25 CO 7/2022-201 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě a uložil žalované zaplatit žalobci částku 285 337,44 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum]. Podle této smlouvy žalobce poskytl žalované zápůjčku ve výši 105 000 Kč a žalovaná se ji zavázala vrátit spolu s úroky v šedesáti měsíčních splátkách po 4 897 Kč. Žalovaná na dluh zaplatila do zesplatnění zápůjčky částku 97 940 Kč, později ještě částku 2 500 Kč. Před zesplatněním dluhu vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 5 287 Kč podle čl. 8 písm. a) a b) smlouvy za prodlení o délce patnácti dnů s úhradou sedmi splátek a za prodlení o délce třiceti dnů s úhradou čtyř splátek. Žalobce měl dále nárok na smluvní pokuty za prodlení s úhradou nové jistiny po zesplatnění dluhu, a to podle čl. 8 ve výši 25 % z dlužné nové jistiny, tedy ve výši 48 970 Kč, a dále podle čl. 8 ve výši 0,1 % z nové jistiny denně až do zaplacení. Žalovaná tvrdila, že smlouvu uzavřela v postavení slabší smluvní strany jako spotřebitelka, což podle ní vyplývalo z toho, že zapůjčené peněžní prostředky vynaložila pro svoji osobní spotřebu a že se jednalo o formulářovou smlouvu, peněžní prostředky zčásti také využila na refinancování předchozí nesplacené zápůjčky, žalobce zneužil její tísně a uzavřel s ní smlouvu s dohodnutými nároky na úrok a smluvní pokuty, které svojí výší odporovaly dobrým mravům. Obranu žalované nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou, naopak vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela smlouvu jako podnikatelka, a právní ochrana slabší smluvní strany jí nepříslušela. To dovodil nejen z obsahu samotné smlouvy o zápůjčce, ale také ze skutečnosti, že žalovaná je živnostnicí, podnikala mj. v oboru poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru a z uvedené činnosti pobírala měsíční provize. Smlouvu o zápůjčce pak posoudil podle ust. § 2390 a § 2392 odst. 1 občanského zákoníku jako platnou. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit úrok, který byl poměrně vysoký, ale ještě akceptovatelný, v danou dobu byl při obdobných smlouvách běžně poskytován bankami úrok ve výši 20 – 25 %, judikaturou připouštěný trojnásobek tedy odpovídal výši 60 – 75 % ročně, a tomuto rámci se sjednaný úrok nevymykal. Ujednání o smluvních pokutách nebylo možno považovat za neplatné pouze pro jejich nepřiměřenou výši, a protože se žalovaná skutečně ocitla v prodlení, žalobci vzniklo právo i na úhradu smluvních pokut. Se zřetelem k těmto závěrům soud prvního stupně žalobě vyhověl v celém rozsahu a uložil žalované také povinnost nahradit žalobci náklady řízení. 2. Žalovaná ve včasném odvolání namítla, že jak zapůjčené prostředky z posuzované smlouvy, tak i peněžní prostředky z předchozí zápůjčky využila pro řešení osobní finanční situace, jednala tedy jako spotřebitel, mimo rámec své podnikatelské činnosti. Způsob využití peněžních prostředků v řízení před soudem prvního stupně doložila. Žalobce při sjednání smlouvy zneužil její tísně a uzavřel s ní smlouvu, která obsahovala úrok ve výši 51,46 % ročně a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, což vedlo až k situaci, že nyní po ní vymáhá částku 284 137,44 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně nesprávně zhodnotil ujednání týkající se úroků, podle databáze ČNB ARAD činila průměrná úroková míra pro úvěry poskytované bankami živnostníkům se splatností jeden rok až pět let cca 4,5 % p. a. Tuto sazbu převyšuje dohodnutý úrok více než desetkrát. V důsledku této skutečnosti byla podle žalované smlouva o zápůjčce neplatná jako celek. Také utvrzení v podobě sjednaných pokut a dohodnutých poplatků v souhrnu tvoří zřejmou nerovnováhu k tíži žalované, která byla při uzavření smlouvy v objektivně slabším postavení. I kdyby ale žalovaná neprokázala, že jednala jako spotřebitel, pak se podle rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019 na ni i jako na podnikatele vztahoval korektiv dobrých mravů. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolání trval na tom, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena ze strany žalované v pozici podnikatele. Charakter smlouvy se nemůže ex post změnit tím, že dlužník použije zápůjčku na jiný než dohodnutý účel. K odkazovanému rozhodnutí 23 ICdo 56/2019 podotkl, že z tohoto rozhodnutí se podává i závěr, podle něhož výše sjednaných úroků nebude bez dalšího znamenat neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 5. