10 CO 73/2022-81 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 29 642 Kč (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 29 642 Kč za období od 1. 9. 2018 do 16. 11. 2021 ve výši 8 573,44 Kč (výrok II.) a dále povinnost zaplatit žalobci ve stejné lhůtě k rukám zástupce žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 15 524,50 Kč (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku se do jeho výroku II. a III. včas odvolal žalovaný, neboť jej považuje za vadný, když v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že žalovaný dlužil žalobci částku 29 642 Kč jako nedoplatek za vyúčtování za rok 2017. Žalovaný nerozporoval, že dlužná částka vznikla, avšak v řízení předložil důkazy prokazující, že tato částka se netýkala období roku 2017. V rámci doplnění odvolání žalovaný soudu prvního stupně vytkl nesprávná skutková zjištění, která učinil z provedených důkazů, případně že neprovedl všechny žalovaným navržené důkazy a jejich následné nesprávné právní posouzení. 3. Žalovaný nerozporoval, že mu bylo doručeno vyúčtování žalobce za rok 2017 s dlužnou částkou 30 564 Kč. Následně žalovaný hradil i nadále pravidelné zálohy za užívání předmětných bytů, žalobce provedl zápočet došlých částek v rámci vyúčtování za roky 2016 až 2020, což, jak také soud prvního stupně uzavírá, v bodě 23., bylo správné. Žalobce rovněž žalovanému v roce 2020 zaslal opakovaně upomínku k zaplacení dlužných částek, kdy za rok 2017 byla opakovaně uváděna částka 4 462 Kč. E-mailem ze dne 11. 2. 2021 (viz bod 17. napadeného rozsudku) žalovaný žádal o kontrolu jím zaslaných plateb na základě zaslané upomínky doručené mu dne 11. 2. 2021. V této žádosti žalovaný nikterak nerozporoval, na jaký účel byly jednotlivé platby provedeny. Není tudíž správný skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalobce„ přeúčtoval“ došlé platby na základě specifikace provedené žalovaným. Jediná specifikace zaslaných plateb je u částky 24 071 Kč, a to nikoli v e-mailu uváděném soudem prvního stupně, ale je zřejmá z výpisu z účtu žalovaného, jak vyplývá z bodu 13. napadeného rozsudku. Žalovaný souhlasí s postupem žalobce, pokud tuto částku přeúčtoval, ale žalobce tak učinil až v únoru 2021. Žádným způsobem však nebylo žalovaným specifikováno, jak má být naloženo s částkou 25 180 Kč, kterou zaplatil dne 29. 8. 2019. Z žalovaným předložených důkazů vyplývá, že žalobce provedl zápočet a u žalovaného evidoval dluh za rok 2017 ve výši 4 462 Kč a za rok 2018 ve výši 25 180 Kč, jak vyplývá z upomínek ze dne 20. 9. 2020 a ze dne 10. 12. 2020, kterou však soud prvního stupně k důkazu neprovedl, i když obě upomínky byly žalovaným předloženy, a ani neodůvodnil, proč tak učinil. Žalovaný tak v roce 2020 dlužil žalobci dle sdělení samotného žalobce za rok 2017 maximálně částku 4 462 Kč. V e-mailu ze dne 11. 2. 2021 předložil žalobce žalovanému evidenci předpisů a plateb, ze které vyplývá, že za rok 2017 bylo vše uhrazeno, avšak v konečném vyúčtování služeb se objevuje částka 4 462 Kč, která neodpovídá ani provedenému součtu žalovaným uhrazených záloh a jejich předpisů a částka 29 642 Kč se objevuje jako součet dlužných částek za období 2016 až 2021. Tato skutková zjištění v daném rozsudku absentují a soud prvního stupně se s tímto důkazem nevypořádal, pouze převzal žalobcovo tvrzení o„ přeúčtování“ plateb. Pokud tedy byla žalovanému v roce 2021 před podáním žaloby i před zasláním předžalobní upomínky opakovaně zasílána dokumentace svědčící o tom, že žalovaný za rok 2017 dluží maximální částku 4 462 Kč, kterou však žalovaný neuznává, neboť nevznikla v roce 2017, nemohl se žalovaný dostat do prodlení se zaplacením žalobcem požadované částky, neboť žalobce provedl až v únoru 2021„ přeúčtování“, a to nikoli správně, neboť pokud již provedl zápočet, žalovaný nikterak neoznačil účet platby 25 180 Kč, nebyl žádný důvod tuto platbu v únoru 2021 přeúčtovat. Žalovaný své závazky splnil po podání žaloby, když žalobce teprve objasnil, jakým způsobem jednotlivé zápočty provedl a následně„ přeúčtoval“. Tímto splnil svůj závazek vůči žalobci, ačkoli i nadále považuje žalobu za nedůvodnou, neboť pokud je žalobcovo tvrzení takové, že nárokuje dluh za rok 2017, takový dluh zanikl provedeným zápočtem žalobce minimálně co do částky 25 180 Kč. Soud prvního stupně, pokud měl některá tvrzení za neprokázaná, měl žalovaného (správně žalobce, který neunesl břemeno důkazní) poučit podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., což však neučinil. Za situace, kdy žalobce sám v únoru 2021 oznámil žalovanému, že provedl přeúčtování provedených plateb a opětovně od tohoto data eviduje dluh 29 642 Kč a e-mailem ze dne 23. 