10 CO 41/2022-99 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 11. 10. 2021, č. j. 4 C 175/2021-59, žalobu o zaplacení částky 1 608 EUR s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 11 035 Kč na účet advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, které následně podáním ze dne 22. 12. 2021 odůvodnil. Důvody odvolání žalobce spatřoval v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nesouhlasil s tím, že by se věc měla řídit českým právem, jelikož ani soud prvního stupně a ani žalovaná nerozporují, že žalované byla přiznána výplata Kindergeldu jako dávky poskytované německým státem čistě na základě německých předpisů a za splnění podmínek daných německými předpisy, stejně jako dávka Kinderbonusu. Dle žalobce tak v daném případě jasně převažuje souvislost předmětného sporu týkajícího se v zásadě rozložení dávek Kindergeldu s Německem a německými právními předpisy a jediná souvislost s Českou republikou je, že žalovaná a její dcera žijí v České republice a dávka je vyplácena do České republiky, ovšem stále na stejném základě podmiňující daňovou příslušnost jednoho rodičů k SRN a při fikci pobytu žalované v SRN. Pokud soud prvního stupně jednoduše pouze na základě pobytu žalované a nezletilé v České republice dovodil větší souvislost s Českou republikou, je takový závěr dle žalobce velice zjednodušeným pohledem na věc a zjednodušenou argumentací, která neodpovídá všem aspektům daného sporu. Soud by tedy měl dle žalobce vzít v úvahu při svém hodnocení všechny s tímto případem a výplatou Kindergeldu související aspekty, celý případ posoudit v širším kontextu, než je pouze pobyt žalované a nezletilé. Závěry soudu o rozhodném právu nejsou tedy dle žalobce v daném případě správné. 3. Dle žalobce však soud prvního stupně i při určování možných skutkových podstat bezdůvodného obohacení dle českého práva vychází nesprávně výhradně z příkladmo uvedených možností a úplně opomíjí existenci generální skutkové podstaty bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. Aby došlo k bezdůvodnému obohacení, není dle žalobce, ačkoli k tomu jistě dochází ve většině případů, nutné naplnění některé ze skutkových podstat uvedených v odst. 2 § 2991 o. z. Pro určení, zda bylo spravedlivým, aby si žalovaná vedle celého soudem určeného výživného pro nezletilou ponechala i celou část Kindergeldu, je přitom dle žalobce nutné nahlédnout právě do německých předpisů, které se dávkou Kindergeld zabývají. Není dle něj možné, aby soud, který dospěl k závěru, že by se měl daný vztah řídit českým právem, jednoduše opominul, ignoroval předpisy německé, ačkoliv právě předmět daného sporu se německými a pouze německými zákony řídí. Dle žalobce se soud musí s touto skutečností nějakým způsobem vypořádat a dle něj konstatování, že Kindergeld a tedy ani jeho zápočet na výživné není upraven českými právními předpisy, nemůže vést k tomu, že se soud bude tvářit, jakoby v dané kauze Kindergeld se všemi svými pravidly vlastně vůbec neexistoval. Dle žalobce nakonec i právě proto, že Kindergeld jako německý příspěvek, který se řídí německými předpisy, není českými právními předpisy upraven, musí soud vzít v potaz právě předpisy německé. Dále žalobce poukázal na to, že Kindergeld je dávkou určenou jako příspěvek (rodičům a nikoli dítěti) na výživu dítěte a pouze z praktických důvodů je vyplácen rodiči, u něhož dítě žije, jelikož ten také zajišťuje každodenní potřeby dítěte, a příspěvek německého státu na výživu dítěte rodiči platícímu výživné je pak vyrovnán formou zápočtu jedné poloviny Kindergeldu na hrazené výživné s odkazem na ust. § 1612b německého občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaná obdržela jak celý Kindergeld a Kinderbonus, tak plnou výši výživného, došlo dle žalobce na její straně k bezdůvodnému obohacení, jelikož minimálně bez spravedlivého důvodu obdržela vedle plného Kindergeldu i plné výživné. Vzhledem k tomu, že Kindergeld je příspěvek německého státu oběma rodičům na výživu dítěte, je spravedlivé, aby byl mezi rodiči také (jak i předpokládají německé zákony) rovnoměrně rozdělen, nikoli výplatou, ale zápočtem. I kdyby se tedy měl daný vztah řídit českým právem, musí přesto soud dle žalobce dojít k závěru, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, jelikož pobírala vedle plného výživného i celý Kindergeld. K výživě dítěte