21 Co 289/2025-257 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud , adresa, (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. , Anonymizováno, ze dne , datum, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 729 332 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od , datum, do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 42 362 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II.).2. Žalobce se domáhal zaplacení této částky s tím, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že jako člen žalobce užíval atriový byt – bytovou jednotku č. 723/9 v katastrálním území , adresa, v období od , datum, do , datum, bez právního důvodu. Tvrdil, že bytová jednotka mu byla přenechána k užívání na základě nájemní smlouvy ze dne , datum, , avšak tato smlouva byla uzavřena v návaznosti na dřívější nájemní smlouvu, uzavřenou v roce 1998 mezi žalobcem a společností , Anonymizováno, , podle níž měl žalobce pronajaté pozemky, na kterých provedl výstavbu bytových domů. Tato smlouva však byla posléze shledána neúčinnou a následně i absolutně neplatnou, přičemž žalobci byla uložena povinnost dotčené pozemky vyklidit. V důsledku konkursního řízení, vedeného proti společnosti , Anonymizováno, , byly nemovitosti, včetně předmětného bytu, zahrnuty do konkursní podstaty úpadce, a žalobce byl navíc na základě žalob konkursního správce posléze zavázán k vydání bezdůvodného obohacení ve prospěch konkursní podstaty za období, kdy byly dané nemovitosti užívány jeho členy, včetně žalovaného. V žalobě bylo zdůrazněno, že faktickým uživatelem bytové jednotky byl žalovaný, který je tedy osobou, jež se na jeho úkor obohatila, neboť užíval uvedený byt bez právního titulu. Konstatoval, že okolnost, že neplatnou nájemní smlouvou nemohlo být přenecháno užívací právo, není rozhodná, protože žalobce pod dojmem platnosti smlouvy toto užívací právo fakticky žalovanému přenechal a ten tedy získal majetkový prospěch, spočívající v užívacím právu. Výše požadované částky byla stanovena podle znaleckých posudků, zpracovaných pro účely předchozího řízení o vydání bezdůvodného obohacení, ve kterých byl žalobcem konkursní správce společnosti , Anonymizováno, , přičemž nárok uplatněný v tomto řízení odpovídá podílu žalovaného na celkové částce bezdůvodného obohacení, kterou byl žalobce povinen zaplatit do konkursní podstaty úpadce. Protože žalovaný nehradil dobrovolně ani přes předžalobní výzvu, podal žalobce tuto žalobu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že předmětnou bytovou jednotku užíval jako člen žalobce na základě nájemní smlouvy, uzavřené v rámci výkonu členských práv podle stanov družstva, přičemž se na výstavbě bytu podílel částkou 1 200 000 Kč a za užívání bytu navíc řádně hradil sjednané platby nájemného. Zdůraznil, že nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť jednal v dobré víře a žalobce mu nikdy nesdělil, že by užívání bytu bylo právně problematické. Namítal, že žalobce nebyl oprávněn s nemovitostí nakládat, neboť nebyl jejím vlastníkem, a že dále jednal v rozporu se zákonem, když uzavíral nájemní smlouvy bez souhlasu správce konkursní podstaty. Poukazoval na to, že žalobce své členy o právních rizicích neinformoval, ale naopak je utvrzoval v tom, že užívání bytů je v pořádku, a že vedení družstva dlouhodobě zlehčovalo situaci. Tvrdil, že se jednalo o obohacení se spravedlivým důvodem, neboť jednal v souladu se stanovami a v důvěře v právní vztah s družstvem a nehledě k tomu byla nájemní smlouva úplatná, proto by žalobci náležela náhrada jen ve výši této úplaty. Žalovaný rovněž vznesl námitku promlčení žalobcem tvrzeného nároku, neboť ten měl již nejpozději od roku 2019 jak vědomost o neplatnosti nájemní smlouvy, tak o rozsahu údajného bezdůvodného obohacení. Dovozoval, že subjektivní promlčecí lhůta uplynula nejpozději dne , datum, , resp. , datum, a poukazoval na to, že žalobce nemůže přenášet důsledky svého vlastního protiprávního jednání na řadové členy družstva.3. Soud prvního stupně po provedeném řízení vyšel z nesporných tvrzení účastníků, soudních rozhodnutí a provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 3 až 6 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje.4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § , Anonymizováno, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), ust. § , Anonymizováno, o.z., ust. § , Anonymizováno, o.z., ust. § , Anonymizováno, a