13 CO 22/2022-124 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 390 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 5 227,20 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II). Zamítavý výrok rozhodnutí byl postaven na závěru, že kupní smlouva, od níž žalobkyně odvozuje uplatněný nárok, byla uzavřena platně, včetně ujednání o kupní ceně, pro účastníky je smlouva závazná, proto není opodstatněn požadavek žalobkyně na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení, když na platnost smlouvy by nemělo vliv, pokud by kupní cena za převedené pozemky byla dohodnuta v částce nižší než byla cena obvyklá pozemků v době uzavření převodní smlouvy. Soud měl dále za to, že argumentaci žalobkyně, jež odkazovala na oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě, nelze ani analogicky použít na stanovení obvyklé ceny pro účel sjednání kupní ceny ve smlouvě o převodu nemovité věci. V případě vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě, musí být tyto oceněny podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., zatímco kupní cena v případě prodeje věci musí být stanovena ve výši ceny obvyklé. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle úspěchu účastníků v řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítá, že zásadní pro posouzení věci je, že v případě smluv uzavřených mezi Státním pozemkovým úřadem (dále také jen„ SPÚ“) a uživateli pozemků v zahrádkové osadě podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, bylo povinností SPÚ, na základě písemné žádosti oprávněného uživatele pozemku v zahrádkových nebo chatových osadách zřízených na základě územního rozhodnutí nebo existujících již před 1. říjnem 1976, převést pozemek do vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví této osobě. Nešlo o projev svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést na uživatele pozemků v zahrádkové osadě pozemky v souladu s § 14 odst. 1 citovaného zákona za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákonná hodnota). Z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že SPÚ převod musel realizovat, za splnění zákonem stanovených podmínek, tedy i za zákonem definovanou cenu. V žádném případě nebylo na úvaze SPÚ, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat, zákon mu nedával možnost realizovat převod za dohodnutou cenu. Judikatura k této problematice je podle žalobkyně celkem jednotná, když je dlouhodobě opakován názor, že smlouvy, kterými převádí pozemky v režimu nárokového převodu Pozemkový fond ČR, respektive SPÚ, nejsou projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejich prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést pozemky, za zákonem stanovených podmínek, zákonem stanoveným subjektům. Pokud došlo v souzených případech k převodu pozemků v hodnotě vyšší nežli zákonné, učinil tak převádějící subjekt mimo rámec zákona, a proto i bez právního důvodu, čímž se žalovaní (nabyvatelé pozemku) na úkor žalobkyně (převádějícího) bezdůvodně obohatili. K vydání byli legitimováni ti, kteří se obohatili, nikoliv znalec, který pochybil při zpracování znaleckého posudku. V souvislosti s tím odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 a 28 Cdo 1623/2019 a k námitce, že tato rozhodnutí nejsou případná, uvedla, že převod náhradního pozemku za pozemky nevydané je nutno odlišit od vydání pozemků v tzv. přímé restituci podle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je ve správním řízení rozhodováno o vydání, respektive obnově vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. V případě převodu náhradního pozemku má SPÚ zákonem stanoven okruh osob, na které za zákonem stanovených podmínek, mimo jiné i hodnotových, smlouvou, nikoliv ve správním řízení, převede pozemek jako náhradní, proto je zde nepopiratelná podobnost s nárokovým převodem na uživatele pozemku v zahrádkových osadách. Na posouzení nemůže mít vliv ani to, že v daném případě cenu stanovil zákon č. 229/1991 Sb., nikoliv zákon č. 503/2012 Sb., protože oba tyto zákony definují dispoziční oprávnění pro žalobce a podmínky (tj. i cenové), za jakých může, respektive musí dispozici realizovat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 posuzovalo prakticky obdobnou situaci, kdy původní posudek, ze kterého se vycházelo při stanovení ceny pozemků v převodní smlouvě, objednal Pozemkový fond ČR a nabyvatel toto ocenění pouze akceptoval. I v tomto případě, kdy měla být převodem saturována majetková křivda a žalovaným dle jejich tvrzení de facto vznikla křivda nová, Nejvyšší soud dospěl k tomu, že musí bezdůvodné obohacení vydat. