26 Co 62/2026-163 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud I. stupně) ve výroku I. uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobkyni předat budovu č. p. , Anonymizováno, , způsob využití rodinný dům (dále případně jen „Stavba“), která stojí na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , zapsanou v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, , a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Soud I. stupně se zabýval žalobním tvrzením, že žalobkyně je výlučným vlastníkem , právnická osoba, v současné době užívá žalovaný (její bývalý partner) s jejich společným zletilým synem, současná partnerka žalovaného a jejich nezletilé dítě, přičemž žalovanému žádný právní důvod pro užívání Stavby nesvědčí. Žalobkyně jako zástavní dlužník zajistila Stavbou pohledávku , adresa, ze smlouvy o zápůjčce ve výši 6 173 710,86, kterou uzavřel se žalovaným dne 5. 10. 2015. , jméno FO, se nyní domáhá uspokojení své pohledávky z této zástavy a její zpeněžení je pro žalobkyní jedinou možností, jak uchránit další svůj majetek. Proto se domáhá vyklizení žalovaného ze Stavby.3. Po provedeném dokazování soud I. stupně shledal, že Stavba je v katastru nemovitostí evidována jako samostatná nemovitá věc ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Na Stavbě vázne zástavní právo ve prospěch , adresa, z titulu Zástavní smlouvy ze dne 5. 10. 2015 uzavřené mezi zástavním věřitelem , adresa, a zástavními dlužníky žalovaným a žalobkyní, která do zástavy dala Stavbu jako její výlučný vlastník. Touto zástavou byla zajištěna pohledávka , adresa, za žalovaným ze Smlouvy o zápůjčce rovněž ze dne 5. 10. 2015, ve výši 6 173 710,86 Kč. , právnická osoba, výstavby Stavby figuroval původně ve stavebním řízení jako stavebník žalovaný. V průběhu stavebního řízení však při místním šetření dne 20. 9. 2005 výslovně požádal o změnu stavebníka na žalobkyni, doložil její žádost o vydání stavebního povolení a svůj písemný souhlas se Stavbou vedenou pro žalobkyni. Stavební úřad následně jako stavebníka a vlastníka Stavby označoval žalobkyni. O tom, že vlastníkem Stavby se stala žalobkyně, svědčí i skutečnost, že jako její vlastník vystupovala v pozici zástavního dlužníka ve výše zmíněné zástavní smlouvě. Proti tomuto právnímu stavu žalovaný tehdy nečinil žádné námitky, naopak ho sám aktivně využil. Stavba nebyla ani zahrnuta do majetkové podstaty žalovaného jako insolventního dlužníka (insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH , spisová značka, ), ač to navrhoval. Tvrzení, že žalovaný byl objednatelem smlouvy o dílo na výstavbu Stavby „na klíč“, že výstavbu Stavby jakož i její vybavení výlučně financoval, že jí sám dlouhodobě užívá, podle soudu I. stupně samo o sobě jeho nabytí vlastnického práva ke Stavbě neprokazuje. Rozhodující byla vůle účastníků projevená ve stavebním řízení a zápisem do katastru nemovitostí, těmito úkony bylo založeno výlučné vlastnické právo žalobkyně ke Stavbě. Pokud žalobkyně s dalším užíváním Stavby ze strany žalovaného již nesouhlasí, důvodné se domáhá ochrany vlastnického práva jeho vyklizením.4. Pokud žalovaný případně namítal, že vydržel jako věcné právo služebnost užívání Stavby, podle soudu I. stupně v tomto směru především neprokázal svou dobrou víru v existenci této služebnosti, když po celou dobu věděl a musel vědět, že žalobkyně je vlastníkem Stavby a jako se svým vlastnictvím s ní i nakládá. Ani tvrzená ústní dohoda o užívání Stavby nemohla žalovanému založit poctivou držbu práva odpovídajícího služebnosti užívání Stavby. Navíc ani takováto ústní dohoda nebyla v řízení prokázána. Pokud se žalovaný dále bránil námitkou, že jeho vyklizení ze Stavby by bylo v rozporu s dobrými mravy, zejména s ohledem na to, že zde s ním žije i zletilý, dosud nezaopatřený, syn účastníků, a že se žalovaný finančně podílel na získání bytu pro žalobkyni po ukončení jejich soužití, k tomu soud I. stupně uzavřel, že na druhé straně je třeba zohlednit, že žalovaný užívá Stavbu dlouhodobě bez právního důvodu, bez poskytnutí finančního protiplnění, že Stavbu ve vlastnictví žalobkyně použil jako zástavu pro svou zápůjčku a že umožňuje ve Stavbě bydlet i dalším osobám. Vyživovací povinnost ke společnému synovi účastníků přitom podle soudu I. stupně nezakládá žádný právní titul k užívání Stavby. Do doby, než společný syn přešel z péče žalobkyně k žalovanému, žalobkyně jej jako matka dlouhodobě všestranně