13 Co 11/2024-591 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 44 152 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 44 152 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 4. 2015 do zaplacení, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I), žalobu ve zbývající části, v níž se domáhala žalobkyně po žalované zaplacení další částky 262 343 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 262 343 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 4. 2015 do zaplacení zamítl (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 120 964 Kč (z původně žalovaného předmětu řízení na zaplacení náhrady škody ve výši 14 654 340 Kč s příslušenstvím), k rukám právního zástupce žalované, do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III), žalobkyni dále uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na nezálohovaných nákladech státu (na znalečném) částku 16 050,44 Kč a žalované na úhradu těchto nákladů uložil povinnost zaplatit částku 5 068,56 Kč, oběma ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I a II doplňujícího rozsudku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vyhlášením doplňujícího rozsudku (výrok III doplňujícího rozsudku).2. Ve včasném odvolání rozporovala žalobkyně správnost nákladového výroku III, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 120 964 Kč, v určené lhůtě. Poukázala na to, že ve věci byla původně žalována náhrada škody ve výši 14 654 340 Kč, z níž jí byla přisouzena náhrada 3 868 647 Kč s příslušenstvím. Ačkoli byla žaloba ve zbývající části zamítnuta, soud se nevypořádal s možnou aplikací ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Soud pochybil, pokud rozhodl o nákladech řízení s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Původně uplatněná výše náhrady škody vycházela ze znaleckého posudku (znalec , tituly před jménem, Münster), který si nechala žalobkyně zpracovat pro potřebu vedení sporu, a považovala jej za věcně správný. Výše požadovaného nároku tedy nebyla žalobkyní účelově nadsazena, a ani nebyla v extrémním rozporu s reálnou výší škody. Výsledek řízení jednoznačně závisel na složitém a nejednoznačném znaleckém posuzování. Ocenění škody bylo ovlivněno postupem odvolacího soudu, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, což vedlo k ustanovení v řízení znalce , tituly před jménem, Machovce, s jehož závěry se žalobkyně neztotožňuje, když nepřiměřeným způsobem snížil určení ceny nemovitostí před jejich poškozením, respektive, neúměrným způsobem zohlednil stáří nemovitosti. Odpovědnost žalované za škodu byla v řízení zcela prokázána, a neúspěch v řízení byl postaven pouze na znaleckém vyčíslení škody. Pokud soud nevysvětlil, z jakého důvodu neaplikoval na rozhodnutí o nákladech řízení ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., je jeho rozhodnutí nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Současně je třeba podotknout, že použití ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. na věc vytváří, z hlediska výsledku řízení, určitou disproporci mezi částkou, na jejíž úhradu – jako škody – vznikl žalobkyni nárok proti žalované, a částkou, kterou bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů soudního řízení. V tomto směru by případně mohla přicházet v úvahu také aplikace ust. § 142 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Nakonec žalobkyně namítla nesprávnost vyčíslení nákladů řízení, pokud soud při jejich výpočtu vycházel z tarifní hodnoty 14 654 340 Kč, tj. z hodnoty jednoho úkonu právní služby 50 180 Kč za každý úkon, když v části řízení bylo již jednáno ohledně snížené částky 3 868 647 Kč. S uvedenou argumentací navrhla žalobkyně změnu odvoláním napadeného výroku III tak, že ji podle ust. § 146 odst. 3 o. s. ř. náleží právo na náhradu nákladů řízení ve výši podle předestřené specifikace, případně žádala nepřiznání žádnému z účastníků náhrady těchto nákladů řízení.3. Žalovaná, která se ztotožnila s odůvodněním napadeného rozsudku, navrhla jeho potvrzení v odvoláním dotčeném výroku III, a s úspěchem v odvolacím řízení požadovala přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Odkázala přitom na ustálený právní závěr, že pro rozhodování o nákladech řízení, se vždy uplatňuje primární princip úspěchu a neúspěchu ve věci, vyjádřený v ust. § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. V této souvislosti žalovaná připomenula, že již před podáním žaloby s žalobkyní jednala o jejím nároku na náhradu škody, přičemž již tehdy žalobkyni upozorňovala, že její nárok, uplatňovaný dle dvou posudků , tituly před jménem, Münstera, je nárokem, co do výše škody, vyčísleným nesprávně, když nezohledňuje stáří a technický stav objektu. Žalovaná byla tehdy, s ohledem na uvedené, ochotna žalobkyni na náhradu škody uhradit částku 4 289 439 Kč (jak vyplývá z dopisu žalované ze dne 28. 