27 Co 288/2025-167 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha-východ rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) tak, že ve výroku I. žalované uložil zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka , Jméno žalobkyně, ., IČO , IČO, (dále též jen „dlužník“), částku ve výši 1 190 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 190 000 Kč jdoucím od 11. 1. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II. zamítl žalobu co do požadavku žalobkyně na úhradu zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 190 000 Kč za den 10. 1. 2024. Ve výroku III. uložil procesně neúspěšné žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve výroku IV. jí uložil zaplatit také České republice soudní poplatek ve výši 59 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu Praha-východ.2. Soud prvního stupně shledal žalobu, kterou se žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka) domáhala proti žalované zaplacení částky 1 190 000 Kč jakožto bezdůvodného obohacení vzniklého převodem dané částky dne 3.6.2022 z účtu dlužníka na účet žalované bez právního důvodu, jako důvodnou. V řízení bylo zjištěno (a bylo i nesporné), že k uvedenému převodu dané částky došlo, v dokladech dlužníka však žalobkyně nenalezla nic, z čeho by vyplýval právní důvod tohoto převodu. Žalovaná se bránila tvrzením, že mezi dlužníkem a ní existovala dlouhodobá podnikatelská praxe, při níž byly na základě ústních dohod poskytovány služby. Po poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál jen „o.s.ř.), sice svá tvrzení určitým způsobem upřesnila, nicméně i poté zůstávala její tvrzení natolik obecná, že nebylo možno konstatovat, jaká konkrétní práva a povinnosti si strany sjednaly, shledat, jaká konkrétní plnění měla žalovaná pro dlužníka učinit. Soud prvního stupně tak konstatoval, že za dané situace ani nebylo možno vést k takovým tvrzením dokazování a dospět k závěru, že žalovaná měla za (nějaká konkrétní plnění a služby) dostat protiplnění spočívající v úhradě předmětné částky. Na to, že je nutno tvrdit zcela konkrétní skutečnosti, aby bylo možnost odlišit plnění, která jsou předmětem sporu, od dalších jiných možných plnění (když žalovaná hovořila o dlouhodobé obchodní spolupráci) byla žalovaná soudem prvního stupně výslovně upozorněna. Soud tak uzavřel, že žalovaná neunesla své břemeno tvrzení ohledně jí tvrzeného důvodu, pro který měla být oprávněna si částku 1 190 000 Kč jakožto (údajné) protiplnění ponechat. Finanční prostředky v požadované výši 1 190 000 Kč tak byly dlužníkem poskytnuty žalované bez právního důvodu, a představují tak její bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), které je povinna vydat. Žalobě proto soud prvního stupně vyhověl, včetně uplatněného nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, který přiznal v návaznosti na datum splatnosti dne 10.1.2024 stanovené v předžalobní výzvě. V této souvislosti pak ve výroku II. zamítl pouze žalobou požadovaný úrok z prodlení též za den 10. 1. 2024, neboť v tento den nebyla žalovaná ještě v prodlení. O nákladech řízení rozhodl dle zásady procesního úspěchu ve věci ve výroku III. a dále ve výroku IV. O povinnosti žalované jakožto procesně neúspěšné strany zaplatit soudní poplatek za žalobu, když žalobkyně je v řízení od jeho úhrady ze zákona osvobozena.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. V něm namítala, že soud prvního stupně nedůvodně přenesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní na žalovanou. Měla za to, že ve svém vyjádření z 19.11.2024 svá tvrzení dostatečně doplnila, další upřesnění měly přinést výslechy jí navrhovaných svědků a jednatele žalované, které však soud neprovedl. V rámci navrhovaných výslechů mohl jednatel tvrdit a prokázat konkrétní předmět plnění, rovněž nesrovnalosti v předložených listinách zmiňované soudem prvního stupně mohly být také objasněny svědeckými výpověďmi. Žalovaná měla postup soudu prvního stupně za nesprávný, navrhovala proti napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál jen „o.s.