozsudku je nedostatečné a nepřezkoumatelné – soud pouze shrnul smluvní dokumenty a učinil závěr bez vypořádání se s konkrétní obranou žalovaného. Takový postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/08, podle něhož nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost odůvodnění představuje porušení práva na spravedlivý proces. Žalovaný proto navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání.4. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Pokud se týká žádosti o odročení jednání, není na takový postup právní nárok a žádost zástupce žalovaného nebyla důvodná. Žalovaný se ani jednání osobně nezúčastnil. Soud prvního stupně se zcela vypořádal s argumentací žalovaného ve věci samé s tím, že nedošlo k plnění na předmětný dluh zajištěný ručením. Žaloba byla podána až po této dohodě a nejednalo se o plnění vůči žalovanému, ale vůči primárnímu dlužníkovi, a proto ručení žalovaného nadále trvá a nezaniklo.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu podaného odvolání a řízení, jež mu předcházelo, podle § 212 ve spojení s § 212a odst. 1, odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a odvolání žalovaného neshledal důvodným.6. Zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a jako oddělitelný výrok nebyl předmětem odvolacího přezkumu a nabyl samostatně právní moci (srov. § 206 o. s. ř.).7. Na základě přezkoumání dosavadního obsahu spisu odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b) odst. 3 o. s. ř. či jinou vadou, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.8. Odvolací soud neshledal pochybení v procesním postupu sou