25 CO 220/2023-55 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2 400 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 14 132,80 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky s tím, že mezi účastníky byly uzavřeny dvě smlouvy o dílo, na základě kterých žalobce smluvená díla provedl, vystavil dne 18. 10. 2022 fakturu č. 22001428 na částku 30 000 Kč splatnou 1. 11. 2022 a fakturu č. 22001427 na částku 80 968 Kč splatnou 1. 11. 2022. Žalovaný faktury ve lhůtě splatnosti neuhradil, přestože byl upomínán, tedy žalobce prostřednictvím právního zástupce zaslal dne 7. 12. 2022 žalovanému předžalobní upomínku, vyzval k úhradě předmětných faktur a dále částky 2 400 Kč představující náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávek dle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný dne 20. 12. 2022 faktury uhradil. Vzhledem k tomu, že k úhradě došlo až na základě předžalobní upomínky sepsané advokátem, zaslal 10. 1. 2023 žalobce žalovanému výzvu k úhradě nákladů spojených s vymáháním pohledávek v celkové výši 14 132,80 Kč (za dva úkony právní služby, dva režijní paušály a DPH). Tyto náklady žalovaný žalobci nezaplatil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že předmětné faktury byly uhrazeny a nesouhlasí s výší požadovaných částek. O věci soud rozhodl bez nařízení jednání. Odkázal na ustanovení § 2586 o. z., ustanovení § 513 o. z. a § 2913 odst. 1 o. z. Uvedl, že co se týče požadavku žalobce na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávek ve výši 2 400 Kč, soud aplikoval ustanovení § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Uvedl, že mezi účastníky se jednalo o vzájemné závazky podnikatelů ze smluv o dílo, uzavřených mezi účastníky dne 8. 9. 2022. Žalobce prokazatelně uplatnil pohledávky vzniklé ze smluv, kdy žalovaného opakovaně prostřednictvím e-mailů vyzýval k úhradě dlužných faktur za provedená díla. Žalovaný neuhradil řádně a včas své závazky, tedy mu na základě ustanovení článku 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích ve spojení s ustanovením § 3 nařízení vlády č. 351/2013 vznikla povinnost nahradit náklady za vymáhání pohledávky v paušální výši 2 x 1 200 Kč. Pokud jde o požadavek na zaplacení částky 14 132,80 Kč z titulu úhrady nákladů na právní zastoupení vynaložených žalobcem před podáním žaloby, pak měly vzniknout dle žalobce z důvodu porušení povinnosti žalovaného z uzavřených smluv o dílo. Náklady spojené s uplatněním pohledávky mohou být i náklady vynaložené mimosoudně, tedy jde o náklady, které by věřiteli nevznikly, kdyby dlužník provedl své plnění včas. Tyto náklady je možné vyčíslit jako škodu, která věřiteli vznikla v příčinné souvislosti s tím, že dlužník neuhradil splatný dluh, a proto byl věřitel nucen podniknout kroky k uhrazení dluhu. Věřitel má právo pouze na účelně vynaložené náklady, tedy na náklady za efektivní a nezbytné kroky, které podnikl s cílem uhrazení pohledávky. Ačkoliv v této věci žalovaný uhradil dlužné částky až po písemné výzvě právního zástupce, nelze bez dalšího uzavřít, že právní pomoc vedla k vymožení pohledávek vůči žalovanému. Soud akcentuje, že žalobce původně vyzýval toliko prostřednictvím e-mailu, přičemž z této komunikace se nepodává, že by se žalovaný s takto zaslanými výzvami prokazatelně seznámil. Žalovaný porušil svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o dílo, a to zaplatit smluvenou cenu za provedení díla. Toto jednání není nikterak zpochybněno a tato povinnost byla ještě před podáním žaloby žalovaným splněna. Pokud jde o existenci škody, pak je nesporné, že žalobce v podobě odměny právnímu zástupci vynaložil určité náklady za právní služby, kterých by byl ušetřen, kdyby žalovaný řádně a včas plnil. Mezi porušením smluvní povinnosti a vzniklou škodou musí být příčinná souvislost. Soud dospěl k závěru, že žalobcem vynaložené náklady na právní zastoupení nevznikly v příčinné souvislosti s porušením povinnosti ze smlouvy žalovanou. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s tím, že musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. V dané věci bylo rozhodnutí věřitele vynaložit náklady na právní zastoupení zcela dobrovolné, bylo obsahem až navazujícího právního vztahu mezi žalobcem a právním zástupcem, který byl sice vyvolán prodlením s úhradou faktur, ale nevznikl by bez rozhodnutí žalobce, které bylo projevem její svobodné vůle. Sjednání právní pomoci tedy není nutným důsledkem prodlení žalovaného s placením ceny za provedení díla. Náklady vynaložené ve vztahu k advokátní kanceláři tedy nejsou bezprostředně způsobeny jednáním žalovaného a nesplňují proto kritéria škody, která byla vyvolána porušením smluvní povinností škůdce. Soud proto částku ve výši 14 132,80 Kč z titulu náhrady nákladů vynaložených žalobcem za právní zastoupení zamítl. O náhradě nákladů rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., žalovaný byl úspěšnější, avšak v souvislosti s řízením mu žádné náklady nevznikly. 2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání, které směřuje proti výroku II. a III., uvádí, že odkazuje na ustanovení § 513 o. z. s tím, že za náklady spojené s uplatněním pohledávky jsou požadovány jak náklady spojené s uplatněním u soudu, tak i náklady vynaložené mimosoudně, pokud se jedná o náklady vynaložené účelně. Žalobce má za to, že požadoval náhradu nákladů za právní zastoupení i ve fázi mimosoudní zcela po právu. Soud měl za nesporné, že se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou ceny díla, a pokud zjistil, že žalobce celkem čtyřikrát vyzval žalovaného k zaplacení neuhrazených faktur, avšak bezvýsledně, lze považovat za zcela logické, že se žalobce obrátil na advokáta s žádostí o poskytnutí právní služby. Žalovaný měl dostatečný časový prostor pro dobrovolné zaplacení svého dluhu. Upomínka mu byla zaslána právním zástupce žalobce až dne 7. 12. 2022. Soud má za to, že e-mailová komunikace je zcela převládající v podnikatelské praxi, a to včetně zasílání faktur. Je logické, že po čtyřech výzvách k zaplacení prostřednictvím mezi účastníky obvyklého komunikačního kanálu, tedy e-mailu, se žalobce obrátil na advokáta s požadavkem na vymáhání pohledávky. Před sepsáním výzvy k zaplacení bylo třeba prověřit, zda je vůbec možno vůči žalovanému efektivně postupovat, tedy zda nejsou vedeny exekuce, insolvenční řízení, a získat tak základní orientaci pro rozhodnutí o dalším postupu. Pro soud mohou být takové úkony vedoucí k sepsání předžalobní upomínky banální, avšak pro podnikatele z oboru stavebnictví je podobná administrativní činnost zcela jistě důvodem pro vyhledání odborné pomoci. Právní služby poskytnuté v této věci lze bez pochybností označit za nezbytné pro uplatnění práv věřitele. Navrhuje změnu napadeného výroku a přiznání práva na náhradu nákladů řízení. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití § 214 odst. 3 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání. Účastníci řízení k výzvě odvolacího soudu nevyjádřili nesouhlas s tím, aby soud o věci rozhodl bez nařízení jednání. V dané věci jde o otázku nikoliv skutkového stavu, avšak otázku právního posouzení. 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši částky 14 132,80 Kč, jež žalobce prokazatelně vynaložil na právní zastoupení s vymáháním pohledávky, není správné a se závěry soudu prvního stupně vyjádřený v odůvodnění jeho rozhodnutí se odvolací soud nemůže ztotožnit. 5. Podle ustanovení § 513 o. z. příslušenstvím pohledávky jsou úroky z prodlení a náklady spojené s jejím vymáháním. 6. V dané věci je zcela nesporné, že žalovaný uhradil své závazky, tj. cenu za dílo, žalobcem pro žalovaného provedené, s prodlením. Je rovněž prokázáno, že žalobce upomínal žalovaného o úhradu splatných faktur a následně se obrátil na advokáta, který pak zaslal žalovanému tzv. kvalifikovanou výzvu k úhradě před zahájením soudního řízení (předžalobní výzva). Je třeba v této souvislosti odkázat na směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 2. 2011 č. 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Žalobce i žalovaný jsou podnikatelé a směrnice uložila členským státům zajistit nejen zabezpečení odpovídající doby splatnosti dluhu a právo na úrok z prodlení v určité minimální výši, ale i náhradu nákladů, jež musí věřitelé vynaložit na uplatnění své pohledávky. Účel úpravy směrnice vysvětluje tak, že má směřovat k odrazení od opožděných plateb a je třeba, aby věřitelé získali spravedlivou náhradu nákladů spojených s vymáháním, které jim vznikly v důsledku opožděné platby. Tyto náklady by měly zahrnovat rovněž náklady spojené s vymáháním administrativní povahy a náhradu za interní náklady vzniklé v důsledku opožděné platby, pro něž by v této směrnici měla být stanovena pevná minimální částka, kterou lze kumulovat s úroke