25 CO 173/2023-164 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 70 999,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 949,39 Kč a smluvního úroku 23,99 % ročně z částky 70 999,30 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení (výrok II) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9 359,84 Kč. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal žalované částky s poukazem na smlouvu o poskytnutí kreditní karty, uzavřenou mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným s tím, že se jednalo o úvěrovou smlouvu ke kreditní kartě. Žalovanému byl poskytnut úvěrový limit, který byl postupně navýšen až do výše 71 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty a byl povinen jej splácet povinnou měsíční minimální splátkou. Žalovaný řádně poskytnutý úvěr nesplácel, tedy banka prohlásila dluh za splatný ke dni 20. 2. 2022. Žalobce požadoval zaplacení jistiny, kapitalizovaných úroků a dlužných poplatků. Žalovaný namítal nedostatečné posouzení úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy. Po zhodnocení listinných důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v rozsahu požadované jistiny ve výši 70 999,30 Kč. Ztotožnil se se stanoviskem žalovaného, které se týká nutnosti posouzení úvěruschopnosti při každém dalším rozšíření úvěrového rámce. Jednalo se o změnu původní úvěrové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Žalobce se nedostavil na jednání soudu dne 9. 6. 2023, a tedy soud jej nemohl poučit dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti právním předchůdcem. Posoudil tak smlouvu o rozšíření úvěrového rámce za neplatnou, a to nad žalovanému poskytnutou částku 196 481,50 Kč. Podanou žalobou se žalobce domáhal z titulu zesplatnění kreditní karty toliko jistiny ve výši 70 999,30 Kč, tedy má soud za to, že celá tato jistina je tvořena poskytnutými finančními prostředky nad rámec původně uzavřeného úvěrového rámce do 38 000 Kč. Tuto částku je proto žalovaný povinen žalobci zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o. z., včetně zákonných úroků z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta a o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle poměru úspěchu ve věci, kdy poměr úspěchu žalobce představuje 48,48 %. 2. Proti rozsudku se žalovaný odvolal. Odvolání směřuje proti výroku III o náhradě nákladů řízení. Namítá, že mu nebyla řádně doručena předžalobní výzva, a tedy žalobce nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Dále že firma žalobce je evidentně firmou zabývající se obchodem s dluhy, jejíž předsedkyní představenstva je tatáž osoba ([jméno] [anonymizováno]) jako jednatelka společnosti [právnická osoba], která je dle soudu právní zástupkyní žalující [anonymizována dvě slova], kde je členem představenstva ten samý [jméno] [příjmení], jenž je členem dozorčí rady firmy [anonymizováno]. Myslí si proto, že postoupení pohledávky na žalobce bylo naprosto tendenčním krokem, aby se zastřela majetková a jiná výše uvedená provázanost těchto subjektů. Jde bezpochyby o zneužití práva na právní zastoupení. Obě firmy jsou evidentně obchodníky s dluhy a jistě by měly mít vzhledem k účelu podnikání vlastní právní oddělení. Jde tedy evidentně o nezákonný požadavek žalobce, aby hradil i neúčelně vynaložené náklady na vedení sporu. Žádá proto soud, aby žalobci nepřiznal jakékoliv náklady řízení a maximálně ve výši náhrady nákladů pro nezastoupeného účastníka. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku III o náhradě nákladů řízení, dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ustanovení § 214 odst. 2 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání. 4. Námitky žalovaného v podaném odvolání má odvolací soud za důvodné, zejména pokud jde o tvrzení týkající se skutečnosti, že žalobce i jeho předchůdce jsou obchodníky s dluhy. Jak vyplývá z obsahu žalobních tvrzení, žalobce nabyl pohledávku od [právnická osoba], která ji odkoupila od původního věřitele, přičemž soudu je známo z jeho činnosti, že [právnická osoba] a. s. je rovněž společností, která se zabývá odkupem a následným vymáháním pohledávek. Takovým obchodníkem je evidentně i žalobce. Z těchto důvodů tedy se odvolací soud zabýval úvahou o tom, zda je namístě, aby žalobce jako osoba podnikající v oblasti vymáhání dluhů měla mít nárok na náhradu nákladů řízení i za zastoupení advokátem. 5. Podle závěrů Nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 585/17, ze dne 10. 4. 2018„ je povinností soudu vyplývající z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. posuzovat účelnost nákladů řízení, přičemž nesmí pouštět ze zřetele samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. Mezi případy, kdy nelze dovodit účelnost vynaložených nákladů řízení, spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Obecně platí, že právnická osoba neztrácí právo na náhradu nákladů právního zastoupení jen proto, že je jejím statutárním orgánem, společníkem či konečným vlastníkem advokát. Na druhou stranu nelze vyloučit existenci případů, ve kterých se uvedená teze vzhledem ke specifickým okolnostem neuplatní. V tomto případě bylo třeba přihlédnout k množství žalob, které vedlejší účastník podával na ustáleném vzoru, jakož i k povaze jeho podnikání, které vykazovalo spíše znaky inkasní agentury, což vede k závěru, že by měl pro správu svých pohledávek, jež má převážně administrativní charakter, disponovat příslušným aparátem. Jestliže byl pak tento předpoklad obcházen tím způsobem, že se vedlejší účastník nechával právně zastoupit advokátem, jenž je nadto jeho vlastníkem, získává takový postup charakter zneužití práva na náhradu nákladů řízení, neboť účelově navyšuje náklady s vymáháním pohledávek spojené.“. 6. Výše uvedené závěry Ústavního soudu jsou plně aplikovatelné v projednávané věci. Žalobce je inkasní agenturou, navíc personálně propojenou s předchozím majitelem pohledávky, jenž ji odkoupil od banky, přičemž členy orgánů jsou též advokáti, včetně zastupující advokátky [příjmení]. Nechá-li se za těchto okolností žalobce zastupovat advokátem a požaduje-li za toto zastoupení náklady, resp. jejich náhradu (a to ať již je, či není tento advokát jejím statutárním orgánem, menšinovým, či většinovým akcionářem), lze náklady na právní zastoupení hodnotit jako nikoli účelně vynaložené. Odvolací soud k tomu dále podotýká, že žalobci není nikterak upřeno právo na právní pomoc, pouze jsou jím vynaložené náklady na zastoupení posouzeny jako nikoli účelně vynaložené. 7. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že náhrada nákladů žalobci v rozsahu nákladů právního zastoupení nenáleží. 8. Žalobce účelně vynaložil náklady na řízení v rozsahu zaplaceného soudního poplatku a dále za úkony v rozsahu, za něž přísluší náhrada nezastoupenému účastníku řízení dle vyhl. č. 254/2015 Sb. Tyto úkony sestávají toliko z převzetí věci a podání žaloby, neboť žalobce se na nařízené jednání soudu nedostavil. Celkové náklady žalobce pak sestávají z částky 4 225 Kč (SOP 3 625 a náhrada 600 Kč), 48 % z této částky pak činí 2 048 Kč. 9. Za použití ustanovení § 220 o. s. ř. proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci v rozsahu částky 2 048 Kč. 10. Pokud pak jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, úspěšnějšímu žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, a proto bylo dle ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto, že žádnému z účastníků jejich náhrada nepřísluší.