1. 2016, předloženého k žalobě žalobkyní). Žalovaná tedy byla před zahájením řízení ochotna žalobkyni, s ohledem na nedůvodnost převážné části uplatňovaného nároku, co do právního základu, uhradit dokonce částku vyšší, než která byla nakonec v rámci soudního řízení žalobkyni přiznána. Žalobkyně tak zjevně neúčelně zahájila soudní řízení o zaplacení částky, jejíž většina nebyla co do vyčíslení důvodná, a naopak žalovaná se tomuto požadavku v soudním řízení úspěšně bránila, s výsledkem, že jí byla uložena k úhradě částka nižší, než kterou před podáním žaloby dobrovolně nabízela k úhradě. Žalovaná tak účelně vynaložila náklady řízení při obraně proti nedůvodnému nároku žalobkyně. Žalovaná dále poukázala na to, že postup dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., připadá v úvahu jen v případech, kdy žalobcem uplatňovaný nárok je, co do jeho základu, zcela důvodným, přičemž pouze výši tohoto nároku žalobce před zahájením sporu nemohl znát, a tato se odvíjela výhradně od znaleckého posudku, zpracovaného v řízení před soudem – typicky v případech nároků na bolestné a náhrad za ztížení společenského uplatnění (patrno např. z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III ÚS 2365/11 nebo I ÚS 92/08) nebo v případech odškodnění za nesprávný úřední postup (např. nález ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 157/13). V daném případě však žalobkyně nárok samotný, co do jeho vyčíslení, neuplatňovala důvodně, když nepostupovala v souladu s ust. § 2969 odst. 1 občanského zákoníku (jak ostatně konstatoval odvolací soud – Krajský soud v Plzni ve svém usnesení č. j. 13 Co 89/2020-248 ze dne 23. 7. 2020), neboť nezohlednila skutečnost, že by provedenou opravou došlo k výraznému zhodnocení předmětné věci. Byla to přitom žalobkyně, která před uplatněním nároku nesprávně zadala zpracování znaleckých posudků , tituly před jménem, Münstera, kde požadovala vyčíslit náklady na uvedení nemovitostí do původního stavu, bez zohlednění jejich stavu před vznikem škod. Nadto žalobkyně ani před podáním žaloby, a ani po jejím podání, nikdy netvrdila svůj úmysl užít požadovanou peněžní náhradu k uvedení věcí do původního stavu, přičemž krátce po podání žaloby, samotné nemovitosti prodala. Žalobkyni tak mělo být zřejmé, že jí uplatňovaný nárok, co do jeho vyčíslení, není nárokem důvodným, a že tento nárok bude muset být posuzován jinak (jak vyplývá z bodu 17 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 89/2020-248 ze dne 23. 7. 2020). S uvedenou argumentací navrhla žalovaná potvrzení odvoláním napadeného nákladového výroku.4. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený nákladový výrok III a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), a aniž by podle ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. musel nařídit odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání je jen zčásti důvodné.5. Podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.6. Podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.7. Odvolací soud nemůže přisvědčit odvolací námitce žalobkyně, že náhrada nákladů řízení měla být posuzována v intencích ust. § 142 odst. 3 o. s. ř.8. Postup podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu typicky tehdy, kdy žalobcem uplatňovaný nárok je z hlediska jeho základu (v dané věci – co do řešení předpokladů odpovědnosti za škodu) důvodný, přičemž pouze výši nároku žalobce před zahájením soudního sporu nemohl znát, a tato výše nároku byla odvozena až v samotném soudním řízení výhradně na základě provedeného znaleckého posudku. Zde lze odkázat na řízení o náhradu škody na zdraví (vyčíslení bolestného nebo ztížení společenského uplatnění) nebo na řízení o odškodnění nemajetkové újmy. V těchto, příkladmo uvedených případech, nemůže účastník, před zahájením soudního řízení, stanovit výši nároku reálně, a tato nalezne svoji konečnou podobu na základě úvahy soudu nebo zpracovaného soudně znaleckého posudku. Předmětem projednávané věci však byla žaloba na náhradu majetkové újmy, jejíž vý