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání nesouhlasil s tím, že v judikatuře Nejvyššího soudu citované v odvolání, je posuzována obdobná situace, když žalobkyně nepřípustně zobecňuje závěry zmíněných judikátů. Zásadní rozdíl mezi kauzami řešenými žalobkyní uváděnou judikaturou a danou věcí spočívá v tom, že judikáty řešily jen specifickou a úzkou otázku vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb., respektive jejich oceňování, a nikdy se nejednalo o převody pozemků formou kupní smlouvy. Oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě se mělo dít přesně podle podmínek stanovených zákonem, tedy ocenění mělo být učiněno ke konkrétnímu datu a podle zcela konkrétně označené oceňovací vyhlášky, zatímco v daném případě byla uzavírána kupní smlouva a podle zákona měla žalobkyně prodávat pozemky v dané zahrádkářské osadě za obvyklou cenu. Skutečnost, že zákon ukládá SPÚ povinnost určitým osobám při splnění určitých zákonných podmínek převést pozemky, znamená automaticky nedostatek autonomní svobodné vůle na straně prodávajícího, ale co se týče obsahu smlouvy, není autonomie svobodné vůle SPÚ jako prodávajícího nijak zvlášť omezena. Skutečnost, že má prodat pozemek za obvyklou cenu, je stanovena zákonem, ale obecně vzato i ostatní státní instituce a dokonce i státní podniky jsou při dispozicích se svým majetkem zavazovány zákonem k určitým podmínkám a k použití obvyklé ceny. To ale obecně neznamená, že by neměly svobodnou vůli a že by smlouvy jimi uzavřené mohly být libovolně revidovány právě třeba v otázce ceny a třeba jen na základě revizního posudku. Do důsledku vzato by závěry žalobkyně o nedostatku autonomie svobodné vůle vedly k nastolení právní nejistoty všech účastníků, kteří si od státních institucí cokoli kupují. Soud prvního stupně správně na potřebu respektování právní jistoty a dobré víry kupujících poukázal. Byla to žalobkyně, kdo jednostranně stanovil výši kupní ceny, a kupující na takovou cenu přistoupil a učinil tak v přesvědčení, že i stran kupní ceny je smlouva v naprostém pořádku. Způsob zjištění či stanovení obvyklé ceny byl zcela na svobodné vůli žalobkyně. Obvyklá cena nemusí být vůbec cenou zjištěnou znaleckým posudkem a ani zákon o oceňování majetku to nepředepisuje. Obvyklá cena je cenou, za kterou je prodávající ochoten něco prodat a kupující je ochoten to koupit a za takovou cenu se obvykle převody či koupě v daném místě a čase realizují. Jestliže žalobkyně zvolila způsob stanovení ceny znaleckým posudkem, je to způsob přípustný, ale jakmile uzavřela smlouvu na konkrétní cenu, a je jedno, zda podle znaleckého posudku či jinak stanovenou, smlouva platí a nelze ji jednostranně měnit ani s odkazem na to, že si po letech nechala zpracovat další posudek a následně ještě další revizní posudek znaleckého ústavu. Žalovaný proto navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků podle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení nebylo prováděno nijaké dokazování – odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci – a účastníci s tímto postupem vyslovili výslovně souhlas (viz č. l. 108, 111, 118, 123 spisu). 5. Se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i jeho právním posouzením se odvolací soud plně ztotožňuje a v podstatě lze na odůvodnění napadeného rozsudku zcela odkázat. 6. Je nesporné, že v projednávané věci byly předmětné pozemky na žalovaného převedeny kupní smlouvou uzavřenou ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. na základě žádosti žalovaného, tj. v režimu nárokového převodu, kdy žalobkyně měla zákonnou povinnost pozemek do vlastnictví žalovaného převést za cenu obvyklou (dle § 14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Co se rozumí cenou obvyklou, stanoví § 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, podle něhož obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, pří