2. 2021 žádal žalovaného o zaplacení dlužné částky ve lhůtě do 25. 3. 2021, pak se do prodlení mohl žalovaný dostat až od této doby a nikoli již od roku 2018, jak soud prvního stupně uzavřel. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku II. změnil tak, že žalobu v části požadovaného úroku z prodlení zamítne a ve výroku III. tak, že žalobci uloží povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. 4. K odvolání žalovaného se vyjádřil žalobce tak, že jej považuje za nepřípustné podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., tedy jde o odvolání v tzv. bagatelní věci, kdy předmětem žaloby byla původně jistina ve výši 29 642 Kč, avšak v rozsahu této částky bylo rozhodnuto o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, přičemž výrok o zastavení řízení nebyl odvoláním napaden. Žalobce je přesvědčený, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto jen o částce 8 573,44 Kč, představované kapitalizovanými úroky z prodlení, přičemž není rozhodné, že předmětem sporu byla původně i částka 29 642 Kč, té se týká toliko výrok o zastavení řízení, jenž má povahuje usnesení, pročež neplatí, že o ni ve smyslu ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodnuto rozsudkem. 5. Žalobce považuje jinak napadený rozsudek za správný jak po skutkové, tak právní stránce, jeho odůvodnění za srozumitelné a přesvědčivé a nevidí žádný důvod pro jeho změnu, kterou žalovaný žádá. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení částky 29 642 Kč s příslušenstvím představující nedoplatek za vyúčtování za rok 2017 v rámci zákonné povinnosti člena Společenství hradit náklady na plnění spojená nebo související s užíváním bytu – bytové jednotky žalovaného. Žalovaný jistinu žalované částky zaplatil po podání žaloby, přičemž sporné tak zůstalo toliko úrokové příslušenství. Žalobce nesouhlasí s argumentací žalovaného uplatněnou jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci řízení odvolacího. Žalovaný v odvolání neuvádí, na jaký jiný dluh ve výši 29 642 Kč, odlišný od žalované částky, po podání žaloby plnil právě částku 29 642 Kč. Žalobce zrekapituloval, že původně mu žalovaný dlužil následující nedoplatky z vyúčtování: za rok 2017 ve výši 30 564 Kč, následně po zohlednění opožděné úhrady měsíční zálohy 922 Kč pouze 29 642 Kč, splatný dne 31. 8. 2018, za rok 2018 ve výši 25 180 Kč, splatný dne 31. 8. 2019, a za rok 2019 ve výši 24 071 Kč, splatný dne 31. 8. 2020, tedy celkem dlužil 78 893 Kč. Po vzniku splatnosti těchto dluhů žalovaný nad rámec běžných měsíčních příspěvků ve výši 2 235 Kč zaplatil dne 29. 8. 2019 částku 25 180 Kč, a to bez uvedení dluhu, na který dlužník plnil, a dne 4. 1. 2021 částku 24 071 Kč dluh, na který dlužník plnil, byl výslovně označen ve zprávě plátci a příjemci jako„ vyúčtování 2019, [ulice a číslo], byt [anonymizováno]“, pak nemůže být pochyb, že touto platbou byl opožděně placen dluh na nedoplatek z vyúčtování za rok 2019 ve výši 24 071 Kč Celkem tedy žalovaný zaplatil 49 251 Kč a k úhradě zbývalo 29 642 Kč. Žalobce zopakoval, že správce jím pověřený evidencí členských předpisů a plateb a vedením účetnictví platbu ze dne 29. 8. 2019 ve výši 25 180 Kč nejprve evidoval jako částečnou úhradu závazku nejdříve splatného, tj. nedoplatku za rok 2017, v důsledku čehož evidoval zbývající část nedoplatku za rok 2017 ve výši 4 462 Kč a celý nedoplatek za rok 2018 ve výši 25 180 Kč, tedy celkem 29 642 Kč a o úhradu této částky také žalovaného upomínal. Dále poukázal na následnou e-mailovou komunikaci s žalovaným ze dne 11. 2. 2021, jíž byl žalovaným požádán o kontrolu provedených plateb. Žalobce potvrdil, že zůstatek dluhu nadále činí 29 642 Kč a s ohledem na žalovaným nově uvedený účel platby ze dne 29. 8. 2019 ve výši 25 180 Kč na nedoplatek z vyúčtování za rok 2018 v uvedené výši, zbývající částka k úhradě představuje nedoplatek z vyúčtování za rok 2017, což již dlužník nerozporoval. Nicméně když žalovaný obdržel předžalobní výzvu ze dne 25. 6. 2021, v níž je rovněž jednoznačně uvedeno, že se jedná o nedoplatek z vyúčtování za rok 2017, ani zde žalovaný nenamítal, že by snad platba ze dne 29. 8. 2019 měla být jím určena na úhradu nedoplatku za rok 2017, kdy by pak byla dlužnou jen část ve výši 4 462 Kč, a byl by dlužný celý nedoplatek z vyúčtování za rok 2018. Pokud žalovaný zmiňuje zápočty, pak o započtení v pravém smyslu ust. § 1982 o. z. se zjevně nejedná. Jde t