ř.), a shledal odvolání žalované nedůvodným.5. Odvolací soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti žalované a jejího zástupce, když byli k nařízenému řádně a včas předvoláni a k jednání se nedostavili, aniž požádali z důležitého důvodu o odročení jednání (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.7. Odvolací soud předně odmítl v souladu s ust. § 218 odst. b) o.s.ř. odvolání žalované, směřující dle výslovného vyjádření v písemném odvolání i v jeho doplnění proti „všem výrokům rozsudku“, v části, v níž žalovaná takto napadala i zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Dotčené částečné zamítnutí žaloby není v rozporu se zájmy žalované, a žalovaná tak svým odvoláním brojí v případě tohoto zamítavého výroku proti rozhodnutí, proti němuž není k odvolání subjektivně oprávněna.8. Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů dostatečně zjistil skutkový stav věci, který podrobně ve svém rozsudku popsal, na základě zjištěných skutečností učinil správné skutkové závěry, které detailně vysvětlil a odůvodnil. Uvedl, které skutečnosti má za prokázány a které nikoli, srozumitelně vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, a jak provedené důkazy hodnotil, i z jakých důvodů neprováděl další dokazování. Soud prvního stupně žalovanou také velmi podrobně, instruktivně a srozumitelně (v podstatě zcela vyčerpávajícím způsobem) poučil v souladu s § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o tom, která tvrzení o rozhodných skutečnostech (a důkazy k nim) je nutno, aby doplnila, kdy současně ji upozornil na to, že v případě, pokud by nebyla rozhodná tvrzení doplněna a prokázána, pak by žalovaná mohla být stižena neúspěchem ve sporu.9. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ani po doplnění tvrzení a označení důkazů ze strany žalované po poskytnutém poučení soudu nebyla tvrzení žalované v rámci její obrany dostatečná, žalovaná dostatečně nekonkretizovala plnění, za něž měla předmětnou částku od dlužníka obdržet. Žalovanou uváděná tvrzení nebyla natolik určitá a konkrétní, aby na jejich základě bylo možno tvrzená plnění považovat za jasně specifikovaná a nezaměnitelná, aby je bylo možno odlišit od případných jiných (uvedenému jen obecnému vymezení též odpovídajících) plnění. Soud prvního stupně správně rovněž žalovanou již při jednání soudu, při němž bylo poskytnuto detailní poučení dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., upozorňoval na to, že nedostatečná tvrzení nelze nahrazovat prováděním důkazů, výslechem svědků, či listin, že z dokládaných listin nemůže soud „rekonstruovat“ skutkový stav, a nahrazovat tím chybějící rozhodná tvrzení. V tomto směru v odvolání žalované uváděná námitka, že „upřesnění a konkretizace těchto tvrzení“ měly přinést až navrhované svědecké výpovědi, tak zjevně pomíjí tato již soudem prvního stupně poskytnutá poučení o procesních povinnostech stran, zejména o primární povinnosti tvrzení, kdy až po jejím splnění je na místě provádění dokazování k jednotlivým (rozhodným) skutkovým tvrzením stran.10. V daném případě se pak nejednalo ani o „přenesení břemene“ tvrzení a důkazního, natož nedůvodného, či nepřiměřeně přísného, jak také namítala žalovaná v odvolání. V tomto směru rovněž již soud prvního stupně správně, jasně a srozumitelně v napadeném rozsudku vyložil, jakými principy se rozdělení břemen v občanském soudním řízení řídí. Na rozdíl od žalované žalobkyně svému břemenu tvrzení a břemenu důkaznímu ohledně rozhodných skutečností, na nichž stavěla svůj nárok, v plném rozsahu dostála; bylo prokázáno, že požadovaná částka byla převedena z účtu dlužníka na účet žalované, a to aniž by byl zřejmý důvod takového plnění. Bylo zcela a pouze na žalované, aby tvrdila (dostatečně určitým způsobem) a prokázala právní důvod takového plnění, pro který by byla oprávněna si poskytnutou částku ponechat. Toto své břemeno tvrzení však neunesla. O následcích jeho případného neunesení byla řádně poučena.11. Námitky žalované (fakticky opět jen obecného a procesního charakteru) uváděné v odvolání tak byly shledány odvolacím soudem jako neopodstatněné.1