18 Co 220/2023-1988 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud výrokem I žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných společného a nerozdílného zaplacení částky 30 800 Kč, zamítl. Výrokem II uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobkyni 2 920 Kč, žalované č. 2 2 920 Kč, žalované č. 3 1 460 Kč, žalovanému č. 4 2 920 Kč, žalovanému č. 5 2 920 Kč, žalovanému č. 6 2 920 Kč, žalovaným č. 8 a 9. zaplatit společně a nerozdílně 2 920 Kč, žalovanému č. 10 2 920 Kč, žalované č. 12 2920 Kč, žalovanému č. 13 1 460 Kč a žalované č. 14 2 920 Kč, a to vždy ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III byla žaloba zamítnuta v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaných č. 1, 2., 4., 5., 6.; 8. a 9. společně a nerozdílně; 10., 12. a 14. zaplacení po 160 Kč a ohledně žalovaných č. 3 a 13. zaplacení po 80 Kč. Výrokem IV byla žalovaným č. 1, 2., 4., 5., 6., 10., 12. a 14. uložena povinnost každému z nich zaplatit žalobkyni částku 11 347,60 Kč na částečné náhradě nákladů řízení, žalovaným č. 8 a 9. společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 11 347,60 Kč, žalovaným č. 3 a 13. každému z nich zaplatit žalobkyni částku 5 673,80 Kč, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem V byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v rozsahu 5 % těchto nákladů. Výrokem VI byla žalovaným č. 1, 2., 4., 5., 6., 10., 12. a 14. uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení, a to každý z nich v rozsahu 9,5 %, výrokem VII byla žalovaným č. 3 a 13. uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení, a to každý z nich v rozsahu 4,75 % těchto nákladů, výrokem VIII byla žalovaným č. 8 a 9. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v rozsahu 9,5 % těchto nákladů s tím, že o splatnosti a lhůtě k plnění bude rozhodnuto zvláštním usnesením. 2. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že účastníci jsou spoluvlastníci nebytové jednotky, kdy se neshodli na způsobu užívání společné věci, protože žalobkyně mínila, že dohoda o správě společného věci ji oproti ostatní spoluvlastníkům věci znevýhodňuje. Účastníci se nijak nedohodli na otázce případných kompenzací za kvalitu (nekvalitu) parkovacího stání. Schůze spoluvlastníků byla na den 7. 6. 2017 svolána za účelem projednání návrhu na změnu běžné správy společné věci. Většina spoluvlastníka změnu (oproti vymezení developera) nechtěla a odmítla odpovědnost za užívání společné věci žalobkyní. Jakékoli důsledky rozhodování spoluvlastníků o běžné správě, pokud vede k vyloučení spoluvlastníka, jsou řešitelné v rámci peněžité náhrady (za omezení spoluvlastnických práv). Soud na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je oproti ostatním spoluvlastníkům (snad kromě spoluvlastníka, který užívá parkovací stání č. 57) významně znevýhodněna pro omezení při užívání parkovacího stání č. 50 (rozměry stání a zejména rozvody, které zužují a zkracují parkovací stání). V souladu se závěry soudu druhého stupně soud uzavřel, že není zásadní, zda lze vůbec na parkovacím stání č. 50 parkovat a zda je tak možné činit bez výrazných obtíží a bez zásahu do užívání jiných spoluvlastníků. Není přitom dále podstatné, zda a za jakých podmínek (okolností) žalobkyně podíl (podíly) nabyla. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na velmi omezenou možnost užívání společné věci (v rozsahu podílu žalované 2/12) je dána povinnost ostatních spoluvlastníků zaplatit jí náhradu za nemožnost užívat společnou věc jedním ze spoluvlastníků. Konkrétní náhrada byla uvažována ohledně jednoho z nich, protože užívání jednoho parkovacího stání žalovaná nepopírala. I když lze přisvědčit námitkám žalovaných, že žalobkyně po omezenou dobu využívala možnost parkování na obou svých stáních, jednalo se o parkování za výrazných omezení, které podle výsledků dokazování trvalé parkování prakticky vylučuje. Jedno parkovací stání bez obtíží užívat lze, a tedy se má žalobkyni dostat plné náhrady za užívání podílu pouze v rozsahu 1/12 (nikoli v rozsahu 1/6). Znalec dospěl k závěru, že je v moci spoluvlastníků řešit problém s výkonem práv spoluvlastníků (včetně žalobkyně) regulací parkování, a proto s ohledem na neochotu žalovaných obtíže žalobkyně řešit, mají za náhradu odpovídat všichni ostatní spoluvlastníci. Soud zamítl požadavek žalobkyně na společné a nerozdílné zaplacení náhrady za užívání ostatními spoluvlastníky, protože pro solidární odpovědnost žalovaných není opora v zákoně nebo v dohodě účastníků. 