26 Co 44/2026-510 – Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ (soud I. stupně) ve výroku I. zamítl žalobu žalobce, pokud se jí po žalovaném domáhal zaplacení částky 726 975 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 2. 12. 2024 do zaplacení. Ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 54 482,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.2. Soud I. stupně se zabýval žalobním tvrzením podle něhož žalovaný jako člen žalobce užíval bytovou jednotku č. , Anonymizováno, (dále případně jen „Bytová jednotka“) v katastrálním území , adresa, v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem dne 1. 7. 2003 (dále případně jen „Nájemní smlouva“). Nájemní smlouva však byla shledána od samého počátku jako absolutně neplatná. Žalovaný tak užíval Bytovou jednotku v tomto období bez právního důvodu a je povinen vydat tímto vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající nájemnému běžnému v místě a čase. V konkurzním řízení vedeném proti společnosti , Anonymizováno, . byl žalobce zavázán uhradit do konkurzní podstaty částku z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období, kdy bytové jednotky členů žalobce byly těmito členy užívány. Protože faktickým uživatelem Bytové jednotky byl žalovaný, domáhá se v tomto řízení žalobce zaplacení částky, která odpovídá podílu žalovaného na celkové částce, k jejíž úhradě byl žalobce zavázán ve zmíněném konkurzním řízení.3. Po provedeném dokazování a po žalovaným vznesené námitce promlčení soud I. stupně uzavřel, že žalobce jako pronajímatel uzavřel se žalovaným jako nájemcem Nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání Bytové jednotky. Ve věci žaloby správce konkurzní podstaty , Anonymizováno, . proti žalobci (v tomto řízení) o vyklizení bytových domů (bytových jednotek, včetně Bytové jednotky žalovaného) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, Nejvyšší soud rozhodl o povinnosti žalobce předmětné bytové domy vyklidit, přičemž rovněž v tomto rozhodnutí uzavřel, že nájemní smlouvy, které žalobce uzavíral se svými členy, včetně žalovaného, jsou absolutně neplatné. Již od této doby tak žalobce věděl, že užíváním Bytové jednotky docházelo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení. U nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období od 5. 6. 2016 do 27. 6. 2018 tak tříletá promlčecí lhůta uplynula ke dni 27. 6. 2021, u nároku na vydání bezdůvodného obohacení pro následující žalované období, tedy až do 27. 4. 2021, uplynula promlčecí lhůta nejpozději ke dni 27. 4. 2024. Žalobce však svou žalobu podal až dne 3. 1. 2025. Soud I. stupně proto shledal námitku promlčení vznesenou žalovaným jako důvodnou a již z tohoto důvodu žalobu zamítl, aniž hmotně právní důvodnost žaloby dále posuzoval.4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, které dále doplnil podáními ze dne 23. 3. 2026 a ze dne 28. 4. 2026. Namítl v nich nesprávné závěry soudu I. stupně ohledně posouzení žalovaným vznesené námitky promlčení. Soud I. stupně podle jeho názoru mylně odvíjel běh promlčecí lhůty od doby, kdy se žalobce měl z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, dovědět o tom, že Nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je neplatná, když nesprávně vycházel z právního hodnocení nároku žalobce jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen, ,,o. z.“), tedy nároku na vrácení plnění poskytnutého bez právního důvodu, resp. poskytnutého na základě neplatné smlouvy.5. Žalobce v dalším průběhu řízení svůj nárok vyspecifikoval jako nárok, který měl vzniknout tak, že byl zavázán k zaplacení bezdůvodného obohacení do konkurzní podstaty úpadce , Anonymizováno, za užívání bytových domů ve vlastnictví úpadce členy žalobce (včetně žalovaného), a to rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, ve výši 18 261 187 Kč a dále rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436, ve výši 18 318 500 Kč. Žalobce má za to, že tak plnil i za žalovaného (a další jeho členy, kteří měli se žalobcem ohledně zmíněných bytových jednotek uzavřeny nájemní /byť neplatné/ smlouvy), což dovozuje z obsahu § 2994 o. z., který dle něj zakládá pasivní solidaritu (ve smyslu § 1872 a násl. o. z.) ve vztahu mezi tzv. disponentem s bytovou jednotkou (žalobce) a žalovaným jako faktickým uživatelem Bytové