10 CO 39/2022-185 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení co do částky 130 534 Kč zastavil. Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 35 809 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 127 612,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně. 2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce a žalovaný. 3. Žalovaný se odvolal do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. V odvolání nejprve zrekapituloval a shrnul řízení před soudem prvního stupně (body 2. až 15.). Odvolání odůvodnil tím, že vytkl soudu prvního stupně, že přes provedení důkazů kromě kupní smlouvy ze dne 4. 5. 2021 a potvrzení o dluzích ze dne 15. 4. 2021 neprovedl hodnocení veškerých důkazů, neuvedl výčet všech sporných skutečností, které byly vymezeny na počátku řízení, žádnou ze sporných skutečností neposoudil a soustředil se pouze na právní a formální stránku věci. Otázku pasivní legitimace nevyřešil soud správně a konformně s platným hmotným právem. Ohledně námitky započtení nesprávně zhodnotil toto jako neurčité a nepoučil za této situace žalovaného, aby toto započtení upřesnil. Bylo porušeno právo na spravedlivý proces a jedná se o rozhodnutí překvapivé. Soud prvního stupně, pokud by totiž již na počátku shledal neurčitost zápočtu pohledávky, nemusel by se vůbec zabývat obranou žalovaného a jeho označenými důkazními návrhy (bod 16. odvolání). Dále namítl, že závěr soudu prvního stupně o tom, že na kupující příslušenství nepřešlo, není správný. Úroky z prodlení a náklady řízení představují příslušenství pohledávky a v této souvislosti odkázal žalovaný na rozhodnutí Nejvyššího soudu 20 Cdo 5406/2007. Bylo na žalobci, aby se postavil k procesnímu nástupnictví žalovaného a navrhl vstup kupujících bytu č. 11 do řízení na místo žalovaného a jestliže tak žalobce neučinil, nese důsledky z toho, že žalovaný již není ve sporu pasivně legitimován. Bylo na správci, aby sdělil kupujícím výši pohledávek na fondech oprav a služeb, včetně uplatněných úroků z prodlení a nákladů řízení. Princip potvrzení je jasný, jde o to, aby kupující nekupoval byt s dluhy. Přestože pak nějaké dluhy přetrvají, jdou již za kupujícím (bod 17.). Dále žalovaný namítl, že není dána pasivní legitimace ani z titulu ručení, princip ručení je totiž založen na tom, že pokud by kupující dluhy nezaplatil SVJ, obrátilo by se SVJ na prodávajícího. Z vyjádření žalobce je ale zřejmé, že podle jeho názoru na kupující žádné dluhy nepřešly, a proto také nevyzval žalobce ke splnění dluhu. A i kdyby se potvrdila premisa soudu prvního stupně, muselo by to znamenat, že žalovaný má vůči kupujícím bytu č. 11 regresní právo (bod 18. odvolání). Žalovaný dále vyslovil nesouhlas s neurčitostí zápočtu žalovaného s tím, že se jednalo v daném případě o procesní obranu žalovaného, kterou zpočátku soud prvního stupně akceptoval a vymezil ji jako spornou otázku. V rozsudku pak ve výčtu sporných otázek toto soud opomenul. Namísto toho náhle a překvapivě považuje zápočet za neurčitý a v tomto směru opět zopakoval žalovaný to, že měl být poučen dle ust. § 118a odst. 1 o. s. ř. (bod 19. odvolání). Žalovaný dále uvedl, že má několik pohledávek z titulu pokuty, nájemného za různá období (viz vyjádření ze dne 14. 9. 2019). V odst. 12. přímo rozvedl konkrétní pohledávku žalovaný za žalobcem, která má hodnotu 280 500 Kč a týká se období srpen 2017 až červen 2019. V rámci odvolání žalovaný doplnil, že přehled transakcí se týkal již i července 2017, neboť v té době zaplatil žalovaný i kauci bytu panu [jméno]. Součet veškerých částek činí 280 500 Kč. Ostatní zmiňované pohledávky již žalovaný nezapočetl. Je tedy nesprávná premisa soudu, že smísil a započetl několik pohledávek z různých titulů. Žalobce započítal pouze pohledávku z titulu nájemného a služeb a pro případ pochybností měl být vyzván k upřesnění (bod 20. odvolání). K otázce zápočtu odkázal žalovaný na ustálenou judikaturu, zejména na usnesení NS ČR, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019, 20 Cdo 2560/2019. Ve vztahu k rozhodnutí 20 Cdo 3406/2019 poukázal žalovaný zejména na smysl poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. s tím, že nedostatek takového poučení způsobuje vadu řízení. Účelem poučovací povinnosti je totiž to, aby soud vedl účastníka, kterému hrozí procesní neúspěch, aby svá tvrzení doplnil o sdělení skutkových okolností, které jsou rozhodné. Dále upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 5711/2017, kde Nejvyšší soud shledal nesprávný postup obecných soudů