25 CO 48/2022-97 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení dluhu v celkové výši 429 179 Kč podle smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum]. Žalobce požadoval úhradu tzv. nové jistiny ve výši 240 360 Kč, smluvní pokuty podle čl. 8 písm. a) a b) smlouvy ve výši 2 975 Kč, smluvní pokuty podle čl. 8 smlouvy ve výši 69 215 Kč, smluvní pokuty podle čl. 8 ve výši do podání žaloby 116 629,34 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze co do částky 42 560 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 11. 5. 2020 do zaplacení a ve zbytku ji zamítl, neboť podle jeho názoru byla posuzovaná smlouva o zápůjčce neplatná pro nemravně vysoký úrok. Žalobce měl tedy právo na úhradu bezdůvodného obohacení v rozsahu dosud nezaplacené jistiny se zákonným úrokem z prodlení. 2. Žalobce podal odvolání proti všem výrokům rozsudku, tedy i proti výroku I., jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 42 560 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 11. 5. 2020 do zaplacení, ale současně svoje odvolání omezil pouze co do celkové částky 274 967 Kč s příslušenstvím, která zahrnovala nesplacenou novou jistinu 240 360 Kč a jednu polovinu smluvní pokuty podle čl. 8 ve výši 34 607 Kč (žalobce tuto smluvní pokutu původně požadoval ve výši 69 215 Kč). Jeho odvolání tedy nesměřovalo proti rozhodnutí o druhé polovině této smluvní pokuty ve výši 34 607 Kč, o smluvní pokutě dle čl. 8 písm. a) a b) smlouvy ve výši 2 975 Kč, o smluvní pokutě dle čl. 8 ve výši 116 629,34 Kč a o nákladech spojených s uplatněním pohledávky 1 200 Kč. V odvolání obsáhle argumentoval ve prospěch platnosti smlouvy o zápůjčce, poukázal na podnikatelský charakter smlouvy, kvůli němuž žalovanému nepřísluší ochrana slabší smluvní strany, i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Sjednaný úrok nepovažoval za nepřiměřeně vysoký, ale i kdyby tomu tak bylo, pak samotná jeho výše ve vztazích mezi podnikateli zpravidla nemůže bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů v rozporu s dobrými mravy. Proto navrhl změnu napadeného rozsudku ve výrocích I. a II. tak, že žalovanému má být uložena povinnost zaplatit pohledávku ve výši 274 967 Kč s příslušenstvím. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání bylo podáno důvodně. 5. Účastníci uzavřeli dne [datum] shora citovanou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobce žalovanému poskytl zápůjčku ve výši 110 000 Kč a žalovaný se zavázal ji žalobci vrátit v šedesáti měsíčních splátkách po 5 130 Kč. Úrok byl ve smlouvě vyčíslen pevnou částkou 197 800 Kč, žalovaný měl tedy žalobci celkem zaplatit 307 800 Kč Smlouva byla v záhlaví označena jako revolvingová podnikatelská zápůjčka, žalovaný v ní byl označen mimo jiné adresou místa podnikání a IČ a zavázal se plnit řadu povinností spojených s jeho podnikáním. Ve smlouvě bylo dohodnuto několik smluvních pokut za prodlení s úhradou dluhu, z nichž se žalobce v odvolacím řízení domáhal pouze poloviny pokuty podle čl. 8 smlouvy. Nárok na tuto smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny vznikl žalobci v případě, že žalovaný neuhradil zesplatněnou zápůjčku ani ve lhůtě deseti dnů od zesplatnění. 6. Podle databáze ARES žalovaný podniká nepřetržitě od roku 2008. 7. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, z provedených důkazů vytvořil skutkový závěr, který odpovídal provedeným důkazům, nicméně tento skutkový závěr po právní stránce nesprávně posoudil. Podle názoru odvolacího soudu bylo třeba posuzovanou smlouvu o zápůjčce považovat za platnou. Ve smlouvě byly platně sjednány veškeré podstatné náležitosti požadované ust. § 2390 občanského zákoníku a její obsah bylo třeba hodnotit i se zřetelem k tomu, že byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. 