64 Co 57/2024-92 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně výrokem I přezkoumávaného rozsudku zastavil řízení v části týkající se úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 80 050 Kč od 13. 3. 2022 do 20. 9. 2022 a z částky 4 850 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení, výrokem II pak žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 21. 9. 2022 do zaplacení a výrokem III žalobu ohledně zbývající částky 66 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 61 750 Kč zamítl. Výrokem IV rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni jejich plnou náhradu ve výši 4 402 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 11. 2. 2022 provedla odtah vozidla registrační značky , SPZ, , jehož provozovatelem je žalovaný, které neoprávněně stálo v tzv. modré zóně v , adresa, , na odtahové parkoviště. Žalovaného o tom informovala dne 4. 3. 2022 po zjištění údajů o provozovateli vozidla z registru vozidel, a také mu sdělila částku, kterou má podle nařízení hlavního města , adresa, /, Anonymizováno, uhradit. Ze žalovaným předložené kopie kupní smlouvy pak soud prvního stupně zjistil, že žalovaný převedl dne 24. 1. 2022 vlastnické právo k vozidlu na neznámou třetí osobu za kupní cenu 15 000 Kč, takže v době, kdy došlo k odtahu vozidla, nebyl jeho vlastníkem, což prokazuje kromě nepodepsané kupní smlouvy a plné moci také svědecká výpověď jeho bývalé přítelkyně , jméno FO, , které přesvědčivě popsala okolnosti uzavření smlouvy v ústní či konkludentní formě.2. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že vozidlo bylo důvodně v souladu s § 27 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích odtaženo na odstavné parkoviště provozované žalobkyní. Žalovaný podle § 2910 občanského zákoníku (o. z.) odpovídá žalobkyni za škodu, kterou jí způsobil svým zaviněným jednáním spočívajícím v tom, že nebyl schopen označit osobu, na kterou převedl vlastnické právo k vozidlu. Právě v důsledku tohoto jeho jednání, které lze podřadit pod kategorii hrubé nedbalosti, tedy podle soudu prvního stupně žalobkyni vznikla škoda. Pokud se jedné o výši škody, s odkazem na § 2953 odst. 1 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 813/2007 uzavřel, že v situaci, kdy tržní hodnota vozidla činila cca 15 000 Kč, „což muselo být evidentní i žalobkyni“, je na místě požadavek žalobkyně na náhradu škody významně snížit. V rámci snížení přihlédl k tomu, že už v době, kdy žalobkyně žalovaného informovala o odtahu, cena za odtah a stání vozidla přesáhla jeho hodnotu. Za odpovídající považoval, pokud by žalobkyně žalovaného informovala o odtahu „v řádu nejvýše jednotek dnů“, a jestliže to neučinila, „podílela se svým jednáním na zvyšování škody“. Za adekvátní náhradu škody proto určil částku 13 450 Kč, zahrnující 1 900 Kč za odtah vozidla a 11 550 Kč za měsíc, resp. 30 dnů, jeho stání na odstavném parkovišti (3x 250 Kč + 27 x 400 Kč). Spolu s ní žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení a ve zbývající částce 66 600 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že přisouzený nárok závisel na jeho úvaze, žalobkyni přiznal jejich plnou náhradu, zahrnující zaplacený soudní poplatek ve výši 3 202 Kč a náklady nezastoupeného účastníka po 300 Kč za každý ze 4 úkonů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.3. Na závěr, v rámci žalobkyní předestřené otázky, jak by měla přistupovat k vozidlům na odtahových parkovištích, o které jejich registrovaní vlastníci neprojeví žádný zájem, soud prvního stupně žalobkyni ještě poradil, že „příslušné orgány municipality“ mají buď usilovat o změnu legislativy nebo zvážit, zda je skutečně nezbytné, aby vozidla zjevně nepatrné hodnoty byla umisťována na hlídaných parkovištích.4. Proti výroku II a III rozsudku se žalobkyně včas odvolala. Poukázala na nesprávné a místy nepřezkoumatelné závěry soudu prvního stupně, z nichž není zřejmé, o jaký důkaz či právní předpis je opřel. Z ničeho tak nelze dovodit, že v době, kdy žalovaného informovala o odtahu, přesáhla cena za odtah a stání na parkovišti hodnotu vozidla, a také z čeho dovodil, že žalovaného měla o odtahu informovat „v řádu nejvýše jednotek dnů“, a pokud to neučinila, podílela se na zvyšování škody. Tyto závěry jsou podle žalobkyně v rozporu s objektivní realitou. Zdůraznila, že jako příspěvková organizace nemá přístup do registru obyvatel a do registru vozidel, o poskytnutí údajů proto musí požádat a čekat do standardních 30 