při úvaze o neurčitosti zápočtu. Zde se Nejvyšší soud vyjadřoval k tomu, že podstatné pro odmítnutí této námitky započtení je problematičnost skutkových předpokladů nikoli pochybnost právní. V té souvislosti odkázal ještě na další rozhodnutí 30 Cdo 4204/2014 nebo 28 Cdo 2464/2014 či 22 Cdo 1114/2016. Podle názoru žalovaného je posouzení toho, zda nárok na náhradu škody je dán, je velmi významný (bod 21. až 24. odvolání). Soud prvního stupně nehodnotil důkazy, které provedl, a dále v rozsudku chybí odpověď na sporné skutečnosti. V rozsudku rovněž chybí odůvodnění, jak soud dospěl k částce 35 809 Kč, tedy od kdy a do kdy mělo běžet prodlení. V rozsudku také chybí odpověď na námitku žalovaného, že žalobce řádně nevyzval k úhradě celkového dluhu žalovaného, což mělo vliv na náklady řízení. V závěru označil rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný a navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno tak, že se žaloba zamítá a žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Proti rozsudku se také odvolal žalobce, a to výhradně do výroku o nákladech řízení s tím, že soud prvního stupně nepřiznal žalobci za veškeré náklady řízení a konkrétně nepřiznal za dva úkony právní pomoci, tj. za poradu s klientem dne 11. 12. 2019 a za změnu žalobního petitu ze dne 15. 12. 2020. Soud v rozhodnutí uvedl, že náhradu nákladů za poradu dne 11. 12. 2019 nepřiznal proto, že žalobce nedoložil, že tato porada proběhla. Zástupkyně žalobce převzala výzvu soudu, aby doložila schůzku s klientem 22. 11. 2021 a stejný den převzala i rozsudek soudu. Dříve výzvu nemohla převzít, protože od 11. 11. 2021 do 19. 11. 2021 měla dovolenou, byla v Egyptě, odkud se vrátila 18. 11. 2021 a na důkaz tohoto předložila letenku a voucher. Žalobkyně předložila potvrzení předsedy žalobce, že proběhla schůzka za účelem vypracování vyjádření pro soud. Toto vyjádření ze dne 20. 12. 2019 je obsáhlé, má čtyři strany. Dále žalobce nesouhlasil s tím, že mu soud nepřiznal náhradu za změnu žalobního petitu ze dne 15. 12. 2020. Žalobce totiž nemohl v té době ještě zohlednit výsledky vyúčtování služeb za rok 2018. Žaloba byla podána 1. 4. 2019 a vyúčtování bylo provedeno 23. 4. 2019. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby mu byly přiznány náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 143 778 Kč. 5. Žalobce se vyjádřil k odvolání žalovaného s tím, že podle žalobce zásadní pro průběh sporu bylo to, že žalovaný dne 3. 6. 2021 zaplatil jistinu dluhu. Zaplacením zanikl dluh žalovaného a odpadl předmět sporu a soud již neměl o čem rozhodovat a nebylo nutné zabývat se vytýčenými spornými skutečnostmi. Jistina dluhu byla zaplacena v rámci smluvních ujednání dohodnutých mezi žalovaným a kupujícím. Kupující namísto toho, aby celou dohodnutou kupní cenu zaplatil k rukám žalovaného, zaplatil část kupní ceny na účet žalobce, čímž uhradil dluh vůči žalobci. Zaplatí-li žalovaný dluh, který je předmětem řízení, považuje se to za projev toho, že žalovaný přiznává, že dluh měl. Analogicky je nutno postupovat i v této věci. Žalovaný si byl vědom toho, že má vůči žalobci dluh a souhlasil s tím, aby byl dluh uhrazen z kupní ceny. Námitky žalovaného, že soud nesprávně posoudil zápočty, nejsou důvodné. Jelikož žalovaný zaplatil jistinu, není již proti čemu započítávat. Skutečnost, že žalovaný zaplatil jistinu dluhu, prokazuje to, že žalovaný si byl vědom své pohledávky, které chtěl proti pohledávce započíst a byl si vědom toho, že ve skutečnosti neexistují, protože jinak by je neplatil. Požadavek na náhradu škody vznesl žalovaný jako obranu proti žalobě, což po zaplacení dluhu pozbylo smyslu. Žalovaný může uplatnit tento nárok samostatnou žalobou. Podle názoru žalobce nelze usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, využít, protože se týká zcela jiného problému. Navíc je z roku 2008, tj. z doby, kdy neexistovalo ust. § 1186 o. z. Žalobce v podání ze dne 23. 7. 2021 uvedl, že podle § 1186 o. z. přecházejí na nabyvatele jednotky pouze ty dluhy, které nabyvatel mohl zjistit z potvrzení správce domu a že dluhy, které nabyvatel nemohl zjistit, na nabyvatele nepřecházejí. Stejný výklad je i v ASPI v komentáři Wolters Kluwer k § 1186 v bodě 10. Pokud by měl převodce vůči SVJ či správci dluhy související se správou domu a pozemku, které by nebyly uvedeny v potvrzení, nepřecházely by na nabyvatele a SVJ nebylo oprávněno vymáhat je na nabyvateli jednotky, muselo by je vymáhat po převodci (bývalém vlastníkovi jednotky). Náklady řízení na kupující nem