25 CO 57/2023-58 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 968,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 16. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žaloba byla co do zaplacení částky 19 784,76 Kč, smluvního úroku 29 % ročně z částky 14 500 od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 14 500 Kč od 1. 2. 2022 do 15. 2. 2022 a z částky 1 531,63 Kč od 16. 2. 2022 do zaplacení zamítnuta (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Rozhodnutí je odůvodněno s odkazem na ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku a 588 občanského zákoníku tak, že smlouva o zápůjčce uzavřená účastníky dne [datum] je smlouvou absolutně neplatnou, a to s ohledem na odměnu, kterou měla žalovaná zaplatit nad rámec poskytnuté částky, kdy navýšení zápůjčky ve výši 17 000 Kč o 12 162 Kč při délce trvání zápůjčky 45 týdnů přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednávaného pro úvěry v daných obdobích. Za tohoto stavu je nárok žalobce pouze nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku ve výši rozdílu mezi tím, co bylo žalované poskytnuto a co jí bylo vráceno, tj. ve výši rozdílu 17 000 Kč a 4 031,64 Kč, ve zbytku pak je žaloba nedůvodná. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním, které směřovalo do výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Namítl, že jednotlivé složky poplatků jsou ve smluvních podmínkách přesně specifikovány, žalovaná je uzavřením smlouvy akceptovala, byla předem seznámena se smluvními ujednáními, která byla přehledná, srozumitelná, a pokud přesto smlouvu uzavřela, pak byla smluvní ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva. Kdyby však měla smlouva tímto testem přesto projít, pak by v něm obstála. Výše sjednaného úroku odpovídá běžné úrokové sazbě, úrok byl sjednán jasně a srozumitelně, a pokud měl soud prvního stupně za to, že byl sjednán v nepřiměřené výši, pak jej měl moderovat. Placení úroků z úvěru je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru, rovněž poplatky jsou při uzavření smlouvy tohoto typu běžné a odpovídaly poskytovaným službám. Smlouva byla sjednána v bydlišti žalované, žalovaná tedy nemusela vynakládat žádné úsilí ani finance na dopravu, aby mohla smlouvu uzavřít. Při splácení dluhu navštěvoval žalovanou zástupce věřitele v místě jejího bydliště a vybíral jednotlivé splátky, s takovým způsobem splácení se pojí poměrně vysoké náklady, které byly nárokovány prostřednictvím poplatků. Soud posoudil smluvní ujednání zcela nedostatečně, v jeho rozhodnutí absentuje jakýkoliv individualismus v rámci skutkových i právních okolností případu. V dané věci byla výše RPSN oproti dlouhodobým úvěrům vyšší, neboť tento úvěr byl sjednán na dobu 45 týdnů a žalovaná výši RPSN akceptovala. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. V dané věci jde o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhá úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jako je tomu v tomto případě, jsou prakticky vždy úplatné. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má nárok i v daném případě, přestože formálně byla smlouva označena jako smlouva o zápůjčce. 5. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku. 6. Ustanovení § 1802 občanského zákoníku nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky byla v daném smluvním vztahu založeném smlouvou vyjádřena a i pokud by tomu tak nebylo, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků. 7. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. 8. Souhrnný poplatek bylo nutno posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, byl nepřiměřený a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalované jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu, k velmi výrazné nerovnováze v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele a k neoddělitelnosti ujednání o souhrnném poplatku od zbytku smlouvy tu pak z hlediska potřeby ochrany dobrých mravů nebyla dána možnost pro přiznání práva na zaplacení úroku v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku. 9. U ostatních složek souhrnného poplatku, tj. poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení, byla zarážející i jejich výše v porovnání s náplní a s předpokládaným objemem činností, které za ně měly být vykonávány. U poplatku za administrativní činnost vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda při poskytnutí úvěru v dané výši a při vedení úvěrového účtu po předpokládanou, relativně krátkou dobu splácení mohl věřitel vůbec vykonat administrativní činnost v rozsahu, která by s výší poplatku alespoň vzdáleně korespondovala. Nelze se také než nepozastavit nad porovnáním výše tohoto poplatku s běžnou výší poplatků, které za obdobnou činnost účtují banky. U poplatku za komfortní splácení se dál nabízela otázka, zda zpoplatněná činnost skutečně mohla vést ke zvýšení dlužníkova pohodlí při splácení, nebo zda naopak každotýdenní návštěvy věřitelových pracovníků nebyly spíše prostředkem určité formy omezení, s potenciálem vést u dlužníka k jeho psychickému a sociálnímu diskomfortu. Navíc činnosti, za něž byly poplatky účtovány, nebyly ve smlouvě v podrobnostech nijak blíže specifikovány, a dlužníkovi tedy nemohlo být jasné, za co je má věřiteli zaplatit. Ujednání o poplatcích proto odvolací soud hodnotil i jako nedostatečně určité. 10. Otázka dobrovolnosti uzavření smlouvy a předběžná znalost smluvních ujednání neměla vliv na právní posouzení smlouvy jako neplatné. Je vyloučeno, aby soud nahlížel na jakoukoliv smlouvu jako na platnou jen proto, že ji účastník podepsal a uzavřel dobrovolně, a to i tehdy, když se předem seznámil s jejím obsahem. Platnost právního jednání je vždy třeba posuzovat i podle jeho obsahu, a případné vady obsahu a jeho kolizi s platným právem či dobrými mravy nelze zhojit jen poukazem na podpis smlouvy, byť by byl proveden i dobrovolně a po předchozím seznámení se smluvním textem a ostatními podmínkami. 11. Jak již bylo shora řečeno, úrok je podstatnou náležitostí dané smlouvy a je také pro oba účastníky smluvního vztahu základním důvodem pro uzavření smlouvy i základním hodnotícím kritériem, kter