10 CO 45/2022-212 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 205 415 Kč s 8 % úrokem z prodlení z této částky od 22. 5. 2010 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zaplacení úroku z prodlení od 1. 10. 2008 do 21. 5. 2010, žalobu zamítl (výrok I.) a žalovaného zavázal povinností zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 101 506 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalovaný, a to v celém jeho rozsahu s odůvodněním, že nikdy žalobci částku ve výši 321 000 Kč nevyúčtoval a nikdy na ni nevystavil daňový ani jiný doklad, kterým by se jejího zaplacení domáhal. Jde o výmysl žalobce, neboť závěrečná faktura [číslo] za rekonstrukci domu [adresa] byla vydána dne 3. 6. 2008 a první návrh ze strany žalovaného byl uveden v dopise žalobci ze dne 7. 10. 2009, ale ve smyslu že právě žalobce má vystavit fakturu na tuto částku a je mu navrženo její započtení k pohledávce žalovaného ve výši 1 691 746,50 Kč. Z dopisu ze dne 7. 10. 2009 nelze vyčíst uznání neoprávněnosti proplacení částky 321 300 Kč. V reakci na výzvu soudu prvního stupně adresovanou žalobci k doložení tvrzené faktury žalobce vzal žalobu částečně zpět s tím, že není schopen fakturu na částku 321 300 Kč předložit. Žalovaný dále namítl, že neměl nikdy nic společného s rekonstrukcí domu [adresa], neví, kde se uvedený dům nachází (soud prvního stupně pod bodem 13. odůvodnění napadeného rozsudku zmiňuje rekonstrukci domu [adresa] v [obec], přičemž je zřejmé, že jde o chybu v psaní, když správné č. p. zní [anonymizováno]). Účastníci sporu byli podnikatelé ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb., pak použití ustanovení z občanského zákoníku pokládá žalovaný za irelevantní. Vztah mezi žalobcem a žalovaným byl dán jednak Dohodou o společném záměru a následně Dohodou o postupu při realizaci společného záměru u Dohodou společného záměru, které účastníci jako podnikatelé podepsali dne 8. 2. 2007. Žalovaný jako podnikatel musel trvat na vystavení daňového dokladu včetně DPH, neboť pokud by tak žalobce neučinil, porušil by povinnosti uložené mu zákonem č. 563/1991 Sb., o dani z přidané hodnoty. Nevystavením daňového dokladu nevznikla žádná pohledávka. Pokud žalovaný navrhl žalobci v dopise ze dne 7. 10. 2008 vystavení daňového dokladu (zřejmě má žalovaný na mysli dopis ze dne 7. 10. 2009), pak je logické, že by tento uhradil. Z uvedeného však nelze odvozovat ochotu žalovaného zaplatit částku 321 300 Kč, byť sníženou na 205 415 Kč, avšak odůvodněnou odlišně od samotné žaloby. Žalovaný nesouhlasí s uznáním částky 205 415 Kč, a to zejména proto, že sám samosoudce rozhodoval ve věci sp. zn. 6 C 5/2009, ve které byly žalovanému v pozici žalobce přiznány náklady ve výši 1 076 742 Kč, z nichž částka 68 325 Kč představovala mzdy zaměstnanců [příjmení] a [příjmení] v měsíci červenec 2008. Následně pak částka 75 000 Kč, kterou si žalobce uplatnil mzdy týchž zaměstnanců za srpen 2008 ve vyčíslení svých nákladů, které předal žalovanému při vzájemném jednání dne 5. 9. 2008 v [anonymizováno] žalobce. Žalovaný namítl, že soud prvního stupně nevzal vůbec v úvahu skutečnost, kterou mu žalovaný sdělil ve svém podání ze dne 13. 8. 2021, a sice že v době od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008 čerpali jmenovaní [příjmení] a [příjmení] řádnou dovolenou, a tudíž pro žalovaného nepracovali. Částka proplacená za čerpanou dovolenou včetně alikvótní částky připadající na zdravotní a sociální pojištění činí 41 600 Kč, kterou žalovaný odmítá uznat ke své tíží, neboť nárok na dovolenou vznikl jmenovaným v době, kdy pracovali pro žalobce. S odkazem na rekapitulaci nároků účastníků řízení, spočívající v požadavku žalobce na zaplacení částky 205 415 Kč, zápočtu v kauze 6 C 5/2009 v rozsahu částek 68 325 Kč a 75 000 Kč a odpočtu náhrady za dovolenou a pojištění ve výši 41 600 Kč, rozdíl činí 20 490 Kč, přičemž tuto částku by žalobce mohl požadovat, avšak v rámci jiné nové žaloby. