25 CO 109/2023-492 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl již podruhé o žalobě, kterou se žalobce domáhal nároku z jím tvrzené konkludentní smlouvy o dílo ze dne 16. 10. 2017. Předmětem sporu se stal požadavek na uvolnění zádržného ve výši 10 % z ceny díla, které si žalovaný ponechal na základě písemné smlouvy o dílo ze dne 9. 9. 2019 z faktur [číslo] dále nárok na zaplacení dílčích faktur [číslo] konečné faktury [číslo] nákladů na právní zastoupení při sepisu výzvy ze dne 22. 11. 2019 ve výši 37 074,40 Kč. Žalobce tvrdil, že písemná smlouva o dílo a smlouva o narovnání ze dne 9. 9. 2019 byly uzavřeny neplatně a dílo bylo dokončeno a předáno již před jejich podpisem; žalovaný namítal, že žalobcovy nároky zanikly započtením. 2. Soud prvního stupně předchozím rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 12 C 34/2020-315, žalobu zamítl v plném rozsahu, protože podle něj byla část nároků platně započtena, u části faktur žalobci nevzniklo právo na jejich vystavení, když nedošlo k odsouhlasení provedených prací [jméno] [příjmení], jak bylo předepsáno smlouvou, a nebyl dán ani nárok na uvolnění pozastávky, neboť dílo nebylo předáno. Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. dubna 2022, č. j. 25 Co 58/2022-354, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně co do částky 936 579,18 Kč s příslušenstvím, která představovala část první složky pozastávky ve výši 4 % z ceny díla a byla platně započtena proti poplatku za užívání staveniště, dál rozsudek potvrdil i co do částky 702 434,38 Kč s příslušenstvím, která byla požadována jako třetí část pozastávky ve výši 3 % z ceny a byla uplatněna předčasně, dále rozsudek zčásti zrušil a řízení zastavil po částečném zpětvzetí žaloby, které se týkalo požadavku na zaplacení faktury [číslo] ve výši 7 934 Kč, a ve zbytku rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovil přitom závazný právní názor, podle něhož byly smlouvy o dílo a o narovnání ze dne 9. 9. 2019 uzavřeny platně a došlo ke splnění smluvních podmínek pro splatnost ceny díla, a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval nároky, které zůstaly předmětem sporu, včetně obrany žalovaného. 3. Po rozhodnutí odvolacího soudu byl spor nadále veden o část první složky pozastávky v rozsahu 1 % z ceny díla (234 144,80 Kč), prostřední složku pozastávky ve výši 2 % z ceny díla (468 289,58 Kč), nárok na zaplacení faktur [číslo] (24 035 Kč), [číslo] (1 345 Kč) a [číslo] (1 210 067 Kč) a o náklady za právní zastoupení na sepis výzvy ve výši 37 074,40 Kč. Předmětem sporu tedy zůstala částka 1 974 955,78 Kč. 4. Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozhodl napadeným rozsudkem znovu o zbytku uplatněných nároků tak, že žalobě vyhověl co do 830 928,58 Kč s příslušenstvím, a co do částek 1 016 952,80 Kč a 37 074,44 Kč s příslušenstvím ji zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce své nároky uplatnil důvodně, vzniklo mu právo na vystavení faktur [číslo] i na uvolnění pozastávky v jejích obou zbývajících složkách, ale nemohl se s úspěchem domáhat duplicitně proplacení faktur v plné výši i uvolnění zádržného, a proto bylo třeba omezit jeho požadavek na úhradu faktur na 90 % z vyúčtovaných částek. Žalovaný vůči žalobcovým nárokům započetl jednak pohledávku na smluvní pokutu ve výši 983 408,13 Kč z posuzované smlouvy za období od 12. 9. 2019 do 23. 10. 2019 a jednak pohledávku na smluvní pokutu ze smlouvy o dílo [číslo] [číslo] ze dne 18. 12. 2017, která byla nejistá, neurčitá a ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku nezpůsobilá k započtení. Nárok na smluvní pokutu z posuzované smlouvy o dílo vznikl žalovanému v důsledku žalobcova prodlení se zhotovením díla, šlo o pohledávku splatnou a způsobilou k započtení. Zápočet této pohledávky vedl k zániku části žalobcových nároků, a to v rozsahu zádržného ve výši 1 % z ceny díla, tedy v částce 234 144,80 Kč, nároku na zaplacení faktury [číslo] ve výši 21 631,50 Kč, faktury [číslo] ve výši 1 210,50 Kč, v obou případech po odečtení 10 % zádržného uplatněného duplicitně, a faktury [číslo] co do částky 726 421,33 Kč. Po zápočtu zůstal k úhradě nárok na zaplacení částky 362 639 Kč z faktury [číslo] prostřední části zádržného ve výši 2 % ceny díla, tj. částky 468 289,58 Kč. Žalobce byl z původního předmětu řízení ve výši 3 494 828,94 Kč úspěšný pouze co do částky 830 928,58 Kč, což odpovídalo 24 % předmětu sporu, proto nebyl oprávněný jeho nárok na náklady za sepis výzvy ve výši 37 074,40 Kč. V souladu s uvedeným závěrem o míře žalobcova procesního neúspěchu pak soud prvního stupně uložil žalobci také povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 52 % z účelně vynaložených nákladů. 