18 CO 188/2022-243 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 51 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 3. 2021 do zaplacení, částku 39 782,40 Kč odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč za dobu od 1. 3. 2021 do 11. 11. 2021 a smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč za dobu od 12. 11. 2021 do zaplacení (výrok I). Žalobkyni zavázal povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalované částku 44 964 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalobu posuzoval dle ustanovení § 419 občanského zákoníku, dle § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a dále dle příslušných ustanovení zákona č. 111/1998, o vysokých školách. Zabýval se nejprve otázkou, zda smlouva o studiu uzavřená mezi účastníky dne 14. 8. 2019 má charakter smlouvy spotřebitelské. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobkyně je financována výhradně z prostředků od studentů (tj. ze školného), je z její strany jako podnikatele poskytována služba studentu jako spotřebiteli za úplatu. Výše školného na vysoké škole má být podle zákona o vysokých školách stanovená ve vnitřním předpise vysoké školy. Taktomu u žalobkyně nebylo. V předložených vnitřních předpisech, a to studijním a zkušebním řádu, statutu ani v opatření rektorky [číslo] [rok], nebyla konkrétní výše školného za akademický rok 2019 2020 stanovena. Nárok vysoké školy na školné za první tři semestry měl vzniknout uzavřením smlouvy o studiu, a to bez ohledu na to, zda student první tři semestry ukončí či nikoli (§ článek III odst. 2 všeobecných podmínek studia). Pro případ prodlení studenta s úhradou školného vzniká vysoké škole dle článku 3 odst. 7 VPS právo na smluvní pokutu 0,3 % z dlužné částky denně. Na všeobecných podmínkách studia nebyl podpis žalované připojen. Listinu obsahující ujednání o smluvní pokutě tak nelze hodnotit za opatřenou vlastnoručním podpisem spotřebitele. Soud proto k ujednání o smluvní pokutě podle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží, když v projednávané věci žalovaná jako spotřebitel aplikaci ustanovení o smluvní pokutě nenavrhla. I kdyby soud dospěl k závěru o přijetí všeobecných podmínek studia ze strany žalované jako spotřebitele, pak při posuzování platnosti smluvní pokuty je třeba zkoumat smlouvu jako celek. V kontextu celé smlouvy o studiu, včetně všeobecných podmínek studia, zakládají ustanovení o smluvní pokutě nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalované jako spotřebitele. V důsledku nepřiměřenosti těchto ujednání by soud tato ujednání pokládal za zakázaná podle § 1813 občanského zákoníku a k těmto by nepřihlížel. Navíc dle názoru soudu úprava ukončení studia je podchycena tak drasticky a sankcionována tak tvrdě, že smlouva je současně vedle výše uvedeného neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy podle ustanovení § 588 občanského zákoníku. Podle této smlouvy totiž student prakticky nemá žádnou možnost studium ukončit, aniž by škola získala školné minimálně za tři semestry ze čtyř. Nárok uplatněný žalobkyní na zaplacení školného za druhý a třetí semestr celkem v částce 51 800 Kč není uplatněn po právu. Tento nárok byl posouzen jako smluvní pokuta za předčasné ukončení studia ze strany žalované jako studentky, když v důsledku formy a obsahu sjednané smluvní pokuty k tomuto ujednání soud nepřihlíží, spotřebitel se jich nedovolal. I kdyby k těmto bylo možno přihlížet, soud by je posoudil jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Uvedený závěr by byl aplikovatelný i v případě posouzení školného za druhý a třetí semestr nikoliv jako smluvní pokuty, ale jako odstupného. V důsledku neexistence pohledávky žalobkyně za žalovanou za školné není oprávněný ani nárok na smluvní pokutu za nezaplacení školného ve výši 0,3% denně z částky 51 800 Kč kapitalizované žalobkyní za období 1. 3. 2021 až 11. 11. 2021 v částce 39 782,40 Kč. Ke smluvní pokutě požadované žalobkyní za období od 12. 11. 