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalobce v rámci vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že byť se neztotožňuje s právní kvalifikací žalovaného nároku učiněné soudem prvního stupně, napadený rozsudek ve své podstatě považuje za věcně a právně správný. Žalobce připomněl, že rekonstrukci objektu [adresa] v k. ú. [obec], na nějž žalobce své zaměstnance [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] přiřadil, řídil a stavebně dozoroval právě žalovaný a je proto jen logické, že v této souvislosti žalovaný zasílal mzdové účetní žalobce vybrané podkladové informace k pracovní činnosti těchto zaměstnanců. Nárok žalobce vyplývá ze skutečnosti, že žalovaný na jeho úkor získal majetkový prospěch, když v období od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008 využíval pro svou výlučnou potřebu zaměstnance žalobce, kteří namísto sjednané práce na rekonstrukci domu [adresa] v intencích tehdejší dohody mezi účastníky řízení ve skutečnosti pracovali v uvedenou dobu výlučně pro žalovaného, který je převedl na práci na svém objektu. Jelikož žalovaný žalobci za tento postup neposkytl jakoukoli kompenzaci, odpovídal majetkový prospěch žalovaného právě minimálně přímým mzdovým nákladům žalobce za tyto zaměstnance, a to včetně povinných úhrad a odvodů zaměstnavatele na zdravotní a sociální pojištění. Je pak prakticky lhostejné, zda nárok žalobce vyplývá z titulu bezdůvodného obohacení nebo jako kompenzační nárok za plnění žalobcem poskytnuté na základě inominátního smluvního vztahu, jak posoudil soud prvního stupně, když žalovaným nebylo poskytnuto jakékoliv protiplnění. V obou případech je totiž vycházeno z jinak nezměněného skutkového stavu, kdy i samotný nárok žalobce je shodný a spočívající v zaplacení příslušné kompenzace. Skutečnost, že v období od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008 žalovaný využíval uvedené zaměstnance žalobce pro svou výlučnou potřebu, kteří vykonávali faktickou činnost výlučně pro žalovaného na jeho vlastní nemovitosti v [obec], sám žalovaný ji v řízení před soudem prvního stupně opakovaně potvrdil (např. v odůvodnění odporu, komunikací mezi účastníky řízení ze dne 7. 10. 2009 či při posledním ústním jednání konaném před soudem prvního stupně). Žalovaný ji opakovaně uznal a prakticky tak učinil i nespornou. To, zda žalobcem byla či nebyla žalovanému ve vztahu k jeho pohledávce vystavena faktura, je bez jakékoliv relevance, když pro účely uplatněného nároku v tomto řízení je zcela dostačující, že žalovanému byla doručena žaloba a žalovaný ani poté pohledávku žalobce neuhradil. Z uvedeného důvodu žalobce považuje veškerou argumentaci žalovaného v odůvodnění odvolání za zcela irelevantní, přičemž se ani z odvolacích námitek žalovaného nepodává, jaké vady rozsudku soudu prvního stupně vlastně namítá, resp. jaký zákonný odvolací důvod proti rozsudku uplatňuje. Případná žalovaným namítaná náhrada mzdy za čerpanou dovolenou nemůže mít na nárok žalobce vliv, neboť soud prvního stupně vztah mezi účastníky řízení posoudil jako založený nepojmenovanou smlouvu, kdy nebylo ujednáno, že by plnění žalobce bylo poskytnuto žalovanému bez náhrady, tj. bezplatně, a za situace, kdy žalovaný opakovaně uznal hodnotu takového plnění a žalobce vyzval k vystavení faktury za toto plnění částkou ve výši 321 300 Kč, tj. ve výši přesahující žalobcem v konečné fázi uplatněný nárok odpovídající jím prokazatelně vynaloženým nákladům. Jakákoliv kompenzace za čerpanou dovolenou zaměstnanců vynaložená žalobcem za předmětné období, resp. její nezohlednění soudem prvního stupně, nemůže proto představovat jakékoliv pochybení, a tedy vadu napadeného rozsudku. Dle názoru žalobce je pro danou věc stěžejní zejména to, že žalovaný v inkriminovaném období měsíců červenec až září roku 2008 použil pro svou výlučnou potřebu zaměstnance žalobce plně hrazené žalobcem co do mzdy, resp. mzdových nároků a odvodů na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Pokud pak žalobce prokázal jím reálně vynaložené náklady za tyto zaměstnance v řešeném období, je jeho nárok vůči žalovanému důvodný (to vše za situace, kdy v předmětném období žalovaný zaměstnance žalobce pro svou výhradní potřebu skutečně využíval, opakovaně uznal i výši kompenzace náležející žalobci za toto plnění, a to dokonce ve výši větší, než byla v konečné fázi žalobcem v řízení uplatněna). Byl to žalovaný, kdo měl zaměstnance žalobce v předmětném období ve své gesci, který v této souvislosti mzdové účetní žalobce reportoval veškeré relevantní údaje vztahující se k práci předmětných zaměstnanců, a pokud tito zaměstnanci nějakou dovolenou v příslušném období čerpali, musela být dojednána právě s žalovaným, který pak její rozsah nahlásil mzdové účetní žalobce, a to při vědomí veškerých eventuálních mzdových důsledků, které to může přinášet. Žalobce zdůraznil, že žádná část jeho nároku uplatněná v tomto řízení nebyla jakýmkoliv způsobem uplatněna, zohledněna či vypořádána v rámci skutkově souvisejícího řízení vedeného před soudem prvního stupně