dnů. Navíc je v tomto případě nerozhodné, kdy a o čem žalovaného informovala, neboť všechny výzvy, které mu zaslala na adresu evidovanou v registru obyvatel, se jí vrátily nevyzvednuté s tím, že jde o adresu městského úřadu. Stejně tak úvahy soudu prvního stupně o „adekvátnosti“ stání vozidla na parkovišti maximálně 30 dnů jsou nepřezkoumatelné. Pokud tím chtěl naznačit, že měla postupovat tak, aby se vozidlo na parkovišti po této době již nemělo nacházet, ona k tomu žádné zákonné možnosti nemá, neboť jako s věcí opuštěnou může s vozidlem nakládat až po 3 letech. Naopak ona by za adekvátní mohla považovat, aby se žalovaný o vozidlo zajímal nebo měl alespoň základní povědomí o tom, kde se nachází, kdo jej užívá a zda s ním nepáchá trestný čin. Adekvátním by také podle ní bylo, aby si žalovaný vozidlo vyzvedl bez jakékoli výzvy, neboť jako uvědomělý provozovatel by si všimnul jeho zmizení v řádech jednotek hodin, maximálně dnů.5. Žalobkyně se v odvolání ohradila rovněž proti závěru soudu prvního stupně o tržní hodnotě vozidla cca 15 000 Kč, což jí mělo být evidentní. Za důkaz o tom nelze podle ní považovat listinu bez podpisů, o níž žalovaný tvrdí, že jde o kupní smlouvu, která nemá žádnou relevanci a nelze vyloučit, že ji žalovaný vyrobil účelově, neboť i svědkyně hovořila o částce 50 000 Kč. Kromě toho z inzerce vozidel , Anonymizováno, A6 lze zjistit, že obdobná vozidla jsou běžně nabízena za cca 70 000 Kč, a v roce 2022, kdy došlo k odtahu, se muselo jednat o částku vyšší. Přestože soud prvého stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 813/2007, nijak se jím neřídil, neboť žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení škody ve smyslu jeho závěrů nezjišťoval. Navíc tento rozsudek vychází z právní úpravy platné do roku 2015, a rovněž skutkové okolnosti jsou v něm odlišné. Pro tuto věc je naopak přiléhavé usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 769/21, podle kterého „je za provozovatele vozidla považována pouze osoba zapsaná v registru vozidel, a nikoli osoba jiná, a to i když od něj vozidlo v době před odtahem zakoupila. Pokud je toto osobou zapsanou v registru vozidel stěžovatel, je jako provozovatel vozidla odpovědný za náklady na odtah a parkovné a jím tvrzený prodej vozidla, jímž zpochybňoval svoji pasivní legitimaci, není rozhodný“.6. Žalobkyně v odvolání dále namítla, že soud prvého stupně pominul, že z důvodu porušení povinnosti žalovaného jako provozovatele vozidla, které tvořilo překážku provozu na pozemní komunikaci, jejímž vlastníkem je hl. m. Praha, provedla jako k tomu zřízená příspěvková organizace odtah na příkaz strážníka obecní policie. Nemohla se proto rozhodnout, zda vozidlo odstraní či nikoli např. proto, že nechce vynakládat finanční prostředky z veřejného rozpočtu. Nezákonné jednání žalovaného jako provozovatele vozidla tak nelze právně aprobovat a neúměrným snižováním nároku na náhradu škody mu poskytovat návod, jak docílit nepostižitelnosti. Je třeba naopak zohlednit, že žalovaný byl pasivní, že vozidlo si přes výzvy nevyzvedl a svým nezájmem jí nadále působí škodu, neboť vozidlo stojí na parkovišti už dva roky, ona je nucena na jeho hlídání nadále vynakládat finanční prostředky a nic jiného dělat nemůže. I pokud náklady na střežení přesáhnou hodnotu vozidla, je to třeba považovat za standardní, s prevenčním a sankčním prvkem vůči nezodpovědným provozovatelům vozidel. Vozidlo nemůže bez dalšího zlikvidovat, a kromě toho na jeho případnou likvidaci by musela vynaložit z veřejných rozpočtů další prostředky. Přestože žalovaný porušil také § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, podle kterého bylo jeho povinností podat do 10 pracovních dnů po převodu vlastnického práva k vozidlu žádost o zápis změny vlastníka, a nesplnění této povinnosti je podle § 83 odst. 1 písm. b) stejného zákona přestupkem, za který může být podle § 83 odst. 2 písm. c) zákona uložena pokuta až do výše 50 000 Kč, soud prvního stupně jej za spáchání přestupku a za jeho laxnost a nezodpovědnost, kdy na jeho úředně evidované adrese trvalého pobytu nemá schránku a nezařídil si přeposílání pošty, odměnil v podobě snížení jejího nároku na náhradu škody. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě i co do zbývající částky 66 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 61 750 Kč vyhověl.7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že vozidlo prodal, žádný předpis neporušil a žalobkyni nic platit nebude.8. Odvolac