3. Proti rozsudku podali žalovaní č. 1, 4., 5., 12. a 14. odvolání, přičemž při odvolacím jednání jejich zástupce upřesnil, že odvolání se týká toliko výroků II, IV a VI, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti shora uvedených žalovaných. Žalobkyně se proti rozsudku neodvolala, tudíž výrok I i všechny ostatní výroky, které se týkají povinnosti žalobkyně a ostatních žalovaných (žalovaná částka, náklady řízení účastníků a státu) již samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) Odvolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek pouze ve shora uvedených výrocích a ohledně povinnosti žalovaných, kteří se proti rozsudku včas odvolali. 4. Žalovaní ve svém odvolání uvedli, že i oni nabyli své spoluvlastnické podíly a s nimi související parkovací stání již od developera a každý po zralé úvaze a po fyzickém výběru každého daného parkovacího stání. Považují tak za nespravedlivé, pokud se jiný spoluvlastník, který je nespokojen se svým parkovacím stáním, jež si sám vybral, domáhá náhrady na ostatních spoluvlastnících, kteří nemají na postavení žalujícího spoluvlastníka žádný vliv. Žalobkyni se nepodařilo prokázat její tvrzení, že by dané parkovací místo nemohla ve vymezeném období vůbec užívat. Naopak provedenými důkazy je najisto prokázáno, že žalobkyně mohla parkovací stání č. 50 užívat a dokonce se tak i dělo, což žalobkyně nakonec sama připustila. V rámci místního ohledání vyšlo najevo, že zaparkování na místo č. 50 možné je popředu i pozadu. Navíc žalobkyně vlastní vozidlo [anonymizována dvě slova], který je svými rozměry širší, než vozidla třídy 1a, pro která jsou pozemní parkovací stání dimenzována. Schopnost bezproblémově zaparkovat je do jisté míry limitována též schopnostmi řidiče, kdy tento aspekt zůstal v řízení nedoceněn. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně byla natolik v užívání stání č. 50 omezena, že by bylo založeno její právo na náhradu oproti ostatním spoluvlastníkům, jako by byla z užívání zcela vyloučena. Vyřešení problémů s parkováním žalobkyně navrhovala pouze tak, že by změnila parkovací stání 50 za parkovací stání 52 druhé žalované. K tomu ovšem může dát souhlas pouze 2. žalovaná nikoli ostatní spoluvlastníci. Druhé navrhované řešení bylo snížení parkovacích stání z 12 na 10, jak údajně v původní verzi uvažoval samotný projekt bytového domu. Již však nebylo navrženo, kdo ze spoluvlastníků se vzdá ve prospěch ostatních svého parkovacího stání. Neochotu žalovaných není možno tedy vnímat jako nesolidaritu nebo„ despekt k právům žalobkyně“, jak uvedl i odvolací soud v předešlém zrušujícím rozhodnutí, nýbrž jako nemožnost couvnout, učinit ústupek, aniž by se zároveň nezhoršilo postavení některého dalšího spoluvlastníka, kdy řada z nich je cizího státního občanství a o záležitosti v domě se aktivně nezajímá. Žalovaní jsou dále přesvědčení, že žalobkyně se vůči nim dopouští zneužití práva. Ve skutečnosti jí nejde o náhradu za neužívání, naopak soudní proces zneužívá proti ostatním žalovaným jako jakýsi druh šikany. Již pro tento důvod měla být žaloba zamítnuta. V tomto smyslu žalovaní navrhují rozhodnutí soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout. 5. Žalobkyně se k odvolání pěti žalovaných písemně vyjádřila, kdy uvedla, že od počátku měla velké problémy s parkováním na garážových stáních č. 50 a později na č. 49, které zakoupila na základě kupní smlouvy ze dne 7. 11. 2018. Žalobkyně musela své osobní vozidlo parkovat na obou stáních, protože ani jedno z nich neodpovídalo svými rozměry normě ČSN. V řízení vyšlo najevo, že žádné z garážových stání není stejně velké, dimenzace parkovacích stání č. 50, 49 a 48 koresponduje s užíváním dvou, nikoli tří parkovacích stání. Celková šířka těchto stání je o celých 1,10 m menší než předepisuje norma ČSN. To byl i důvod, proč žalobkyně hodlala řešit se spoluvlastníky možnost výměny parkovacích stání, popřípadě překreslení jednotlivých čar při změně dokončené stavby. Na schůzi spoluvlastníků 7. 6. 2017 byly návrhy řešení předestřeny, avšak spoluvlastníci si odhlasovali, že na stávající situaci s parkováním a s dohodou o užívání společné věci ze dne 15. 8. 2013 se nic měnit nebude. Žalovaní spoluvlastníci věděli o problémech s parkovacími stáními č. 48 – 50, přesto včetně žalovaného č. 13, který tímto problémem také trpí, se rozhodli nic neřešit. Toto jednání lze označit za jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť jde o despekt k rovným právům spol