56 Co 219/2025-500 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 2. 7. 2025 č. j. 20 C 126/2024-425 nejprve prvním výrokem zastavil řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a obec , adresa, , zapsaném na LV č. , hodnota, , pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. a obec , adresa, , zapsaném na LV č. , hodnota, a pozemků parc. č. , hodnota, a , hodnota, v k. ú. , adresa, a obec , adresa, , zapsaných na LV , hodnota, , to vše v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice. Současně okresní soud druhým výrokem rozsudku nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu, podle které žalobci (označenému jako „nabyvatel“) vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle ustanovení § 11a zákona o půdě, plynoucí z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Náchod ze dne 15. 3. 1993, č. j. PÚ 1163/93-Ku, rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Náchodě ze dne 21. 9. 1995, č. j. PÚ 2364/95-Kf, rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Náchodě ze dne 29. 4. 1996, č. j. PÚ 1025/96-Kf, rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Náchodě ze dne 14. 6. 1996, č. j. PÚ 1440/96-Kf a rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Náchodě ze dne 7. 3. 1996, č. j. PÚ 633/96-Kf, přičemž na uspokojení tohoto nároku nabyvatele převádí žalovaná do vlastnictví nabyvatele pozemky parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, /, hodnota, , parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , všechny v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsané na LV č. , hodnota, , a to včetně jejich součástí, a nabyvatel je přijímá do svého vlastnictví. Třetím výrokem rozsudku okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit na nákladech státu částku 6 669 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Domažlicích a konečně čtvrtým výrokem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 67 997,93 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 7. 2025 č. j. 20 C 126/2024-433 potom okresní soud zastavil řízení rovněž co do návrhu žalobce na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, u , Anonymizováno, , obec , adresa, , zapsaného na LV č. , hodnota, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice.2. Žalobou ze dne 28. 3. 2024 se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků s tím, že celkem pěti rozhodnutími pozemkového úřadu v Náchodě z let 1993, 1995 a 1996 bylo určeno, že sice není vlastníkem v nich specifikovaných pozemků, ale že místo toho se stal osobou oprávněnou, která má nárok na vydání náhradních pozemků. Restituční nárok byl přitom podle žalobce nesprávně oceněn částkou 5 384 541,51 Kč a účastníci poté uzavřeli dne 11. 6. 1998 smlouvu o převodu pozemků č. 500R98/13, kterou byl restituční nárok – podle žalobce – částečně vypořádán. Žalobce se v minulosti opakovaně účastnil veřejných nabídek žalované, a to v letech 2002-2009, 2011-2013 a v roce 2018, přičemž soustavně brojil proti tomu, že žalovaná mnohonásobně podhodnotila jeho restituční nárok. Žalovaná ovšem odmítla přecenění restitučního nároku žalobce z důvodu jeho údajného vypořádání. Žalovaná tak podle žalobce jedná svévolně, diskriminačně a vůči žalobci liknavě, přičemž daný restituční nárok byl podle žalobce nesprávně oceněn proto, že veškeré nevydané pozemky byly odňaty pro potřeby výstavby vodní nádrže Rozkoš, a mají tudíž charakter pozemků stavebních, nikoli zemědělských, jak setrvale tvrdí žalovaná. Cena nevydaných pozemků tak dosahuje minimálně částky 45 303 310 Kč, jak plyne ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, .3. Žalovaná navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout s tím, že žalobce v prvé řadě postrádá aktivní legitimaci v tomto řízení, neboť jeho restituční nárok byl převážně vypořádán prostřednictvím smlouvy o převodu pozemků č. 500R98/13 ze dne 11. 6. 1998, a zbylou část restitučního nároku ve výši 270 515,27 Kč žalobce prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 5. 