61 CO 200/2021-528 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 000 s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % roně z částky 21 000 Kč od 11. 6. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 50 000 Kč od 16. 6. 2017 do zaplacení, to vše ve lhůtě 14 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a žalovanému současně uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 168 606,10 Kč k rukám jejího zástupce ve lhůtě 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla škoda tím, že musela v důsledku porušení povinností žalovaného vynaložit částku 20 000 Kč na pokutě a 1 000 Kč na náklady správního řízení (pokuta uložená žalobkyni příkazem Oblastního inspektorátu práce z [datum]), a dále na základě příkazu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne [datum] pak žalobkyně uhradila pokutu ve výši 50 000 Kč. Žalobkyně prokázala porušení právní povinnosti žalovaného související s výkonem funkce ředitele žalobkyně, které je v příčinné souvislosti se vznikem škody s tím, že zavinění mělo v obou případech uložených pokut formu nedbalostní. Současně bylo prokázáno, že na vzniku škody se nepodíleli jiní zaměstnanci žalobkyně, ani třetí osoby. Výše požadované náhrady škody nepřekročila zákonem stanovenou limitaci 4,5 násobku průměrného výdělku žalovaného před porušením povinnosti, když ve vztahu k požadavku náhrady škody ve výši 21 000 Kč představuje 4,5 násobek průměrného měsíčního výdělku částku 571, 406 Kč, v případě nároku na zaplacení částky 50 000 Kč činí limitace částku 463, 725 Kč. V neposlední řadě soud prvního stupně též dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněných nároků není důvodná, neboť z hlediska posouzení je v projednávané věci rozhodným okamžikem ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okamžik vědomosti žalobkyně o rozhodných skutečnostech pro běh promlčecí lhůty, tedy okamžik doručení příkazu k zaplacení pokuty. Počátek běhu promlčecích lhůt není možno odvíjet od jednání, jímž byla škoda založena, ale až od doby, kdy se žalobce dozvěděl o výši škody, tj. o pokutách, jež bude muset uhradit. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání a předně namítá nesprávné právní posouzení otázky promlčení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR usnesení NS ČR ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014„ počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možno natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možno určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši škodu přesně – např. na základě odborného posudku)“. Dle názoru žalovaného je v daném případě podstatné, že osoba jednající protiprávně (v tomto případě žalobkyně) si za předpokladu vědomosti o protiprávnosti svého jednání musí být již v době takového jednání vědoma způsobení škody, a to ve výši potencionální sankce stanovené příslušnými právními předpisy, která může ze strany kontrolního orgánu (např. OIP či ÚOHS) být udělena. Jednotlivé příkazy ukládající pokuty žalobkyni stanoví již konkrétní přesnou výši způsobené škody, která však není pro počátek běhu promlčecí lhůty podstatná. Soud prvního stupně se nikterak nevypořádal s výše uvedenou argumentací žalovaného založenou na základě judikatury Nejvyššího soudu, že nemusí být známa přesná výše škody. Soud prvního stupně dále nesprávně posoudil otázku vázanosti soudu rozhodnutím o spáchání přestupku. Soud prvního stupně extenzivně a tedy nepřípustně v neprospěch žalovaného vykládá ust. § 135 o. s. ř., z něhož jasně vyplývá, že soud je vázán pouze rozhodnutím o tom, že byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal. Z ustanovení tak nevyplývá vázanost celým rozhodnutím správního orgánu, ale pouze otázkou viny a osoby pachatele. S odkazem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1424/09 uvádí, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. Tato vázanost se nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly. Dále namítá, že pokud by byl včas podán odpor proti oběma příkazům, tak mohlo dojít k jejich dalšímu přezkumu (v jednom případě o příkazu žalovaný nevěděl a v druhém případě podání odporu již nebylo v jeho moci, jelikož nebyl statutárním orgánem), nicméně pak si měl s generální prevenční povinností počítat jiný jmenovaný vedoucí zaměstnanec a podat odpor. Soud prvního stupně též učinil neúplná a nesprávná skutková zjištění a nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům. Žalovaný v řízení poukázal, že měl k dispozici stanovisko MUDr. Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 10. 1. 2015, že se nejedná o nepovolený souběh. Soud sice tento důkaz provedl, nicméně se s jeho právními závěry odmítl zaobírat s odkazem na ust. § 135 o. s. ř. a hodnotil jej pouze ve vztahu k tomu, zda si žalovaný počínal s náležitou obezřetností a zajistil si ji včas. Soud prvního stupně však tím, že se blíže nezabýval právní stránkou stanoviska, rezignoval na jakoukoliv ochranu žalovaného z pohledu pracovně-právního. Stanovisko je podstatné zejména tím, že oba druhy práce, pro které byly sjednávány souběžně pracovní smlouvy a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, jsou zcela druhově odlišné. Soud prvního stupně považoval za okolnost, která na straně žalovaného vylučovala vyvinění, skutečnost, že o uvedené stanovisko si žalovaný požádal až po provedení kontroly. Pokud jde o stanovisko JUDr. [jméno] [příjmení] zaslané e-mailem ze dne 18. 12. 2012, tak žalovaný ve svém vyjádření ze dne 12. 2. 2018 upozornil na pochybnosti JUDr. [příjmení] ohledně svého vlastního stanoviska, které v něm sám vznáší a jednak i JUDr. [příjmení] za určitých okolností připouští souběh s tím, že nemá k dispozici potřebné informace k posouzení, přestože v obecné rovině není povolen. Žalovaný dále namítal hrubé rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, zejména že vypovídací hodnota zápisu z porady 3. 7. 2014 je nulová a nemůže z ní vyplývat, že Ing. [příjmení] informoval žalovaného o pokutě od OIP. Dále namítá rozpor mezi závěry soudu uvedenými v odst. 37 a odst. 56 odůvodnění rozsudku, když se jednou podává, že svědkyně [příjmení] neví, čeho se příchozí datové zprávy od OIP týkaly, o kus dále již naprosto přesně věděla, co přišlo, dále rozpor mezi odst. 56 a odst. 10 odůvodnění rozsudku, týkající se data doručení rozhodnutí o pokutě Inspektorátu práce, kdy v odst. 56 je uváděn předpokládaný den doručení 24. 6. a v odst. 10 pak den 26. 6. 2014. Ve vztahu k odpovědnosti Ing. [příjmení] jako přítomného kontrole se soud také nijak nevypořádal s argumentem, že Ing. [příjmení] již při samotné kontrole ani později nesdělil kontrolorce z OIP oficiální stanovisko žalobkyně, které mu bylo sděleno žalovaným. Takový postup mohl vést k neudělení sankce a Ing. [příjmení] k němu byl jednoznačně povinen na základě generální prevenční povinnosti. Příkaz žalovanému vlastně nebyl nikdy zaslán, přesto soud činí opačné skutkové závěry, ani se nevypořádal s argumentem, že příkaz od OIP se nemohl k žalovanému dostat, jelikož neobsahuje razítko s určením žalovanému. Žalobkyně i svědek [příjmení] uváděli, že žalovanému byl protokol dán do desek k vyřízení Ing. [jméno] [příjmení]. Na protokolu, který je součástí spisu, není však zaznamenáno razítko s určením pro žalovaného. Svědkyně [příjmení] pak uvedla, že pokud by byl dokument, který by měl podací razítko bez určení osoby, která jej má vyřizovat, tak by se podle ní k řediteli takový dokument dostal, jen pokud by se jednalo o fakturu. Ve vztahu k příkazu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže žalovaný opět namítá neúplná a nesprávná skutková zjištění a nepřihlédnutí k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům. Soud prvního stupně opomněl skutečnost, že na základě e-mailu ze dne 9. 1. 2014 od [jméno] [příjmení] k rukám zaměstnance žalobkyně [jméno] [příjmení], v kopii na žalovaného a [jméno] [příjmení], informoval [jméno] [příjmení] o nutnosti zasáhnout do posledního znění smlouvy. Z e-mailu ze dne 27. 1. 2014 od [jméno] [příjmení] adresovaného [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] je uvedeno, že probíhá intenzivní jednání s [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] a zástupci ze strany ZZS PK o uzavření smlouvy. Je tak patrné, že i [jméno] [příjmení] si musel být vědom existence nového návrhu smlouvy a pravděpodobně jej musel mít