jednotky vůči skutečnému vlastníku Bytové jednotky (, Anonymizováno, ), kdy podle jeho tvrzení byla splněna i ta zákonná podmínka pro aplikaci § 2994 o. z., že žalovaný nebyl při užívání Bytové jednotky v dobré víře ohledně existence platného užívacího právního důvodu. Pokud tedy v rámci takto konstruované pasivní solidarity žalobce poskytl plnění z titulu vrácení bezdůvodného obohacení do konkurzní podstaty úpadce , Anonymizováno, . má vůči žalovanému právě z titulu pasivní solidarity nárok na vyrovnání dle § 1876 o. z., který v tomto řízení uplatňuje, a to prakticky ve výši 100 % jím uhrazeného plnění připadajícího na Bytovou jednotku v užívání žalovaného vzhledem k tomu, že užitek faktickým užíváním Bytové jednotky konzumoval právě jen žalovaný. Existenci této pasivní solidarity dle žalobce dovodily i některé jiné soudy v obdobných věcech, např. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 22. 11. 2022, čr. j. 13 Co 90/2022-394. Počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku by se tak dle žalobce měl posuzovat až od okamžiku, kdy i za žalovaného uhradil podle výše zmíněných soudních rozhodnutí do konkurzní podstaty úpadce , Anonymizováno, . částku odpovídající bezdůvodnému obohacení za užívání zmíněných bytových domu (a v nich umístěných bytových jednotek ve vlastnictví , Anonymizováno, . V takovém případě by s ohledem na časové souvislosti nárok žalobce promlčen nebyl. Dle žalobce by mohl být jeho nárok v této věci posuzován i jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu plnění za jiného dle § 2991 odst. 2 o. z., zřejmě se stejnými důsledky pro posouzení běhu promlčecí lhůty jako v případě nároku na regres z pasivní solidarity dle § 1876 o. z.6. Dle žalobce je třeba považovat vznesenou námitku promlčení ze strany žalobce i za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, protože žalobce, veden snahou procesně se bránit nároku ve prospěch úpadce a tím i chránit své členy (včetně žalovaného) by uhradil do konkurzní podstaty úpadce , Anonymizováno, bezdůvodné obohacení dle § 2994 o. z. i za žalovaného, přičemž to byl on, kdo po celé sledované období Bytovou jednotku fakticky užíval. Ze všech zmíněných důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.7. Žalobce také navrhl, aby odvolací soud případně při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a případně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poukázal na to, že v obdobné věci, v řízení vedeném u zdejšího Krajského soudu pod sp. zn. 25 Co 297/2025, soud tímto způsobem o náhradě nákladů řízení rozhodl, když zohlednil, že žalovaný jako faktický uživatel bytové jednotky věděl o tom, že ji užívat nemůže, a sám těžil z toho, že až do roku 2018 takto mohl Bytovou jednotku užívat, přičemž mu nic nebránilo Bytovou jednotku již dříve dobrovolně vyklidit a byl to on, komu vznikal hlavní prospěch na úkor úpadce. Navíc žalobce ani neměl prostředky k právnímu vymáhání vyklizení bytových jednotek všech jeho členů jako faktických uživatelů bytových jednotek.8. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobce (a jeho doplnění podáním ze dne 6. 5. 2026) projevil souhlas se závěrem soudu I. stupně o promlčení nároku, který žalovaný v tomto řízení uplatnil. Žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu vrácení plnění z absolutně neplatné nájemní smlouvy. O vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě, která by ho měla povinnost vydat, se tak dozvěděl na základě obsahu výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byla žalobci uložena povinnost předmětné bytové domy vyklidit a v němž byla konstatována neplatnost nájemních smluv, které žalobce se svými členy ohledně bytových jednotek uzavíral, z důvodu porušení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání. Požadavek jakéhosi regresu s odkazem na § 2994 o. z. nemá dle žalovaného oporu v zákoně. V tomto zákonném ustanovení zákonodárce pouze rozšiřuje možnost skutečného vlastníka věci, která byla přenechána detentorem neoprávněně k užívání další osobě, domáhat se náhrady i po této další osobě, nebyla-li v dobré víře. Nejedná se ani o nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného vzhledem k tomu, že výše označenými rozsudky byl k vydání bezdůvodného obohacení jako povinný subjekt zavázán pouze žalobce. Námitka promlčení,