25 CO 168/2022-105 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě co do částky 17 871,06 Kč (výrok I.), zbytek žalobního požadavku ve výši 4,51 Kč za úrok z prodlení a 193 Kč na jistině zamítl (výrok II.) a žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení (výrok III.). Předmětem sporu byl nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, které žalobce vynaložil na předžalobní výzvu k úhradě faktury [číslo] úrok z prodlení počítaný z částky vyúčtované citovanou fakturou. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že náklady spojené s uplatněním pohledávky byly vynaloženy důvodně, žalobce, který nedisponoval příslušným odborným právním aparátem, byl oprávněn vyhledat pro daný úkon zastoupení osobou znalou práva a požadované náklady, až na částku 193 Kč, odpovídaly advokátnímu tarifu. Žalobce měl nárok i na úhradu úroků z prodlení jako zákonného příslušenství pohledávky ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku. 2. Žalovaný ve včasném odvolání argumentoval shodně jako v prvoinstančním řízení a namítal, že nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky je nárokem, který má základ v procesním právu, jde o nárok na náhradu nákladů řízení, a ten vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Žalobcův nárok nemohl vzniknout před konstitutivním rozhodnutím soudu, a proto není přípustné jeho uplatnění v žalobě i jeho následné přiznání rozsudkem soudu prvního stupně. Soud prvního stupně posoudil žalobcův nárok po právní stránce nesprávně a stejné chyby se dopustil i v případě výroku o nákladech řízení. V řízení před soudem prvního stupně totiž měl být převážně úspěšný žalovaný, a proto mu měly být přiznány i náklady řízení podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. 3. Žalobce považoval napadený rozsudek za správný, s výzvou k zaplacení dluhu mezi podnikateli prostřednictvím právního zástupce je spojena další sankce ve formě nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jejíž podmínkou není vymáhání pohledávky v rámci civilního soudního řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně předchozího řízení, aniž by podle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. nařizoval jednání, a za nezměněného skutkového stavu dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav věci, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a věc po právní stránce také správně zhodnotil. 5. Předmětem sporu byl nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky a nárok na úrok z prodlení, odvolací soud se z podnětu podaného odvolání zabýval jen nárokem na náhradu nákladů na uplatnění pohledávky, který vychází z ust. § 513 občanského zákoníku a je příslušenstvím pohledávky. Jedná se přitom o nárok, který lze uplatnit i samostatně, nikoliv pouze s pohledávkou, k níž vznikl. Náhrada nákladů spojených s uplatněním pohledávky ale není totožným nárokem s náklady soudního řízení, které jsou ve smyslu ust. § 151 o. s. ř. jedním z druhů nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle ust. § 513 občanského zákoníku. Mezi náklady spojené s uplatněním pohledávky lze zahrnout nejen náklady případného soudního řízení, ale i náklady na vyhotovení předžalobní výzvy, náklady právního zastoupení, náklady na administrativní činnost spojenou s uplatněním pohledávky a vůbec všechny náklady vzniklé v důsledku opožděné platby. 6. Lze jistě souhlasit s odvolatelem, že výrok o nákladech řízení v soudním rozsudku má konstitutivní charakter a nárok na zaplacení jejich náhrady vzniká až s právní mocí rozsudku, ale nárok na náhradu nákladů soudního řízení nebyl předmětem tohoto sporu. Náklady, jejichž náhradu v tomto řízení požadoval, mu vznikly ještě před zahájením tohoto řízení a šlo o náklady na právní pomoc se sepisem upomínky. Pokud by žalovaný na základě této výzvy neplnil a žalobci dluh nezaplatil dobrovolně, pak by žalobce v případném soudním řízení mohl uvedené náklady žádat k náhradě v rámci nákladů řízení ve smyslu ust. § 142a o. s. ř., ale taková situace v posuzovaném případě nenastala. Řízení o dlužné pohledávce zahájeno nebylo, ovšem žalobci náklady spojené se sepisem upomínky prokazatelně vznikly a měl podle ust. § 513 občanského zákoníku právo na jejich náhradu. Soud prvního stupně v dokazování správně zjistil vznik uvedeného nároku, správně také stanovil jeho výši a správným způsobem o něm rozhodl. 7. Za správné bylo třeba považovat i rozhodnutí o nákladech soudního řízení podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobci byl v prvoinstančním řízení úspěšný v naprosto převažující míře, a měl právo na náhradu jeho nákladů. Nebyl tu dán důvod pro jiný způsob rozhodnutí o nákladech řízení, a v žádném případě pak nebylo možno uvažovat o tom, že by právo na jejich náhradu svědčilo žalovanému. 8. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek v jeho napadených částech jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. 9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno úspěšnému žalobci. Náklady na jeho straně zahrnovaly jeden úkon právní služby za 1 580 Kč (počítáno ze základu ve výši 11 810 Kč), jeden režijní paušál po 300 Kč a DPH, tedy celkem 2 274,80 Kč.