25 CO 88/2022-113 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22 770 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 1 500 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení částkou 10 703,90 Kč (výrok III). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 24 270 Kč se zákonným úrokem z prodlení, poukazem na smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] [číslo] ze dne 7. 6. 2017, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 1 809 Kč. Úroková sazba činila 15,7 % ročně. Podpisem smlouvy žalovaná přistoupila k rámcové smlouvě o skupinovém pojištění pro případ ztráty schopnosti splácet úvěr s měsíčním pojistným ve výši 118 Kč. Žalovaná úvěr postupně splácela, uhradila 62 743 Kč, z nichž 4 012 Kč bylo použito k úhradě pojistného, 16 940 Kč na úhradu úroků, 39 291 Kč na úhradu jistiny a částka 2 500 Kč použita k úhradě nákladů spojených s vymáháním. S ohledem na opakované prodlení žalované žalobce dopisem ze 4. 5. 2020 od smlouvy odstoupil. Dluh žalované činí 24 270 Kč, a skládá se z nesplacené jistiny ve výši 20 709 Kč, dlužných úroků 2 061 Kč a nákladů 1 500 Kč. K úvěruschopnosti žalované žalobce uvedl, že žalovaná stvrdila podpisem na smlouvě měsíční příjem 18 000 Kč, uvedla měsíční náklady na bydlení 2 700 Kč s tím, že nemá žádné srážky ze mzdy a exekuce, a náklady na splátky půjček, leasingů a úvěrů činí 1 700 Kč. Ohledně výdajů žalobce vycházel ze státem publikovaného údaje o životním a existenčním minimu, stanovil existenční výdaje žalované na částku 4 750 Kč. Žalobce dále přičetl náklady na splátku nového úvěru 1 809 Kč. Příjem žalované byl zjištěn z jejího prohlášení a ověřen z výpisu z bankovního účtu ve výši 16 890 Kč. Žalobce dospěl k závěru, že příjem žalované byl dostatečným pro pokrytí existenčních výdajů i splátek. 16 890 Kč – 1 590 Kč – 4 750 Kč – 1 809 Kč – 3 141 Kč = 12 153 Kč. Žalobce dále doplnil svá tvrzení, pokud jde o požadované náklady, s tím že tyto byly sjednány přímo ve smlouvě a že náhrada účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením spotřebitele činí 1 000 Kč v případě ukončení smlouvy o úvěru ze strany věřitele z důvodu prodlení a tato sazba je zvýšena na 1 500 Kč vydáním sazebníku poplatků s účinností od 15. 1. 2020. Opravil výpočet, k němuž došel při zkoumání úvěruschopnosti žalované tak, že z částky 16 890 Kč odečetl 1 590 Kč, 4 750 Kč, 1 809 Kč a 3 141 Kč, čímž dospěl k výsledku 5 600 Kč. Žalovaná namítala, že úvěrová smlouva je neplatná pro porušení povinností žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalované. Žalobce nedodržel povinnosti vymezené v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Pro žalobce nemohly být dostačující pouze informace sdělené žalovanou, nezkoumal příjmovou stránku, výdajovou stránku, nezjistil s odbornou péčí, zda bude žalovaná jako spotřebitel schopná na základě uvedených skutečností splácet, neprovedl porovnání příjmů a výdajů. Úvěrová smlouva je proto neplatná, žalobce poskytl žalované 60 000 Kč, žalovaná již uhradila 62 743 Kč, tedy ničeho nedluží. Soud po provedeném dokazování měl za prokázané uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] s tím, že žalovaná nezaplatila splátky úvěru za listopad 2019, leden až duben 2020, proto žalobce od smlouvy odstoupil a závazek se tak zrušil od počátku dle ust. § 2004 odst. 1 o. z. Z pohledu ust. § 2395 o. z. je smlouva mezi účastníky uzavřená platnou, žalobce má právo na náhradu dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 20 709 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 061 Kč, a soud proto žalobě vyhověl co do částky 22 770 Kč i co do zákonného úroku z prodlení. Pokud jde o požadovanou částku 1 500 Kč, pak soud s ohledem na absenci tvrzení žalobce nemohl posoudit, zda částka 1 500 Kč představuje skutečně účelně vynaložené náklady žalobce, jež vznikly v souvislosti s prodlením žalované, případně posoudit, v jakém rozsahu jde o účelně vynaložené náklady. Žalobu proto v rozsahu částky 1 500 Kč zamítl. Zamítl rovněž důkazní návrh žalobce, pokud jde o dohodu o uznání dluhu, neboť byla navržena až po koncentraci řízení. Zabýval se dále námitkou žalované ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy, kdy tvrdila, že žalobce dostatečně před uzavřením úvěrové smlouvy neposoudil její úvěruschopnost. Žalobce údaje uvedené v úvěrové smlouvě posuzoval, vycházel z příjmu žalované 7 740 Kč, uvedeného v oznámení [obec] [anonymizována tři slova] a z příjmu 9 150 Kč vyplývajícího z daňového přiznání, což v součtu představuje 16 890 Kč. Žalobce měl dále k dispozici údaje o počtu vyživovaných osob a o výši výživného na nezletilé dítě ve výši 4 000 Kč měsíčně. Žalobce dále zjišťoval výdaje žalované, a to z registru CRIF, SOLUS, centrální evidence exekucí, jak je zřejmé ze zprávy na č. l. 11 spisu, kdy žalovaná v těchto registrech vedena nebyla. Dále žalobce zjistil, že žalovaná má hypoteční úvěr, který byl splácen částkou 3 141 Kč měsíčně a osobní úvěr se splátkou 1 596 Kč měsíčně. Tedy žalovaná na splátkách měla měsíční výdaje 4 737 Kč, se kterými žalobce při posuzování úvěruschopnosti kalkuloval, a to přesto, že žalovaná v úvěrové smlouvě poskytla údaj 1 700 Kč měsíčně a 2 700 Kč hypotéka. Není tedy pravdivé tvrzení žalované, že bylo žalobcem vycházeno jen z údajů uvedených v úvěrové smlouvě. Soud má za to, že žalobce sám aktivně příjmovou i výdajovou stránku žalované zjišťoval. Sám vyhodnotil zjištěné údaje a nespokojil se s údaji uvedenými žalovanou. Žalobce měl k dispozici výpis z účtu žalované za květen 2017, z něhož vyplynul zůstatek 87 951 Kč. Žalobce dále vycházel z údajů státem publikovaných o životním a existenčním minimu a stanovil existenční výdaj žalované částkou 4 750 Kč. Dospěl k závěru, že výše příjmů a výdajů umožňuje splátku 1 691 Kč měsíčně. Soud se s tímto závěrem žalobce ztotožnil, když po odečtení splátek hypotéky, úvěru a existenčních výdajů od příjmu žalované dospěl k částce 7 403 Kč měsíčně, z níž by byla žalovaná schopna splácet 1 691 Kč měsíčně na úhradu předmětného úvěru, a to nebylo ani přihlédnuto k úsporám žalované ve vztahu ke dni 31. 5. 2017. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce dostatečně s náležitou péčí zjišťoval úvěruschopnost žalované, jak mu to ukládal § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Úvěruschopnost posuzoval na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných nejen od žalované, ale i z jednotlivých databází. Nespokojil se jen s údaji, jež žadatelka o úvěr do úvěrové smlouvy zadala, ale sám aktivně vyhledával údaje o výdajích žalované. Námitku žalované tedy shledal lichou, ryze účelovou. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci a tato přiznána úspěšnému žalobci. 2. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání, v jeho doplnění namítá, že soud prvního stupně se ztotožnil s výší výdajů žalované stanovenou žalobcem s ohledem na státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a to ve výši 4 750 Kč. Poukazuje na rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 2178/2018-77 s tím, že žalobce neprovedl porovnání státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Žalobce neměl k dispozici kompletní informace o výdajové stránce rozpočtu žalované ani dostatečné informace o příjmech žalované. Žalobce měl výdaje ověřit v jejich konkrétní a aktuální podobě, což neučinil. Soud nebral vůbec zřetel na skutečnost, že žalovaná pečuje o nezletilé dítě, přičemž část příjmu žalované musí logicky směřovat ve vztahu k jeho zabezpečení. Takovýto pravidelný výdaj žalované nebyl soudem prvního stupně ani žalobcem vůbec vzat do úvahy. Soud také nesprávně interpretoval zůstatek na účtu žalované ve výši 87 951,74 Kč, když z tohoto dovodil kladnou finanční situaci žalované. Soud neaplikoval zákonnou úpravu zákona o spotřebitelském úvěru, k čemuž byl povinen. Stejně tak nelze vzít za správná tvrzení soudu prvního stupně, který odvozuje řádné posouzení úvěruschopnosti pouze ze shromážděných podkladů, které byly nedostatečné. Stěžejní otázkou při posuzování platnosti úvěrové smlouvy není to, zda je spotřebitel schopen řádně hradit závazek, ale to, zda poskytovatel úvěru splnil svoji zákonnou povinnost a řádně úvěruschopnost spotřebitele zkoumal. Odpovědnost je zákonem dána na žalobci, který pokud neprokáže plnění této zákonné povinnosti, musí nést následek, kterým je prohlášení smlouvy o úvěru, za neplatnou. Žalobce poskytl žalované dle smlouvy o úvěru částku ve výši 60 000 Kč. S ohledem na neplatnost smlouvy se však jedná o bezdůvodné obohacení. Žalovaná již žalobci uhradila částkou ve výši 62 740 Kč, tedy žalobce nemá dále nárok na zaplacení ničeho. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta a žalobci uloženo nahradit náklady řízení žalované. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř., a o odvolání rozhodl