zajišťovala. Soud I. stupně rovněž přihlédl k tomu, že žalobkyně uplatnila požadavek na vyklizení žalovaného až v situaci, kdy se , jméno FO, domáhá uspokojení své pohledávky ze zápůjčky poskytnuté žalovanému, prodejem Stavby a žalobkyně potřebuje tímto způsobem uspořádat co nejdříve své majetkové poměry. Z její strany se tak o šikanózní postup vůči žalovanému nejedná. Soud I. stupně přitom neshledal žádný mimořádný důvod, pro který by se měl odchýlit od zákonem předvídané délky lhůty k vyklizení, tedy lhůty patnácti dnů od právní moci rozsudku.5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Nadále má za to, že pro posouzení vzniku vlastnického práva ke Stavbě jsou rozhodující ty skutečnosti, které on v řízení tvrdil a prokazoval. Stavba byla realizována v době společného soužití účastníků, kdy pozemek pod Stavbou i pozemek sousední byly v jejich podílovém vlastnictví (každý v rozsahu id. ½). Žalovaný byl objednatelem zhotovení Stavby „na klíč“. Na financování zhotovení Stavby se podílel v převážném rozsahu. Po celou sledovanou dobu se žalovaný choval ke Stavbě jako vlastník, na své jméno nechal zřídit připojení eklektické energie a sám rovněž uzavřel smlouvu na její dodávky. Zařizoval revizi komína stavby, revizi elektrotechnologické části čerpací stanice odpadních vod, výstavbu bazénu, uhradil i vestavěný nábytek, vždy tak jednal na své jméno. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016), podle níž pro posouzení nabytí vlastnického práva ke stavbě je rozhodující, kdo byl objednatelem smlouvy o dílo, pokud byla stavba tímto způsobem (tzn. nikoli svépomocí) postavena. Vzhledem k uvedenému jednání žalovaného ve vztahu k procesu výstavby Stavby bylo pro něj překvapující zjištění, že Stavba je evidována v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalobkyně. Sám byl po celou dobu v dobré víře, že je vlastníkem Stavby. Soud I. stupně pochybil, aniž by vyčkal odpovědi insolvenčního správce na dotaz, zda Stavba nebyla sepsána do majetkové podstaty žalovaného jako insolvenčního dlužníka. Ve Stavbě žije od roku 2013. Až do podání předmětné žaloby žalobkyně po žalovaném ničeho nežádala a nikdy ani netvrdila, že by žalovanému vlastnické právo ke Stavbě nesvědčilo. Vzhledem k tomu, co žalovaný v průběhu řízení uváděl, se měl soud I. stupně zabývat i otázkou, zda žalovaný vlastnické právo ke Stavbě nenabyl jeho vydržením. Nadále má pak žalovaný za to, že i v případě, kdyby jeho vlastnické právo ke Stavbě nebylo prokázáno, vydržel služebnost užívání Stavby, kdy od roku 2013 jí užívá v dobré víře, že mu toto právo náleží. Svědčí o tom skutečnost, že žalobkyně stav užívání Stavby po celou dobu tolerovala a akceptovala, protože nijak proti němu nezasahovala. Soud I. stupně pochybil, pokud uzavřel, že případná ústní dohoda mezi účastníky právo ze služebnosti žalovanému založit nemohla. Žalovaný totiž netvrdil založení svého užívacího práva ke Stavbě pouze obligačním ujednáním, nýbrž tvrdil a prokazoval vznik služebnosti vydržením. Ústní dohoda zde není tvrzeným titulem vzniku služebnosti, nýbrž okolností významnou pro posouzení dobré víry žalovaného. Soud I. stupně proto rovněž pochybil, pokud odmítl provést důkazy k existenci této dohody mezi účastníky. Žalovaný má rovněž nadále za to, že žalobou uplatněný nárok na jeho vyklizení ze Stavby je v rozporu s dobrými mravy, kdy toto vyklizení by se týkalo i dosud nezaopatřeného společného syna účastníků. Sama žalobkyně před několika lety nezletilého poslala bydlet k žalovanému. Za rozporný s dobrými mravy považuje žalovaný požadavek žalobkyně na jeho vyklizení i z toho důvodu, že považoval majetkové vztahy mezi účastníky po jejich rozchodu za vyrovnané, když po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti financoval hypotéční úvěr na pořízení bytu pro žalobkyni. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne.6. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že považuje závěry soudu I. stupně o existenci jejího vlastnického práva ke Stavbě za správné. Správně vzal soud I. stupně jako rozhodující skutečnost, ze které dovodil projev vůle účastníků, aby se vlastníkem Stavby stala žalobkyně. Tuto vůli žalovaný projevil jednoznačně ve stavebním řízení, sám respektoval vlastnictví žalobkyně při uzavírání zástavní smlouvy s , adresa, , ve které figuruje žalobkyně jako zástavní dlužník, přičemž předmětem zástavy byla Stavba jako její vlastnictví. V insol