11 Co 227/2023-239 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobce je dědicem ze závěti zůstavitelky , jméno FO, , zemřelé , datum, (výrok I), zamítl žalobu na určení, že žalovaná není osobou s právem na povinný díl (výrok II), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobci uložil zaplatit státu na nákladech řízení částku 20 029,25 Kč (výrok IV). Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce a žalovaná jsou účastníky řízení o pozůstalosti po , jméno FO, , je zde spor o dědické právo, kdy žalobce byl podle § 1672 o. z. odkázán na uplatnění dědického práva u soudu žalobou na určení, že je dědicem za závěti a že žalovaná není osobou s právem na povinný podíl. Písemná závěť zůstavitelky z 10. 6. 2019 byla učiněna v souladu s § 1532, § 1534 o. z. Listinu závěti sepsala svědkyně , jméno FO, . Z výpovědí svědků závěti a žalobce v dědickém řízení se podává, že závěť byla vlastnoručně podepsána zůstavitelkou před dvěma přítomnými svědky, před kterými výslovně prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli, což vyplývá ze skutečnosti, že závěť byla přečtena, zůstavitelka měla vědomost o obsahu listiny, že obsahovala projev její vůle, a požádala svědky závěti o její podpis. Nedůvodnou je tak námitka žalované, že nebyly splněny zákonné předpoklady dle § 1534 o. z. Z provedených důkazů se podává, že zůstavitelka nebyla osobou se smyslovým postižením, která by nemohla číst nebo psát, tj. nedůvodnou je námitka žalované, že při sepisu závěti nebyly splněny zákonné předpoklady dle § 1535 o. z., neboť se v dané věci neaplikuje. Ze znaleckých posudků , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, se podává, že ke dni podpisu závěti 10. 6. 2019 zůstavitelka netrpěla žádnou duševní poruchou, která by ji činila neschopnou právně jednat ve smyslu § 581 o. z. Z výpovědí osob, přítomných podpisu závěti, se podává, že zůstavitelka v době podpisu komunikovala, byla si vědoma toho, jakou listinu podepisuje, požádala svědky závěti o její podpis. Závěr o neplatnosti právního jednání nezbytně předpokládá, aby bylo bezpečně zjištěno, že jeho subjekt nedokáže posoudit následky svého právního jednání nebo své právní jednání ovládnout, popř. obojí. Je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu neumožňují učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž lze aplikovat § 581 o. z. Má-li být učiněn právní závěr, že právní jednání je neplatné dle § 581 o. z., musí být bez pochybnosti prokázáno, že zůstavitelka jednala v duševní poruše alespoň přechodné, která by jí činila k tomuto právnímu jednání neschopnou. V dané věci nebyla zjištěna v rozhodné době existence duševní poruchy zůstavitelky, nebylo zjištěno, že by nedokázala posoudit následky svého jednání, své jednání ovládnout, tj. že by nebyla schopna závěť podepsat, pochopit její obsah. Zůstavitelka při podpisu závěti nejednala v duševní poruše, která by ji činila neschopnou takto právně jednat. Závěť je platným právním jednáním. Pokud jde o nárok na určení, že žalovaná není osobou s právem na povinný podíl, z provedených důkazů se podává, že žalovaná jako dcera zůstavitelky je nepominutelným dědicem ve smyslu § 1642, § 1643 o. z. Obsahem závěti bylo rovněž vydědění žalované, kdy zde byly specifikovány dva důvody vydědění. Nápomoc při napadení žalobce není zákonným důvodem vydědění ve smyslu § 1646 odst. 1 o. z. Pokud jde o neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci a ve stáří, tento důvod vydědění dán není, neboť žalovaná v době, kdy zůstavitelka bydlela v bytě v , adresa, , za ní pravidelně docházela, o matku zájem měla, telefonovala jí, nakupovala a vařila jí. Pokud došlo k neshodě mezi účastníky ohledně formy péče o matku v době zhoršení jejího zdravotního stavu na počátku roku 2019, kdy žalovaná z důvodu náročnosti péče tuto odmítla osobně vykonávat s tím, že by péči nezvládla (chtěla matku umístit do sanatoria), nelze v uvedeném spatřovat zákonný důvod pro vydědění, tj. neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi. Ve smyslu § 1650 o. z. je vydědění žalované v závěti neplatné, tj. žalovaná má právo na povinný díl. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4392/2017 lze v dané věci uvažovat o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení, že žalovaná není osobou s právem na povinný díl.2. Proti rozsudku (krom výroku I) podal žalobce včasné odvolání, ve kterém nesouhlasil se závěrem soudu, že v případě nápomoci při napadení žalobce se nejedná o zákonný důvod vydědění ve smyslu § 1646 odst. 1 o. z., kdy lze toto jednání žalované podřadit pod důvod vydědění, že o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měla. Žalobce nesouhlasil ani se závěry soudu, že důvod vydědění žalované spočívající v neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci a ve stáří dán není. Za situace, kdy zůstavitelka projevila přání, aby do ústavní péče nebyla umístěna, bylo povinností žalované toto přání respektovat. Pokud žalovaná přání zůstavitelky nerespektovala, je to nutno posoudit jako neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci a ve stáří.3. Rovněž žalovaná napadla rozsudek (krom výroku II) včasným odvoláním, ve kterém namítala, že soud prvého stupně nepřesně vyhodnotil procesní postavení účastníků a jejich důkazní povinnosti, když znevýhodnil žalovanou tím, že jí namísto žalobce uložil důkazní povinnost. Žalobce se domáhal svého práva na základě soukromé listiny, která je v jeho prospěch. V souladu s judikaturou a § 565 o. z. musí prokázat pravost a správnost této listiny žalobce. Soud prvého stupně však žalované určil prokazovat neplatnost závěti. Z provedených znaleckých posudků nebyla vyvrácena ani potvrzena pochybnost o schopnosti zůstavitelky pochopit smysl listiny, projevit vůli v ní obsaženou a podepsat ji. V návrhu ze dne 27. 3. 219 je žádáno o zvýšení příspěvku o péči z důvodu absolutní ztráty rozumových schopností, a v záznamu ze sociálního šetření ze dne 18. 4. 2019 se uvádí, že slyší špatně, musí se mluvit pomalu, snaží se odezírat, nic si nepamatuje, bývá zmatená, nedá se s ní domluvit, nedává smysl, co říká, neví své jméno. S ohledem na faktické prokázané stavy zůstavitelky, kdy opakovaně nebyla orientována a nebyla schopna pochopit smysl závěti ani projevit svou vůli, bylo na žalobci, aby svá tvrzení prokázal. V řízení bylo navíc prokázáno, že závěť byla sepsána manželkou žalobce podle vůle žalobce nikoli zůstavitelky a jiného dne než byla podepisována svědky. V řízení nebylo prokázáno, že by závěť podepsala zůstavitelka ani, že se jednalo o její poslední vůli. Žalovaná zpochybnila podpis zůstavitelky. Stejně tak nebylo prokázáno, že zůstavitelka v okamžiku údajného podpisu listinu pochopila, vyjádřila v ní svou vlastní vůli a podepsala ji. V souladu s § 1534 o. z. musí zůstavitel závěť vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Tato skutečnost nebyla žalobcem prokázána, když svědek závěti , jméno FO, pouze sdělil, že když vyšli do pokoje, kde byla zůstavitelka, tak ona se měla zeptat, zda to chtějí podepsat, a oni listinu podepsali. Svědek se pouze domníval, že zůstavitelka věděla, co podepisují. Druhý svědek , jméno FO, v rámci tohoto řízení nebyl vyslechnut z důvodu odvolání jeho svědectví ze strany žalobce. Nebylo prokázáno, že by se závěť četla nebo byla podepsána zůstavitelkou. Nebyla dodržena zákonem stanovená forma závěti a postup při jejím sepisu.4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení podle § 212 a násl. o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce proti výroku II je nedůvodné a ohledně dalších výroků napadeného rozsudku zatím nejsou splněny podmínky pro jeho potvrzení či změnu.5. Podle ustanovení § 1534 o. z. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.6. Podle ustanovení § 1539 odst. 1 o. z. svědci se zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit.7. Podle ustanovení § 1672 o. z., uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.8. Podle ustanovení § 1673 odst. 2 věty prvé o. z., uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem.9. Podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejs