27 Co 306/2025-125 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 1 C 138/2025-90 ze dne 1.10.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 119 301,22 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 26 913,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 17 775,60 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 528 122,38 Kč od 25.9.2024 do zaplacení, úrok 8 % ročně z částky 522 417,38 Kč od 30.4.2024 do zaplacení (výrok I.). Ve zbytku soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 408 821,16 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně vzhledem k převážnému úspěchu žalobkyně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 170,29 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako úvěr. Podle soudu prvního stupně právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, .) před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru ve výši 600 000 Kč nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované (jak bylo v odůvodnění podrobně rozvedeno, včetně odkazu na relevantní judikaturu). Proto je smlouva absolutně neplatná a žalovaná je povinna platit na bezdůvodném obohacení „podle § 2991 o.z.“ toliko jistinu úvěru, což po odečtení dosavadního plnění ve výši 191 178,84 Kč představuje částku 408 821,16 Kč. V ostatním pak soud prvního stupně žalobu zamítl, včetně požadovaného úroku z prodlení, přičemž poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 tak, že spotřebitel vrací poskytnutou jistinu „podle svých možností,“ proto se „nemůže se dostat do prodlení.“3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen v rozsahu části výroku I., tedy co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucího z částky 408 821,16 Kč od 22.10.2024 do zaplacení, a proti souvisejícímu nákladovému výroku III. rozsudku. Žalobkyně v odvolání nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že dosud nenastalo prodlení. Argumentuje tím, že žalovaná byla vyzvána k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli (žalobkyni) v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30.9.2024, které jí bylo odesláno dne 8.10.2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 22.10.2024 žalovaná dostala do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., „minimálně z částky bezdůvodného obohacení.“ Žalovaná byla upomínána o zaplacení i předžalobní výzvou. Žalovaná tak měla podle žalobkyně dostatečný prostor vrátit poskytnutou jistinu, což však neučinila. Žalované nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaná nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdila a neprokázala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 řešící dělení důkazního břemene tak, že to je spotřebitel (žalovaná), kdo zná své poměry a schopnosti, a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Dále odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 a na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 75 Co 61/2023, na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 28 Co 197/2023 a na další rozhodnutí odvolacích soudů. Proto navrhla částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně a přiznání uvedené části zákonného úroku z prodlení.4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.6. Ve výroku II., kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, nabyl samostatně právní moci, a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). Totéž platí i pro odvoláním nedotčenou (oddělitelnou, zbylou) část výroku I., tedy zamítnutí žaloby v rozsahu zbytku jistiny a vymezené části příslušenství.7. Z hlediska skutkových zjištění lze v podstatě plně odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně zcela správně řešil zkoumání úvěruschopnosti žalované, dále jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) není sporu, stejně jako o tom, kolik předchůdkyně žalobkyně žalované půjčila a kolik měla žalovaná zaplatit, takže zbývá na jistině 408 821,16 Kč, které nezaplatila, a to ani po postoupení pohledávky na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána předžalobní výzvou ze dne 19.11.2024 (včetně doložení podacího lístku ze dne 20.11.2024), aby zaplatila dlužnou částku 608 611,86 Kč „do 4.12.2024.“ Jednotlivá zjištění není třeba opakovat, odvolací soud se s nimi ztotožňuje. Postačuje po doplnění podle § 213 o.s.ř. upřesnit, že ostatní (dřívější) výzvy, včetně oznámení o postoupení pohledávky, na které žalobkyně v odvolání odkazuje, buď nemají potřebný obsah (neobsahují výzvu k zaplacení celého konkrétního nezaplaceného zbytku úvěru), nebo nebylo prokázáno jejich dojití do sféry žalované, tedy na správnou adresu, třeba i jen podle zákonné domněnky dojití. Dále není sporu o tom, že žalovaná netvrdila nic o tom, že by tehdy v souvislostí s konkrétní výzvou vyvolala bez zbytečného odkladu spor o přiměřenost žalobkyní vymezené lhůty k plnění (ať už jen odmítnutím žalobkyní nastolené lhůty, či dokonce uvedením vlastního konkrétního návrhu přiměřené lhůty).8. Soud prvního stupně věc převážně správně posuzoval také po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o.z.“) a také správně podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se ostatně v odvolání ani nesnaží tyto závěry zpochybnit. V případě postoupení pohledávky přechází na postupníka jen taková pohledávka, kterou měl postupitel, případná právní kvalifikace není významná. Otázka zkoumání úvěruschopnosti je proto relevantní i pro žalobkyni. Odvolací soud zde plně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, povinnosti vrátit jen nezaplacený zbytek jistiny úvěru a postoupení pohledávky zcela ztotožňuje. Žalobkyně ostatně tuto část posouzení soudu prvního stupně ani nezpochybňuje.9. Zbývá tedy posoudit spornou otázku splatnosti spotřebitelského úvěru, u něhož nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a smlouva o úvěru je proto neplatná. V tomto směru odvolací soud nesdílí právní závěry soudu prvního stupně týkající se prodlení dlužníka. Odvolací soud se naopak částečně ztotožňuje s odvolací argumentací žalobkyně. Soud prvního stupně si ve svých závěrech ostatně sám odporuje. Kdyby se žalovaná vůbec nedostala do prodlení, nemohl by soud žalobkyni přiznat pro předčasnost ani nárok na zaplacení jistiny úvěru, který však přiznal (viz výrok II.). Správná není ani aplikace § 2991 o.z. za situace, kdy se vztah mezi žalobkyní a žalovanou řídí podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy podle speciálního ustanovení.10. K upřesněným skutkovým zjištěním je třeba uvést, že stanovení lhůty k plnění je v první řadě předmětem právního jednání stran neplatné úvěrové smlouvy, které má určité obsahové náležitosti, jako bude dále rozvedeno. Podle § 570 odst. 1 o.z. působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Projev vůle věřitele (řádná výzva k budoucímu plnění) musí dojít do dispoziční sféry dlužníka (v opačném směru to samozřejmě platí stejně), což v případě doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předpokládá dodání. V případě prokázaného odeslání na správnou adresu dlužníka (pro doručování) lze ale vyjít i z domněnky dojití podle § 573 o.z., což je také tento případ.11. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“12. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „je-li spor o to, jaká