5. Žalobce ve včasném odvolání proti rozsudku setrval na svém právním názoru o neplatnosti dohody o narovnání ze dne 9. 9. 2019, která nemohla nahradit již zaniklé závazky ze smlouvy o dílo, vyplývající z letter of intent, ani předání díla ze dne 22. 7. 2019 Smlouva o dílo ze dne 9. 9. 2019 pouze doplnila ujednání původní smlouvy podle letter of intent a upravila toliko nezaniklé závazky. Žalobce řádně zhotovil hromosvody podle postupně měnících se požadavků žalovaného, žalovanému přitom vytýkal stavební nepřipravenost. Žalobce nemohl být po dobu neposkytnutí součinnosti ze strany žalovaného v prodlení se zhotovením díla. Žalobce předal žalovanému dokumentaci k dílu a z jeho strany nic nebránilo předání díla, naopak žalovaný záměrně odmítal podepsat předávací protokol a vymiňoval si jeho podpis splněním dalších podmínek, jako např. dokončení hromosvodu, odstranění vad hromosvodu, instalaci zařízení na část schodiště. Žalobce k provedení těchto činností nebyl smlouvou zavázán, a nemohl být tedy v prodlení. Smlouva neobsahovala ujednání, podle něhož by případné vady dokumentace znamenaly, že dílo není dokončené. Žalovanému nevzniklo právo na smluvní pokutu, ujednání o ní bylo neurčité. Podle smlouvy měla smluvní pokuta zajišťovat 5 různých termínů, ale nevyplynulo z ní zcela určitě, o jaký termín v daném případě jde a jakou smluvní povinnost pokuta zajišťuje, a pak nebylo možno ani zjistit, zda byla pokuta adekvátní případnému porušení smlouvy. Kompenzační námitka tedy nebyla uplatněna oprávněně. 6. Žalovaný v odvolání proti rozsudku napadl zejména závěr soudu prvního stupně o nekompenzabilitě pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o dílo [číslo] [číslo]. Soud prvního stupně podle něj tento závěr dostatečně neodůvodnil, a v důsledku toho je rozsudek v dané části nepřezkoumatelný. 7. Žalobce považoval rozsudek soudu prvního stupně v části napadené žalovaným za správný a dostatečně odůvodněný, odkázal v této souvislosti na usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 252/2020-264, v němž odvolací soud v této věci vyslovil stejný právní názor. 8. Žalobce dále ke svému odvolání doplnil, že je rozdíl mezi prodlením se včasným splněním závazku a rozdíl mezi plněním vadným. Ujednání o smluvní pokutě se nevztahovalo na situaci, kdy ukončené práce vykazovaly vady, pro vznik práva na zaplacení smluvní pokuty bylo určující porušení povinnosti ukončit práce do dohodnutého termínu. Žalobce ale dohodnutý termín ukončení prací dodržel, jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, takže žalovanému nemohl vzniknout nárok na smluvní pokutu. 9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předchozího řízení, a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání bylo podáno zčásti důvodně, zatímco odvolání žalovaného nebylo možno považovat za opodstatněné. 10. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, respektoval závazný právní názor odvolacího soudu ve smyslu ust. § 226 odst. 1 o. s. ř. a důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. S právním posouzením zjištěného skutkového stavu souhlasil odvolací soud jen do určité míry, když vzhledem k pořadí započítávaných pohledávek, výslovně specifikovanému v kompenzačních jednáních, dospěl po zopakování části důkazů k odlišnému závěru o výsledku započtení, a neshledal správným ani stanovisko soudu prvního stupně o duplicitě části uplatněných nároků. 11. Podle čl. 6 smlouvy o dílo měla být prostřední část pozastávky ve výši 2 % z ceny díla uvolněna ve lhůtě 30 dnů po úspěšném provedení komplexních zkoušek díla a po prokázání požadovaných specifikací jednotlivých zařízení, nebo po získání pravomocného povolení zkušebního provozu, nebo kolaudačního souhlasu, přičemž tyto podmínky podle vyjádření účastníků na č. l. 367 a 378 mohly být splněny alternativně, podle toho, která nastane dřív. Ze závěrečné části tohoto ujednání ve znění„ zaplacena po uplynutí nejdelší záruční doby“ se sice podával zřejmý vztah k záruční době 60 měsíců podle článku 16.2 smlouvy, ale jako celek tato formulace postrádala smysl, nebyla dostatečně určitá a srozumitelná, a proto k ní odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně jako k neplatné nepřihlížel. 12. Zkušební provoz byl povolen rozhodnutím [stát. instituce] ze dne 2. 8. 2019, [číslo jednací], které podle oznámení ze dne 28. 8. 2019 nabylo právní moci dne 20. 8. 2019. Z důkazů provedených