8. Dohodnutý úrok ve výši 197 800 Kč za poskytnutí částky 110 000 Kč při pětiletém splácení je relativně vysoký, ale ještě jej lze považovat za přijatelný, pokud je porovnáván s úrokovou mírou v době uzavření smlouvy obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Ani smlouvy uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nesmí být svým obsahem v rozporu s dobrými mravy, takže i v případě těchto smluvních vztahů lze ujednání o výši úroků z prodlení, které by se výrazně odchýlilo od obvyklé sazby, posoudit jako rozporné s dobrými mravy. V daném případě ale nebyl sjednán nepřiměřeně vysoký úrok, tedy úrok, který by svojí výší vybočoval z judikaturou nastaveného rámce, a nebyl tu proto důvod považovat posuzovanou dohodu o úrocích za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy jen kvůli výši úroku. 9. Posuzovanou smlouvu o zápůjčce nebylo možno považovat za neplatnou jako celek ani při zohlednění řady smluvních pokut ujednaných jako sankce za prodlení s plněním žalovaného. Přestože se jednalo o vícero smluvních pokut, a odvolací soud nepřehlédl, že smluvní pokuty podle čl. 8 i podle čl. 8 smlouvy v podstatě zajišťovaly splnění stejné povinnosti, tak i v tomto případě jen výše smluvních pokut nemohla být důvodem jejich neplatnosti. Okolnosti posuzovaného případu nenasvědčovaly tomu, že by výše smluvních pokut byla nepřiměřená hodnotě a významu zajišťovaných povinností ve smyslu ust. § 2051 občanského zákoníku, a ani v souvislosti s poměrně vysokým úrokem nemohly vést v daném případě k závěru o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 588 občanského zákoníku, zejména protože, jak je výše uvedeno, šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli a žalovanému nenáležela ochrana slabší smluvní strany. 10. Žalobce tedy měl nárok na úhradu dluhu z platné smlouvy o zápůjčce, nejednalo se o nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce napadl odvoláním rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, avšak omezil svoje odvolání pouze do částky 274 967 Kč s příslušenstvím. Žalobce nebyl oprávněn k podání odvolání proti výroku I. napadeného rozsudku, neboť tímto výrokem nebyl dotčen v jeho právech. Odvolací soud proto odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl podle ust. § 218 písm. b) o. s. ř. Výrok II. rozsudku pak změnil podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a žalobci přiznal právo na zaplacení celého dluhu požadovaného v odvolacím řízení, přičemž jeho výši stanovil jako rozdíl mezi částkou 274 967 Kč, proti níž žalobce směřoval svoje odvolání, a částkou 42 560 Kč, která již byla žalobci pravomocně přiznána ve výroku I. napadeného rozsudku. Stejný postup pak odvolací soud promítl i do specifikace požadovaného zákonného úroku z prodlení. 11. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno převážně úspěšnému žalobci. Žalobce se původně domáhal zaplacení částky 429 179 Kč, ale v řízení před soudy obou stupňů byl nakonec úspěšný jen co do částky 274 967 Kč, což odpovídá úspěchu v poměru 64 % k původně vyčíslenému předmětu sporu. Proto měl žalobce právo na náhradu jen 28 % veškerých nákladů řízení. Na řízení před soudem prvního stupně vynaložil tři úkony právní služby po 10 020 Kč (z punkta 429 179 Kč), před odvolacím soudem dva úkony právní služby po 2 420 Kč (z punkta 274 967 Kč), dále pět režijních paušálů po 300 Kč, DPH 10 584 Kč a dva soudní poplatky za 21 459 Kč Celkem jeho náklady před soudy obou stupňů činily 103 902 Kč, a z nich měl právo na náhradu 28 %, tedy částky 29 093 Kč.