ust. § , Anonymizováno, O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 6 odst. 1 AT, ust. § 7 bod 6. AT, ust. § 8 odst. 1 AT, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT a ust. § 13 odst. 4 AT, ve spojení s ust. § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř., a odkazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.5. S ohledem na námitku promlčení, vznesenou žalovaným, se soud prvního stupně primárně zabýval touto otázkou a dospěl k závěru, že nárok je promlčen a žalobě proto není možno vyhovět, jak to podrobně popsal v odst. 13 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku. Zde poukázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR a vyslovil názor, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je třeba klást ke dni , datum, , kdy byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , jímž bylo definitivně rozhodnuto, že nájemní smlouvy, které žalobce uzavřel se svými členy, jsou absolutně neplatné. Konstatoval, že tato otázka již byla vyřešena a pokud tedy žalobce svůj nárok odvozoval právě od okolnosti, že žalovaný užíval předmětnou bytovou jednotku bez právního důvodu, běžela od uvedeného data tříletá subjektivní promlčení lhůta a nárok na vydání bezdůvodného obohacení se ke dni , datum, promlčel, resp. u nároku, jenž byl v tomto řízení uplatněn až do dne , datum, , k tomu došlo nejpozději dne , datum, , přičemž žaloba byla podána dne , datum, . Zdůraznil, že dne , datum, byla splněna jak podmínka, že žalobce získal vědomost, že k (tvrzenému) bezdůvodnému obohacení došlo, tak o osobě povinné k jejímu vydání. V těchto souvislostech odkázal na ustálenou rozhodovací praxi soudů, podle níž je pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví, resp. měl a mohl se dozvědět, o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, a o osobě povinné k jeho vydání. Zdůraznil, že v případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. Konstatoval, že je tedy třeba znát skutkové okolnosti, na základě kterých již lze podat žalobu k soudu, resp. jde o stav, kdy ochuzený měl možnost se o nich dozvědět, což v tomto případě zcela splňuje okamžik, kdy otázku, zda jsou nájemní smlouvy mezi žalobcem a jeho členy platné či nikoliv, definitivně rozhodl Nejvyšší soud ČR. Dovodil, že vědomost žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení nastala bez ohledu na to, zda již znal přesně jeho rozsah, jelikož postačuje toliko přibližné (orientační) povědomí o výši majetkového prospěchu, neboť právě tehdy už ochuzený může svá práva hájit prostřednictvím žaloby. Poukázal na to, že pokud tedy žalobce v projednávané věci odvozoval svůj nárok od výše běžného nájemného, jde právě o ten rozsah, který mu při vědomosti o neplatnosti dotčené nájemní smlouvy umožňoval, aby kdykoli ve lhůtě tří let od , datum, , resp. , datum, podal žalobu k soudu. V odst. 15. odůvodnění napadeného rozsudku se obiter dictum vyslovil i k samotnému nároku žalobce, který z ust. § , Anonymizováno, dovozoval zvláštní regresní právo svědčící tomu, kdo neoprávněně dal věc k užívání nebo požívání jinému s tím, že z tohoto ustanovení takové právo dovodit nelze, neboť pokud by je zákonodárce zakotvit skutečně chtěl, nepochybně by tak učinil. Zde odkázal rovněž na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR a na komentářovou literaturu.6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a předně namítal, že závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku je zcela neudržitelný a námitku promlčení označil za nedůvodnou a uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, bez ohledu na její nedůvodnost. Vyslovil své přesvědčení, že do okamžiku, než finanční prostředky uhradil do konkursní podstaty, se na něm žalovaný bezdůvodně obohatit nemohl, protože rozsudek na vyklizení nijak nesnižoval žalovaného pasivní legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení, zejména proto, že uvedený rozsudek otázku pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vůbec neřeší. Dovozoval, že přinejmenším vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, jakož i vědomost o dalších podmínkách rozhodných pro stanovení okamžiku běhu zákonné subjektivní promlčecí lhůty k jednotlivým dílčím nárokům na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému žalobce nabyl (a mohl nabýt) vždy nejdříve k okamžiku vyhlášení rozsudku na zaplacení odvolacím