10 CO 64/2022-907 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 17 C 221/2017-853, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 9. 2017 do zaplacení, částky 201 455 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 201 455 Kč od 11. 9. 2018 do zaplacení (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované k rukám zástupce žalované náhradu nákladů řízení v částce 167 377,01 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů řízení v částce 41 878 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce a se splatností, které budou soudem stanoveny zvláštním usnesením (výrok IV.). 2. Usnesením ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 221/2017-877, Okresní soud v Karlových Varech určil výši a splatnost nákladů státu, o jejichž základu bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 12. 2021, č. j. 17 C 221/2017-853, výrokem IV., tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce 15 539,80 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně i proti jeho usnesení ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 221/2017-877, podala si žalobkyně včasná odvolání, jelikož ani s jedním z těchto rozhodnutí soudu prvního stupně nesouhlasila. Své odvolání odůvodnila žalobkyně tím, že se nemůže ztotožnit se skutkovými ani právními závěry, ke kterým po provedeném dokazování soud prvního stupně došel. Uvedla, že svůj nárok na náhradu škody na zdraví v podobě bolestného a ztížení společenského uplatnění opírá o ust. § 2924 o. z., tedy z titulu nároku na náhradu škody způsobené provozní činností žalované. Ačkoli soud prvního stupně dospěl dle žalobkyně ke správnému závěru, že žalobkyně v řízení prokázala svoje tvrzení týkající se mechanismu jejího úrazu dne 6. 9. 2014, který utrpěla jako návštěvnice lanového centra na [příjmení] provozovaného žalovanou, nesprávně dle ní uzavřel, že žalovaná jako provozovatelka lanového centra učinila v daném případě všechna opatření, která lze v takovém případě po provozovateli požadovat, aby ke škodě nedošlo, a tedy se ve smyslu ust. § 2924 o. z. zprostila své odpovědnosti za škodu na zdraví žalobkyně. Soud prvního stupně k otázce liberačních důvodů na straně žalované nechal zpracovat dva znalecké posudky znalci z oboru sportu se specializací na lanová centra, a to znalcem [jméno] [příjmení] a znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení], znalci však dospěli k rozdílným závěrům, pokud se týká správnosti způsobu zabezpečení závěrečného sjezdu lanové stezky, kde žalobkyně utrpěla úraz. Znalec [jméno] [příjmení] dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že lanový sjezd v části závěrečného sjezdu nebyl bezpečný, přičemž dle něj by k úrazu žalobkyně nedošlo, pokud by lanová překážka byla projektována, postavena a certifikována dle normy ČSN EN 15567-1: 2012, přičemž tento znalec se zabýval i dalšími otázkami, které ve své podstatě podtrhují nebezpečnost závěrečného sjezdu a zvoleného způsobu zabezpečení dojezdu v lanovém centru provozovaném žalovanou. Naproti tomu znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], jehož prvořadým úkolem ale bylo posoudit možná řešení k zajištění bezpečnosti závěrečného sjezdu a dále posoudit ekonomickou nákladnost dle případných variant navrhovaného zabezpečení závěrečného sjezdu, dospěl ke zcela opačnému závěru než v případě dříve zpracovaného posudku znalcem [jméno] [příjmení]. Na rozdíl od něj tedy znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] došel k závěru, že konstrukce a zabezpečení závěrečného sjezdu odpovídá ČSN EN 15567-1: 2012, když jako dostatečný a vhodný způsob zabezpečení závěrečného sjezdu hodnotil kombinaci prvků dopadové matrace, náběhové látky a působení gravitace s tím, že současně na rozdíl od znalce [jméno] [příjmení] nedoporučil způsob zabezpečení, který byl tímto znalcem uveden. Soud prvního stupně oba znalce vyslechl, přičemž oba znalci setrvali na svých závěrech. Dle žalobkyně to byl ale právě znalec [jméno] [příjmení], který zcela logicky vysvětlil důvody, proč kombinace zabezpečení závěrečného sjezdu v podobě dopadové matrace, náběhové lávky a gravitace nebyla v konkrétním případě dostatečnou ochranou před nárazem do pevné překážky, který vedl ke škodní události v podobě úrazu žalobkyně s tím, že jeho závěrečné vyjádření vyznělo v podstatě tak, že pokud k úrazu žalobkyně došlo, pak způsob zabezpečení závěrečného sjezdu nemohl být