2021 soud konstatoval, že ke dni podání žaloby vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty pouze ve výši představující prodlení do dne podání žaloby. Žalobu je nutno považovat za výzvu žalobkyně ke splnění dluhu. Pokud jde o nárok na zaplacení smluvní pokuty, který by vznikl v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky v průběhu soudního řízení, nebyla by tato pohledávka splatná, neboť žalobkyně neučinila vůči žalované hmotněprávní úkon ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z., když po vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty nevyzvala žalovanou k jejímu zaplacení s ponecháním lhůty bez zbytečného odkladu na zaplacení této části žalovanou. Skutečnost, zda žalovaná ukončila studium z legitimního důvodu, soud považoval za irelevantní, neboť toto právo vyplývá z § 56 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou se jedná o vztah spotřebitelský. Žalobkyně nevystupuje ve vztahu ke studentovi jako podnikatel, dodavatel služby, v případě školného se nejedná o protiplnění za poskytovanou službu a žalovaná ve vztahu k žalobkyni nebyla v pozici spotřebitele. Žalobkyně setrvává na stanovisku, že poskytuje veřejnou službu. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 a 33 Cdo 4532/2014. Dle těchto rozhodnutí studiem na vysoké škole, ať již veřejné nebo soukromé, občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle článku 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod publikované pod číslem 2/1993 Sb. Článek 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. Soukromá vysoká škola je tedy oprávněna působit jako soukromá vysoká škola jen tehdy, pokud jí Ministerstvo školství udělilo souhlas. Studijní programy podléhají akreditaci Akreditačního úřadu zřízeného ZVŠ, vnitřní předpisy vysoké školy podléhají registraci Ministerstvem školství ČR atd. Stát na vysoké školy přenáší pravomoc rozhodovat vrchnostensky o právech a povinnostech uchazečů – studentů, kdy toto se týká opět vysokých škol bez rozdílu, tedy nejenom veřejných, ale i soukromých, kdy při tomto rozhodování vystupují v postavení orgánu veřejné moci a na jejich rozhodování se použije kromě zákona o vysokých školách také zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalobkyně dále poukázala na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 34/17. Zdůraznila, že dle § 40 zákona o vysokých školách soukromou vysokou školu stíhá zákonná povinnost zajistit si zdroje financování. V nedávném rozhodnutí Obvodního soudu Praha 5, sp. zn. 26 C 330/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 293/2021, v obdobném sporu soudy vyslovily názor, že mezi účastníky není spotřebitelský právní vztah a žalovaná není slabší stranou. Poplatky za studium nepředstavují přímé – adresné protiplnění za poskytnutou službu (zprostředkovanou výuku), vyjadřují pouze podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a na jeho administraci, kdy smyslem poplatku není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Pokud jde o způsob hospodaření žalobkyně, tato odkázala na dokumenty zveřejněné ve sbírce listin obchodního rejstříku. K 31. 12. 2020 žalobkyně dosáhla hospodářského výsledku po zdanění [částka]. Současně k 31. 12. 2020 eviduje neuhrazenou ztrátu minulých let ve výši [částka]. K 31. 12. 2020 žalobkyně dále eviduje příplatky mimo základní kapitál ve výši [částka]. Vlastníci žalobkyni finančně podpořili v letech, kdy společnost generovala ztráty a tyto prostředky budou muset být vlastníkům vráceny. Ze zisku se pokrývají ztráty minulých let. Hospodářský výsledek za rok 2020 zahrnuje také další výnosy nesouvisející se školným. Výnosy, tedy i účetní zisk, zahrnují i neuhrazené školné. Žalobkyně musí investovat značné finanční prostředky do zkvalitňování výuky, rozvoje, distanční výuky a do zkvalitnění zázemí pro studenty a jejich výuku. Žalobkyně dále eviduje velké množství studentů, kteří si prodlužují studium nad rámec standardní doby studia. Výnosy z jejich školného jsou zahrnuty ve výnosech daného roku, ale náklady a výdaje s nimi spojené budou školu zatěžovat až v dalších letech. Výklad soudu, že nárok žalobkyně na školné je smluvní pokutou, je zcela mylný. Žalobkyně právo žalované jako studenta kdykoliv ukončit své studium nikdy nezpochybňovala. Nesouhlasí ani s hodnocením soudu prvního stupně, pokud uváděl, že i kdyby tomu tak nebylo, považoval by ujednání za zakázané jako nepřiměřené zákládající významnou nerovnováhu v neprospěch žalované jako spotřebitele dle § 1813 o. z., a kromě toho za ustanovení neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy dle ustanovení § 580 o. z. T