25 CO 45/2022-59 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 19 983,80 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou se žalovaným uzavřel jeho právní předchůdce [právnická osoba] Podle této smlouvy poskytl žalobcův předchůdce žalovanému zápůjčku ve výši 14 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit půjčené prostředky spolu s další částkou 12 283 Kč, která zahrnovala kapitalizované úroky 2 504 Kč vypočtené na základě úrokové sazby 29 % ročně, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky 3 888 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 891 Kč. Dluh měl být uhrazen v šedesáti týdenních splátkách po 439 Kč, žalovaný je však nehradil. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 588 občanského zákoníku, a žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce sice tvrdil, že žalovaný zaplatil na dluh pouze částku 4 300 Kč, ale to neodpovídalo provedeným důkazům, neboť tabulka umoření byla nepřehledná a nemohl z ní být vyvozen žádný závěr o skutečných platbách. Proto bylo nutné odečíst hodnotu pohledávky vyčíslenou v žalobě k 25. 6. 2018 od toho, co bylo smluvně ujednáno, tedy od součtu jistiny 14 000 Kč a další částky 12 283 Kč. Na základě tohoto výpočtu shledal soud prvního stupně, že žalovaný uhradil celkem 6 299,20 Kč a tuto částku započetl na bezdůvodné obohacení představované jistinou 14 000 Kč. Žalovanému tedy zbývalo vrátit 7 700,80 Kč, v tomto rozsahu soud prvního stupně žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl. 2. Žalobce ve včasném odvolání nenapadl závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy ani o počátku běhu prodlení pro nárok na zákonný úrok z prodlení. Zásadně však nesouhlasil s tím, že už mu mělo být uhrazeno 6 299,20 Kč, a že tedy žalovanému zbývá na dluh zaplatit 7 700,80 Kč. Tato skutečnost neplyne ani ze žalobních tvrzení, ani z provedených důkazů. V tom směru se žalobce odvolal jak na obsah žaloby, tak na obsah přehledu plateb (tabulku umoření), a doplnil, že třetí řádek přehledu plateb s datem 21. 1. 2020 neuvádí poslední platbu žalovaného, ale jde o přehled, v němž jsou uvedeny zbývající části dluhu. Nepředstavuje tedy součet úhrad žalovaného ani jeho další platbu. Žalobce má nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení v rozsahu nesplacené jistiny zápůjčky, tedy ve výši 9 700 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, aniž by nařizoval odvolací jednání ve smyslu ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., a shledal, že odvolání bylo podáno důvodně. 5. Žalovaný jako spotřebitel a žalobcův předchůdce uzavřeli shora citovanou smlouvu o zápůjčce ve výši 14 000 Kč, kterou měl žalovaný uhradit spolu s úrokem a dalšími poplatky specifikovanými ve smlouvě v šedesáti týdenních splátkách. Odvolací soud souhlasil s právním hodnocením soudu prvního stupně, jemuž se ostatně žalobce v odvolání nebránil, že tato smlouva byla uzavřena neplatně pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 588 občanského zákoníku, a žalobci tedy vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku. 6. Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně o výši dosud provedené úhrady dluhu, byť mu musel přisvědčit v tom, že tabulka umoření skutečně není přehledná; z ní bylo možno dovodit buď pouze platbu ve výši 4 300 Kč ze dne 31. 8. 2018 podle druhého řádku, anebo v podstatě úhradu celého dluhu podle řádku třetího. Nešlo ale o přímý důkaz o platbách, jímž by byl např. výpis z účtu, nýbrž o přehled vyhotovený jedním z účastníků smluvního vztahu. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, pokud se zabýval souladem žalobních tvrzení a předložených důkazů, nicméně měl přitom vzít v potaz veškerá tvrzení obsažená v žalobě. 7. V žalobě jsou sice uvedena tvrzení o původní výši dluhu i o výši dluhu ke dni 25. 6. 2018, z nichž soud prvního stupně vyšel ve svém výpočtu, ale současně tu je i tvrzení o zaplacení částky 4 300 Kč. Tato tvrzení sice nejsou ve vzájemném souladu, ale nelze opominout ani jedno z nich. Především z nich nelze v žádném případě dovodit, že bylo na dluh zaplaceno více než 4 300 Kč, zvláště když úhradě částky 4 300 Kč nasvědčuje i tabulka umoření, zatímco úhrada soudem vypočtené částky se z ní zřejmě nepodává. Pokud žaloba obsahovala údaj o zaplacení části dluhu ve výši 4 300 Kč, což odpovídalo i tabulce umoření, pak z ostatních tvrzení nebylo možno bez dalšího dovodit, že rozdíl mezi původní výší dluhu a výší vyčíslenou k 25. 6. 2018 představuje skutečnou výši zaplacené části dluhu. Výpočet použitý soudem prvního stupně tedy neodpovídal výsledkům řízení a vedl k nesprávnému vyčíslení zůstatku dluhu v napadeném rozsudku. 8. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku II. změnil podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobci přiznal ještě právo na úhradu částky 1 999,20 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, takže nyní výše žalobcovy pohledávky podle napadeného rozsudku a rozsudku odvolacího soudu odpovídá rozdílu mezi poskytnutou jistinou a uhrazenou částkou 4 300 Kč. 9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Účastníci ve věci dosáhli přibližně stejného úspěchu, proto odvolací soud žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.