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodování, z provedených důkazů vytvořil správný skutkový závěr, který po právní stránce také správně posoudil. Na podstatný obsah odůvodnění napadeného rozsudku lze proto pro stručnost odkázat. 6. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval posuzovanou smlouvu o zápůjčce za platnou, ve smlouvě byly platně sjednány veškeré podstatné náležitosti požadované ust. § 2390 občanského zákoníku a byla bez pochybností uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Tento závěr vyplývá nejen z jejího názvu, ale především z jejího obsahu, smlouva byla v záhlaví označena jako podnikatelská, žalovaná v ní v rámci své identifikace uvedla svoje IČO, prohlásila, že zapůjčené peněžní prostředky použije pro své podnikání, a dále se zavázala plnit řadu povinností s souvisejících podnikáním, např. udržovat svoje podnikatelské oprávnění po dobu plnění smlouvy apod. 7. Skutečnost, že žalovaná využila zapůjčené peněžní prostředky v rozporu s účelem smlouvy, nemohla zpětně vést ke změně charakteru smlouvy a učinit z podnikatelské smlouvy smlouvu spotřebitelskou; toto jednání spíše nasvědčovalo nepoctivému přístupu žalované ke smluvnímu vztahu. Přitom v době uzavření smlouvy žalovaná sama podnikala v oboru poskytování a zprostředkování spotřebitelských úvěrů, takže si nejen musela být vědoma rozdílu mezi spotřebitelskými smlouvami a mezi zápůjčkami poskytnutými pro účely podnikání, ale tím spíš by bylo namístě od ní očekávat korektní postup vůči protistraně. Dovolává-li se nyní svého nepoctivého záměru, pak jejímu jednání nelze poskytnout právní ochranu. 8. Dohodnutý úrok ve výši 188 820 Kč za poskytnutí částky 105 000 Kč na dobu pěti let je skutečně poměrně vysoký, ale ještě přijatelný, pokud je v souladu s judikaturou porovnáván s úrokovou míru v době uzavření smlouvy obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Není pochyb o tom, že ani smlouvy uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nesmí být svým obsahem v rozporu s dobrými mravy a že i v případě těchto smluvních vztahů lze ujednání o výši úroku z prodlení, které se výrazně odchyluje od obvyklé sazby, posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. V daném případě ale nebyl sjednán úrok, který by svojí výší vybočoval z judikaturou nastaveného rámce, a nebyl tu tedy důvod považovat posuzovanou dohodu o úrocích za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy jen kvůli výši úroku. 9. Ostatně výše úroku není jediným kritériem, které je třeba při posouzení v souladu ujednání s dobrými mravy vzít v úvahu, podstatné jsou i další okolnosti, které strany vedly ke sjednání úroku v dané výši. V posuzovaném případě bylo třeba vzít v úvahu, že pro věřitele se mohl smluvní vztah se žalovanou jevit jako poměrně rizikový, když žalovaná svoji předchozí zápůjčku nesplatila a novou použila na její refinancování. I tato okolnost mohla ovlivnit výši dohodnutého úroku, kterou žalovaná jako profesionálka ve finančnictví nepochybně byla schopna sama vyhodnotit z hlediska její přiměřenosti. Pokud se nyní dovolává možného zneužití tísně, pak nelze než upozornit, že jako podnikatelka tak s úspěchem činit nemůže s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1797 občanského zákoníku. 10. Také v případě posouzení platnosti ujednání o smluvních pokutách bylo třeba brát v úvahu nejen dohodnutou výši, ale i konkrétní okolnosti při uzavření smlouvy, které by mohly vést k závěru o rozporu těchto dohod s dobrými mravy. Žalovaná však žádné konkrétní okolnosti netvrdila, pouze poukazovala na výši smluvních pokut, z nichž dovozovala jejich neplatnost. Rovněž v této souvislosti nebylo možno přehlédnout, že žalovaná zřejmě uzavřela smlouvu s nepoctivým záměrem, když zapůjčené peněžní prostředky vynaložila v rozporu s účelem smlouvy o zápůjčce, a výši dohodnutých smluvních pokut bylo třeba posuzovat i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná nesplatila předchozí zápůjčku řádně a včas, novou použila na její refinancování. Navíc sama podnikala v oboru poskytování a zprostředkování spotřebitelských úvěrů, takže jí smluvní podmínky musely být zcela srozumitelné. 11. Vzhledem k těmto skutečnostem nebylo možno považovat smluvní pokutu podle článku 8.7 smlouvy za nepřiměřeně vysokou, navíc smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně je akceptovatelná i z pohledu judikatury, která obvykle podle konkrétních okolností připouští smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně. Ačkoli to pro posouzení přiměřenosti procentní v