je však určeno pouze výživné otce a jedna polovina Kindergeldu určená na výživu dítěte ze strany matky. I když tedy bude soud posuzovat bezdůvodné obohacení dle českého práva, nemůže dle žalobce ignorovat pravidla, kterými se tato německá dávka vyplácená na základě německých předpisů řídí. Po jejich posouzení pak dle žalobce není možné dojít k jinému závěru, než že žalovaná v rozporu s německými předpisy neprovedla zápočet jedné poloviny Kindergeldu na výživné, a tedy bez spravedlivého důvodu obdržela ke svým rukám plné výživné a celý Kindergeld, ačkoli k výživě nezletilé dcery může spravedlivě užít pouze výživné a jednu polovinu Kindergeldu a druhá polovina je příspěvkem náležejícím na výživné ze strany otce. Pokud tedy žalovaná takový odpočet odmítla provést a vedle plného výživného inkasuje i plný Kindergeld, dochází u ní dle žalobce k bezdůvodnému obohacení ve výši jedné poloviny Kindergeldu, jelikož u ní právě v této výši neexistuje spravedlivý důvod pro to, aby si ponechala i druhou polovinu Kindergeldu, jelikož ta má být od výživného hrazeného žalobcem odečtena a až v rámci výživného určena pro potřeby nezletilé. Nebylo přitom dle žalobce záměrem německého zákonodárce v rámci stanovování daňového zvýhodnění rodin s dětmi a stanovování dávek Kindergeld, aby právě německý daňový poplatník byl ten, komu z výplaty Kindergeldu neplyne ve výsledku žádná výhoda. Naopak právě tento německý daňový poplatník má být výplatou Kindergeldu zvýhodněn, tedy mu má být poskytnuta peněžitá pomoc k výživě dětí. Pokud tak soud žalobě nevyhoví, bude to dle žalobce ve výsledku znamenat, že v případě rodičů dítěte žijícího v SRN dojde k rozložení daňového zvýhodnění v souladu se záměrem zákonodárce na oba rodiče, ale v případě dítěte žijícího v ČR plyne plné daňového zvýhodnění německého státu pouze rodiči žijícímu mimo SRN, který žádným způsobem do rozpočtu SRN nepřispívá. V takovém případě by šlo o postup proti smyslu Kindergeldu. 4. Za nesprávný považuje žalobce také argument soudu prvního stupně, že ze žádného právního předpisu České republiky nelze dovodit nárok žalobce na výplatu jedné poloviny Kindergeldu, jelikož české právo Kindergeld nezná, český stát jej nevyplácí, a tudíž se jím ve svých předpisech logicky nikde nezabývá. To však dle žalobce neznamená, i v případě, že by se tento spor neřídil německým právem, že by soud mohl jednoduše ignorovat zásady, kterými se výplata Kindergeldu podle německého práva řídí. Soud je totiž povinen se při svém rozhodování vždy řídit i zásadami spravedlnosti a zohlednit veškeré pro případ významné skutečnosti, přičemž právě proto, že české právo se Kindergeldem nezabývá, vyplývají pro Kindergeld zásadně významné skutečnosti jedině z práva německého. 5. Dle žalobce pak nemůže obstát ani argumentace žalované a soudu prvního stupně rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1544/2017, jelikož se jedná odlišný případ, neboť ve zmiňovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud vůbec nezabýval tím, v jakém poměru a jakým způsobem by měl být Kindergeld určený oběma rodičům jako finanční pomoc na výživu dítěte mezi rodiče rozložen. Problematika rozložení dávek Kindergeldu mezi rodiče a případně jeho zápočtu na výživné se doposud nezdá být judikaturou českých soudů vyřešena. 6. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. 7. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobce není a nemůže být k vedení takovéhoto sporu aktivně legitimován. Dle ní nelze dovozovat legitimaci žalobce k podání žalobního návrhu a vedení sporného řízení z toho, že by snad měl být příjemcem jedné poloviny dávky vyplácené dotčeným orgánem státní správy na území SRN. Dle žalované je třeba otázku posouzení toho, kdo je daňovým rezidentem a oprávněným příjemcem dávky Kindergeld v SRN, ponechat k posouzení německému správnímu orgánu. Pokud by žalobce měl pocit, že by měl být účastníkem řízení, na jehož základě byla dávka vyplacena, pak se měl dle žalované jako účastník řízení přihlásit a své námitky uplatnit v tomto řízení. Dle žalované zde tedy důvod k podání žalobního návrhu nebyl a není a tvrzení o tom, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce, je právně zcestné. Dle žalované je odvolání žalobce, stejně jako jeho předchozí podání, určitým nešťastným exkurzem do nejrůznějších právních úvah napříč právními řády, ale