61 CO 20/2022-274 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 46 624 Kč (výrok II). Soud prvního stupně vázán názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že žalobci neprokázali existenci kupní smlouvy, neprokázali tedy dobrou víru nutnou pro vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, když neprokázali existenci nabývacího titulu, od kterého se dobrá víra musí odvíjet. 2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání, v němž akcentují rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1082/2019, dle kterého jsou v řízení o posouzení oprávněnosti držby dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit a prokázat dobrou víru, a stejně tak její nedostatek, kdy žalobci májí zato, že v této věci, s ohledem na dosaženou důkazní situaci ve věci, lze učinit nepochybný závěr o tom, že zde dobrá víra na straně žalobců byla a došlo k tak vydržení předmětných nemovitostí. Na výzvu soudu navrhli žalobci provést obsáhlou materii důkazů, kdy za podstatné považují zejména provedení listinných důkazů. Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že je vázán právním názorem odvolacího soudu, který je odlišný od jeho právního názoru, kdy odvolací soud oproti soudu prvního stupně naznal, že nepostačuje několik desetiletí nerušené držby a potvrzení obecního úřadu o vlastnictví, nýbrž dobrá víra se musí odvíjet výlučně od existence nabývacího titulu, jehož existence nebyla v rámci dokazování řádně prokázána. S tímto právním názorem však nemohou žalobci souhlasit, kdy je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaní nijak nezpochybnili, že manželé [příjmení] nerušeně jako vlastníci užívají předmětné nemovitosti od roku 1957 do roku 1996, kdy žalobci k tomuto dále doplňují, že k prolomení soudem dovozované dobré víry je rok 1996, což však dle žalobců není prokázáno, a to s ohledem na skutečnost, že zaslání přípisu adresovanému [jméno] [příjmení] st. z příslušného katastrálního úřadu neznačí ani neprokazuje, že by se mu tato listina dostala do sféry dispozice a dále tak zůstává otázkou, zdali došlo ke vzniku pochybnosti na straně [jméno] [příjmení] st. ve vztahu k jeho vlastnickému právu k předmětným nemovitým věcem. Dále odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Co 2681/2018, ve kterém Nejvyšší soud ČR uznává, že účelem vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, ale uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Toto kritérium je nutné velmi obezřetně hodnotit v této věci, kdy minimálně 39 let nebylo ze strany žalovaných či kohokoliv jiného zpochybněno vlastnictví žalobců ani jejich předchůdců. Žalobci poukazují na to, že rigidně trvat na prokázání existence nabývacího titulu není v této věci nutné pro úspěch ve věci, a to s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, který v odůvodnění uvedl následující:„ Soudy v dané věci správně poukázaly na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí vztahovat k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putatives).“ Lze uzavřít, že není povinností žalobců v této věci prokazovat faktickou existenci nabývacího titulu, kdy je zcela zřejmé, že byli držitelé v dobré víře, což lze dovodit bez jakýchkoliv pochybností z nastalé důkazní situace, kdy je zcela explicitně seznatelné, že žalobci coby držitelé jednali v dobré víře, že nabývací titul tu je. Navrhli proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná jim právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů in eventum, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. 3. Žalovaní považovali odvolání za nedůvodné a navrhli potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. 4. Napadený rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2022, č. j. 61 Co 20/2022-212 a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno uzavření jakékoliv smlouvy o převodu předmětných pozemků, proto vlastnické právo žalobců nemohlo být přiznáno ani z titulu převodu práva smlouvou, ani z titulu vydržení vlastnického práva, když žalobci svoji dobrou víru nemohou opírat o žádný, a to ani domnělý titul. 5. K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 1. 2023, č. j. 22 Cdo 2286/2022-241, výše uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, tedy že žalobkyně a) a její manžel [příjmení] [příjmení] st., zemřelý dne [datum] (žalobci b) a c) jsou jeho právními nástupci) se v roce 1957 ujali držby sporných pozemků, na kterých postupně zřídili rodinný dům. Státní orgány s nimi jednaly jako s vlastníky, místní národní výbor dne [datum] potvrdil, že [příjmení] [příjmení] st. vlastní stavební parcelu p. [číslo] v k. ú. [obec]. V roce 1996 obdržel [příjmení] [příjmení] st. dopis od Katastrálního úřadu v [obec], ze kterého musel zjistit, že stavba rodinného domu stojí na pozemku evidovaném jako vlastnictví cizích osob; nadále již nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, a ani manželé [příjmení] již nemohli být oprávněnými držiteli. Nebylo prokázáno, že by ohledně sporných pozemků byla uzavřena písemná kupní smlouva; nebyla ale vyloučena existence potvrzení o převzetí peněz odpovídajících kupní ceně, vyplacených panem [příjmení] paní [příjmení] (soudy ohledně této otázky neučinily jednoznačné skutkové zjištění). Paní [příjmení], která„ neměla další zájem o vlastnictví pozemků a souhlasila s odprodejem“ (č. 1 139v.), ani další spoluvlastnice sporných pozemků, resp. jejich nástupci držbu pozemků manžely [příjmení] nijak nezpochybňovali a nebránili se proti ní; až po 57 letech dědicové původních spoluvlastníků podali žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků evidovaných jako jejich vlastnictví. Dále bylo zjištěno, že koncem 50. let a začátkem 60. let minulého století bylo připravováno vyvlastnění pozemků v obci za účelem výstavby rodinných domků. Tehdy byl pořízen geometrický plán, na jehož základě sporný pozemek vznikl, a ten pak sloužil k převodům jiných, na jeho základě vzniklých pozemků (k těmto převodům došlo až v roce 1962 a později). 6. K právnímu hodnocení věci pak Nejvyšší soud uvedl, že k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, proto při řešení této otázky je třeba postupovat podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněným držitelem je držitel tehdy, je-li v dobré víře, že mu věc patří, přičemž existence dobré víry se posuzuje objektivně; jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Obecně platí, že dobrá víra způsobilá k vydržení se musí vztahovat k právnímu titulu objektivně způsobilému založit vlastnické právo; takový titul tu sice nemusí být, avšak držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Právní omyl držitele je přitom v zásadě - s výjimkami - neomluvitelný. Takové výjimky připouští judikatura Nejvyššího soudu pro dobu po roce 1948 a pro 50. léta minulého století. Dovolací soud totiž opakovaně konstatoval, že je třeba posuzovat benevolentně omluvitelnost právního omylu, týkajícího se zejména tehdy nových a netradičních institutů, k němuž došlo v době po roce 1948 i později, především v 50. létech minulého století, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní orgány (národní výbory) měly široká oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů. V takovém případě nelze na držitele klást ste