25 CO 82/2023-122 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 9 273 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ve zbývající části, tedy co do částky 34 057 Kč a zbývajícího příslušenství (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že žalobce se v řízení domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 43 330 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 990 Kč, se zákonným úrokem z prodlení, dále s 29% úrokem z částky 15 729 Kč. Nárok byl odůvodněn poukazem na smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum] [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal v souvislosti s touto zápůjčkou uhradit poplatek ve výši 20 057 Kč představující kapitalizované úroky v sazbě 29 % ročně, odměnu za zpracování, doručení a flexibilní splácení a za administrativní činnost a komfortní splácení. Vše formou 100 týdenních splátek po 401 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 10 727 Kč s tím, že úhrada byla započtena ve výši 4 271 Kč na jistinu, která pak byla ponížena na 15 729 Kč. Další platby byly započteny na poplatky, jež byly poníženy na částku 13 601 Kč. Žalobce dále požadoval uhrazení smluvní pokuty v sazbě 0,1 % denně z hodnoty splátek, ohledně nichž je žalovaný v prodlení. Tuto kapitalizoval na částku 10 000 Kč. Požadoval dále zaplacení sankčních poplatků ve výši 4 000 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným je smlouvou absolutně neplatnou. Žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč hradit dále poplatek ve výši 20 057 Kč. Tento byl rozdělen na více částí, je však třeba si uvědomit, že předchůdce žalobce je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by smlouvu neuzavřel. Dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb. Z pohledu soudu se jedná o sofistikované, ale ryze formální rozčlenění, kdy soud má za to, že poplatky nepředstavují nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Soud proto považuje nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích, které v součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představují úroky ve výši 52 % ročně, tedy se jedná o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ust. § 588 občanského zákoníku. Soud odkázal na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a na to, že průměrná úroková sazba v rozhodné době činila 9,83 % ročně. Má za to, že ujednání o úrocích nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť předchůdce žalobce by zmíněnou zápůjčku bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalovaného. Je tak nemravná celá smlouva. Žalobce má tak právo na vrácení poskytnuté části s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Jedná se o bezdůvodné obohacení dle ust. § 2291 odst. 2 občanského zákoníku. Žalovaný se obohatil o částku 9 273 Kč, když poskytnutá zápůjčka činila 20 000 Kč a žalovaný uhradil 10 727 Kč. Soud proto uložil žalovanému, aby částku 9 273 Kč žalobci uhradil, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. 2. Proti rozsudku se žalobce odvolal. Odvolání směřuje proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Namítá, že žalovaný se ve smlouvě zavázal předchůdci žalobce uhradit předem vyčíslené a neměnné poplatky za poskytnutí a správu úvěru, které byly stanoveny fixní částkou ve výši 20 057 Kč. Poplatky se skládaly z úroku ve výši 6 129 Kč, částky za zpracování doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 800 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 128 Kč. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Další poplatky pak slouží k pokrytí nákladů, které vznikly předchůdci žalobce v souvislosti s poskytnutím úvěru. Složky poplatků jsou přesně specifikované v čl. 7 smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Žalovaný zároveň souhlasil, že případným neuskutečněním některé z výše uvedených činností není dotčeno právo předchůdce žalobce na úpravu poplatků. Jednotlivá ujednání smlouvy nejsou a nemohou být ujednáním nepřiměřeným, když žalovaný byl s těmito seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace. Veškeré sjednané částky musely žalovanému být zcela jasné, a přesto smlouvu uzavřel. Ujednání jsou individuálně sjednaná a nejsou předtištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Žalobce má za to, že obě smluvní strany vstoupily na základě pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu a je jim poskytnuta v mezích právního řádu svobodná vůle, ohledně jednotlivých smluvních ujednání a určení jejich obsahu. Poukazuje na zásadu pacta sunt servanda a na zásadu in favorem negotii, tedy že na právní jednání by mělo být nahlíženo spíše jako na platné. Pokud jde o úroky, pak uvádí, že jejich výše je ovlivněna celou řadou vedlejších faktorů, kdy se jedná zejména o rychlost poskytnutí úvěru, způsob poskytnutí úvěru, délku či rizikovost. Úrok ve výši 29 % je dle žalobce zcela běžným a stranami byl sjednán v souladu se zásadami soukromého práva. Pokud měl soud za to, že sjednaný úrok byl v nepřiměřené výši, měl aplikovat ust. § 577 NOZ a toliko moderovat výši sjednaného úroku. Pokud jde o další poplatky, pak tyto pokládá za zcela běžné a odkazuje na rozhodnutí VS v Praze, č. j. 104 VSPH 780/2015-182, v němž soud uvedl, že poplatek za sjednání smlouvy je možné chápat jako částku, kterou za spotřebitele poskytovatel úvěru uhradí jako část kupní ceny, ale i tak, že spotřebitel získává možnost uzavřít úvěrovou smlouvu na základě aktivity zprostředkovatele bez nutnosti komunikovat s poskytovateli úvěrů, přičemž poskytnutí takové služby nepochybně má určitou hodnotu, jež je honorována poplatkem za sjednání smlouvy. K tomu žalobce uvádí, že smlouva byla sjednána v bydlišti žalovaného, kdy vázaný zástupce navštívil dané bydliště žalovaného s veškerými potřebnými podklady, a smlouvu uzavřeli v daném místě, tedy žalovaný nemusel vynakládat žádné úsilí ani finance na dopravení se do sídla předchůdce žalobce. Byl sjednán týdenní splátkový režim, kdy v rámci každého měsíce zástupce navštívil bydliště žalovaného a vybíral jednotlivé splátky. S tím jsou spojeny poměrně vysoké náklady. Soud prvního stupně tedy provedl nesprávné právní posouzení, aplikoval nesprávnou právní normu a nedostatečně posoudil veškerá smluvní ujednání. Má za to, že žaloba byla podána v celém rozsahu důvodně a navrhuje změnu napadených výroků. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř., a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 1 o. s. ř., po provedeném jednání, konaném v nepřítomnosti řádně předvolaného žalobce i žalovaného. Odvolání není důvodné. 4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody. 5. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvu, z níž žalobce odvozuje své nároky, je nutno považovat za smlouvu absolutně neplatnou dle ust. § 580 a 588 o. z. z důvodů, jež soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku. 6. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a p