25 CO 120/2023-79 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 77 981,09 Kč se zákonným úrokem z prodlení, s úrokem 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 27. 12. 2021 do 30. 1. 2022, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 259,13 Kč, s úrokem 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 1. 2022 do zaplacení a zákonným úrokem z této částky od 6. 1. 2022 do zaplacení (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím, která se skládá z nároku na zaplacení částky 75 743,55 Kč (dále jen nárok 1), z nároku na zaplacení částky 11 570,47 Kč (nárok 2), na zaplacení částky 26 437,93 Kč (nárok 3) a 51 042,90 Kč (nárok 4) a z nároku na zaplacení částky 50 000 Kč s přísl. (nárok 5). Žalobu odůvodnil tím, že účastníky byla uzavřena dne 18. 11. 2013 rámcová smlouva [číslo] na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet]. Pokud jde o jednotlivé nároky, žalobce uvedl, že žalovaný postupně požádal o úvěr, a to pokud jde o nárok 1 ve výši 120 000 Kč, pokud jde o nárok 2 ve výši 20 000 Kč, pokud jde o nárok 3 ve výši 40 000 Kč, pokud jde o nárok 4 ve výši 77 836 Kč, a pokud jde o nárok č. 5, jednalo se o schválený kontokorent ve výši 50 000 Kč. Žalovaný postupně úvěry přestal splácet, nehradil dohodnuté splátky a žalobce tyto úvěry zesplatnil, vyčíslil nesplacené jistiny a domáhal se jejich zaplacení včetně úroku a úroku z prodlení. Soud odkázal na ustanovení § 419, § 421, 2662 a 2395 o. z. a dále na ustanovení § 86, § 87 a 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedl, že z doložených důkazů, konkrétně z úvěrové zprávy ze dne 8. 1. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný měl v uvedenou dobu u žalobce 7 otevřených osobních úvěrů, na základě kterých zbývala v jejich souhrnu k úhradě částka 460 331 Kč. Žalobce tedy poskytl 8. 1. 2017 žalovanému, jehož průměrný čistý měsíční příjem činil za předcházející období 21 954 Kč, a který měl u žalobce 7 existujících osobních úvěrů v nesplacené výši 460 331 Kč, další úvěr ve výši 120 000 Kč (žalobcem označován jako půjčka 12 a současně nárok č. 1 uplatněný žalobou). Z dalších doložených úvěrových zpráv a výpisů z účtů a žalobcem předložených dat pak soud zjistil, že za rok 2016 žalobce poskytl žalovanému úvěry v celkové výši 428 572 Kč a při posuzování úvěruschopnosti žalobce nezohlednil úvěr ve výši 92 000 Kč poskytnutý žalovanému 8. 12. 2016, když z výpisu z běžného účtu je zřejmé, že tento úvěr byl splacen až po načerpání úvěru ve výši 120 000 Kč. Za období od 1. 1. 2017 do 3. 4. 2017 byly žalobcem poskytnuty žalovanému další úvěry v souhrnné výši 302 836 Kč, z nichž některé jsou uplatněny žalobou. Měl dále za zjištěné, že při prověřování úvěruschopnosti pro poskytování úvěru dne 4. 3. 2017, 5. 3. 2017 a 28. 3. 2017 vycházel žalobce z úvěrové zprávy ze dne 23. 2. 2017, v níž uvedl pouze existující úvěr ve výši 120 000 Kč, avšak nereflektoval, že dne 21. 2. 2017 poskytl úvěr 10 000 Kč, 23. 2. 2017 úvěr 15 000 Kč, 27. 2. 2017 úvěr 7 000 Kč a postupně nebral v potaz ani poskytnuté úvěry dne 3. 3. 2017, 4. 3. 2017 a 5. 3. 2017. Z doloženého výpisu pak bylo zjištěno, že z poskytnutých úvěrů žalovaný splácel dříve poskytnuté úvěry. Soud tedy měl za to, že žalobcem tvrzené prověřování úvěruschopnosti proběhlo pouze formálně bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobce vycházel z neúplných informací a nereagoval na zcela zjevnou skutečnost, že žalovaný se ocitl ve spirále, kdy splácel dříve poskytnuté úvěry novými úvěry, a to zejména v roce 2016 a 2017. Nebyly posuzovány splátky, respektive jejich výše komplexně v celém rozsahu a při zběžném pohledu tak žalobcem předložené úvěry mohly nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost byla řádně zkoumána. Žalovaný sice nevznesl námitku neplatnosti smlouvy, avšak s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 je zřejmé, že Soudní dvůr Evropské unie jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, tj. i bez námitky žalovaného otázkou, zda věřitel posoudil náležitě úvěruschopnost žalovaného, a pokud této povinnosti nedostál, vyvodit z celkového porušení absolutní neplatnost smlouvy. Eurokonformní výklad práva má v tomto ohledu přednost. Soud dále odkázal na ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. Uzavřel, že ohledně nároku 1 až 4 jde o úvěrové spotřebitelské smlouvy, které odporují § 588 odst. 1 o. z., a jsou tedy absolutně neplatné a přihlédl k tomu i bez návrhu. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla účastníkům žádná práva a povinnosti a byli si povinni vrátit, co si vzájemně plnili. Poskytnutí peněžních prostředků ve výši 120 000 Kč z úvěrové smlouvy [jméno] [číslo], ve výši 20 000 Kč z úvěrové smlouvy č. [jméno] [číslo], ve výši 40 000 Kč z úvěrové smlouvy č. [jméno] [číslo] a ve výši 77 836 Kč z úvěrové smlouvy č. [jméno] [číslo] má soud za prokázané s tím, že žalovaný žalobci dosud z poskytnutých finančních prostředků ve výši 120 000 Kč uhradil 109 802,91 Kč, z prostředků ve výši 20 000 Kč uhradil 18 772 Kč, z prostředků ve výši 40 000 Kč uhradil 34 608 Kč a z prostředků ve výši 77 836 Kč dosud uhradil 66 672 Kč. Rozdíl poskytnutých a dosud uhrazených finančních prostředků, tedy částky 10 197,09 Kč, 1 228 Kč, 5 392 Kč a 11 164 Kč (celkem 27 981,09 Kč) tak z právního hlediska představují bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2991 o. z. vydat. Pokud jde o nárok 5, tedy nárok plynoucí z kontokorentu ve výši 50 000 Kč, soud měl za prokázané, že v době poskytnutí tohoto úvěru žalobce přihlédl ke skutečnosti, že v té době žalovaný řádně splácel dříve poskytnuté úvěry a současně se zvýšil jeho čistý měsíční příjem, tedy jednalo se o platné ujednání, kdy žalobce splnil svůj závazek, umožnil na účtu č. [bankovní účet] čerpání kontokorentu, a protože žalovaný porušoval podmínky smlouvy, byl úvěr prohlášen za splatný a žalovanému vznikla ke dni 27. 12. 2021 povinnost uhradit jistinu ve výši 50 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl, pokud jde o zaplacení částky 77 981,09 Kč. Přiznal rovněž právo na zákonné úroky z prodlení, a pokud jde o příslušenství u nároku 5, pak i na smluvní úroky ve výši 18,9 % p. a. a následně poukazem na ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru ve výši 8,5 % ročně. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, žalovanému náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že žádnému z nich náhrada nákladů řízení nepřísluší. 2. Proti rozsudku se žalobce odvolal. V podaném odvolání, které směřovalo proti výroku II. a III., žalobce uvádí, že pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, pak poukazuje na svá vyjádření, která činil v průběhu řízení s tím, že má za to, že úvěruschopnost posoudil v souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a že tedy dodatky ke smlouvě týkající se poskytnutých úvěrů byly uzavřeny platně. Příjmovou stránku žalobce posoudil na základě výpisu z běžného účtu, kterými žalovaný doložil své příjmy za období předcházejících 3 měsíců, kdy jeho měsíční příjem činil částku 21 954 Kč. Dále žalobce pracoval s informacemi, které žalovaný sám poskytl. Poukazuje, že není významné, zda byly jednotlivé úvěry poskytnuty v jednom měsíci najednou, či zda byly rozděleny do jednotlivých úvěrů. Dílčími úvěry nedošlo k významnému navýšení splátek. Poukazuje, že dalších 12 žádostí žalovaného o úvěr žalobce zamítl. Při posuzování úvěruschopnosti přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný řádně a včas hradil předchozí úvěry. Pokud jde o výdaje žalovaného, pak žalobce ověřoval tyto z interních a externích databází. Žalobce pracuje s údaji uvedenými klientem. Při jejich posouzení používá sofistikované statistické modely. Poukazuje v tomto ohledu i na komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. Má za to, že při přihlédnutí k povinnosti plnit jednotlivé splátky stále žalovanému zbývala dostatečná peněžní rezerva. Poukazuje na rozhodnutí švédského Nejvyššího správního soudu týkající se posuzování úvěruschopnosti. Má za to, že soud požaduje stejné zkoumání jako při poskytování spotřebitelského úvěru na bydlení, aniž by pro takový postup existovala opora v zákoně. Žalobce tedy ověřil i informace o příjmu žalovaného, ohledně výdajů, ověřil informace o případných jiných závazcích žalovaného. Poukazuje dále na to, že žalovaný po dlouhou dobu předmětné úvěry splácel. Má tak za to, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude žalobě plně vyhověno. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání rozhodl za použití ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání konaném v nepřítomnosti řádně obeslaného žalovaného. 4. Z obsahu spisu zjistil odvolací soud, že žalobc