dostatečný. Rozhodování soudu prvního stupně se tedy dle žalobkyně s ohledem na rozpory v závěrech znalců mělo ubírat k řešení otázky míry rizika pro případ úrazu, kterou při provozování takovéto aktivity je možné považovat za únosnou pro klienta takového zařízení, oproti míře rizika a odpovědnosti za úraz, kterou má nést provozovatel takového zařízení, přičemž dle žalobkyně v tomto směru nepřináší rozhodnutí soudu prvního stupně žádnou odpověď a nelze se ztotožnit ani s názorem soudu prvního stupně, že by byly naplněny liberační důvody pro zproštění se odpovědnosti žalované ve smyslu ust. § 2924 o. z. Dle názoru žalobkyně totiž rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje dostatečné odůvodnění toho, z jakého důvodu se soud přiklonil k argumentaci a závěrům znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] oproti argumentaci a závěrům znalce [jméno] [příjmení]. Dle názoru žalobkyně i v případě, že se ve své podstatě jedná o adrenalinovou aktivitu, nemůže být míra rizika přenášena na klienta lanového centra a musí mít rozumnou mez ve vztahu k možným úrazům, jelikož dle ní žádný návštěvník lanového centra nebude ztotožněn s tím, že v průběhu jeho slaňování mu bude hrozit náraz do pevné překážky, který v sobě může nést riziko takového úrazu, jaký utrpěla žalobkyně. Jinak by situace vyzněla dle žalobkyně tehdy, pokud by žalobkyně nějakou svoji povinnost porušila, jednala v rozporu s provozním řádem, případně nedbala pokynů obsluhy, kdy však žádná z takových skutečností prokázána nebyla. Jedinou skutečností, která v konečném důsledku mohla vést k úrazu žalobkyně, byla dle žalobkyně absence návodu pro používání dopadových matrací v areálu žalované, a to i s ohledem na to, že znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] se vyjádřil k tomu, že dopadové matrace primárně slouží pro dopad nohama a nikoli horní polovinou těla. Provozní řád žalované však nepřináší návštěvníkům lanového centra žádný návod pro použití dopadových matrací, a už z toho důvodu není možné dle žalobkyně považovat veškerá opatření k eliminaci rizik před úrazy návštěvníků za dostatečná. 4. Žalobkyně dále nesouhlasila ani s tím, jak soud prvního stupně posoudil otázku nesení a unesení důkazního břemene k prokázání skutečnosti týkající se stavu závěrečného sjezdu v době úrazu žalobkyně, neboť naopak dle ní to byla žalovaná, která by měla prokazovat skutečnost, že stav sjezdu v době úrazového děje odpovídá i stavu v době znaleckého zkoumání, a to právě z důvodu, že občanský zákoník dává žalované možnost zprostit se odpovědnosti při naplnění liberačních důvodů. Nelze tedy dle ní připustit situaci, kdy posuzovaný stav v době úrazového děje a znaleckého zkoumání bude různý, a přesto dojde k vyvinění žalované, protože právě žalovaná musí prokazovat skutečnost, že učinila všechna opatření, aby ke škodě nedošlo. Pokud taková opatření učiní až následně, pak tyto nemohou být liberačním důvodem pro zproštění se její odpovědnosti. Na podkladě provedeného dokazování lze přitom dle žalobkyně přisvědčit spíše tomu, že závěrečný sjezd není ve stejném stavu jako v době úrazu žalobkyně. S ohledem na to, že působení gravitace je fyzikální veličinou, kterou není nutné dokazovat, považuje žalobkyně závěr znalce [příjmení] za správnější a blíže odpovídající realitě a objektivnosti náhledu na předmětnou škodní událost. 5. Žalobkyně nesouhlasila ani s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, jelikož dle ní nelze v dané věci aplikovat ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., pokud žalobkyně ve vztahu k úrazovému ději prokázala svoje tvrzení, dále prokázala, že škodní událost má původ v provozu žalované a současně i příčinnou souvislost mezi oběma předpoklady naplnění ustanovení § 2924 o. z., přičemž za situace, kdy těžiště dokazování bylo postaveno na znaleckých posudcích, jejichž závěry je možné označit za protichůdné, měl dle ní okresní soud aplikovat ust. § 150 o. s. ř. a z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu nákladů řízení žalované nepřiznat, stejně tak jako náhradu nákladů řízení placených státem. 6. Závěrem svého odvolání žalobkyně uvedla, že je přesvědčena, že pokud se týká jí uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví, byla z její strany naplněna veškerá skutková tvrzení a byly provedeny všechny důkazy, které jsou pro posouzení jejího nároku podstatné a proveditelné, a naopak dle jejího názoru nebyly