2005 postoupil na třetí osobu – Zemědělské družstvo Dolany. Od roku 2005 tak žalobce nedisponuje žádným restitučním nárokem. Pakliže navíc v dané věci podle žalované někdo vystupuje liknavě, je to žalobce, jenž se o svůj nárok nezajímal, a začal jej řešit de facto až 19 let po postoupení nároku či 24 let ode dne uzavření smlouvy o převodu pozemků. Žalovaná dále namítá, že není důvod pro přecenění odňatých pozemků, neboť tyto pozemky byly správně oceněny jako zemědělské, jelikož k jejich odnětí nedošlo pro účely výstavby, nýbrž přešly do vlastnictví státu v rámci revize pozemkové reformy. Sama skutečnost, že nevydané pozemky jsou součástí vodní nádrže, z nich nečiní pozemky stavební, nýbrž pozemky zastavěné. Podle názoru žalované je nezbytné zohlednit, že vodní dílo, které je ve smyslu § 55 vodního zákona stavbou, není nutně stavbou i ve smyslu soukromého práva. Aby totiž určitá stavba byla stavbou ve smyslu občanskoprávním, a nebyla pouhou součástí pozemku, na němž byla vystavěna, musí být podle žalované způsobilá být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Znalecký posudek , tituly před jménem, , jméno FO, pak žalovaná označila jako chybný a vadný; znalkyně při svém zkoumání učinila závěr o stavebním charakteru pozemků na základě domněnky, že v době přechodu pozemků na stát, tedy dne 1. 10. 1948 bylo zřejmé, že se pozemky stanou součástí vodní nádrže Rozkoš, pro kterou byla zpracována projektová dokumentace, znalkyně však podle žalované nezohledňuje skutečnost, že dané dokumenty byly vydány až se značným časovým odstupem po přechodu pozemků na stát.4. Okresní soud v části, ve které žalobce v průběhu řízení nevzal žalobní návrh zpět, žalobě v plném rozsahu vyhověl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil následujícím způsobem.5. Žalobce je podle nalézacího soudu ve věci aktivně legitimován, neboť ze smlouvy o postoupení nároku ze dne 24. 5. 2005 vyplývá, že se týká pouze restitučního nároku žalobce plynoucího z rozhodnutí Pozemkového úřadu z roku 1993, ve smlouvě nadto není výslovně uvedeno, že se jedná o veškeré restituční nároky žalobce, naopak se v ní výslovně uvádí, že jejím uzavřením dochází k částečnému vypořádání nároku žalobce. V této souvislosti odkázal soud prvního stupně na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23, podle kterého je třeba oprávněným osobám poskytnout odpovídající náhradu, a nikoliv hledat způsoby, jak jim v tom zabránit. Přijme-li oprávněná osoba od státu na vypořádání svého restitučního nároku nižší peněžitou náhradu, než jaká jí skutečně náleží, zbytek jejího restitučního nároku tím nezaniká, nebyl-li zjištěn její jednoznačný projev vůle se ho vzdát, což ovšem není případ dané věci.6. Žalobce jako osoba oprávněná uplatnil v letech 1992 a 1993 svůj restituční nárok u žalované. Žalovaná ve svých rozhodnutích shledala, že žalobci odňaté pozemky nelze vydat, protože jsou zastavěny vodní nádrží Rozkoš. Žalobce se domáhal svého nároku ve formě náhradních pozemků, přičemž soud prvního stupně má za to, že dostatečně aktivně projevil svoji snahu o uspokojení svého restitučního nároku, neboť nemůže obstát argument žalované ohledně pasivity žalobce za situace, kdy z důvodu chybně oceněných nevydaných pozemků se žalobce nemohl účastnit veřejných nabídek žalované. Pokud restituční nárok žalobce nebyl v důsledku chybného ocenění uspokojen ani po více jak 30 letech, jde tato skutečnost k tíži žalované.7. Nalézací soud přitom v návaznosti na závěry žalobcem předloženého znaleckého posudku dospěl k závěru, že nevydané pozemky byly odňaty za účelem výstavby vodní nádrže Rozkoš, přičemž stavba tohoto vodního díla byla plánována nejméně od roku 1924, jak vyplývá z dobových dokumentů, jejichž autenticita nebyla v řízení sporována. Jelikož tedy byly tyto pozemky určeny ke stavbě vodního díla Rozkoš, je nutno je klasifikovat jako pozemky určené pro stavbu podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a přestože byly nevydané pozemky v době přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, je namístě poskytnout žalobci náhradu jako za pozemky určené pro stavbu.8. Soud prvního stupně z uvedených důvodů vyhodnotil žalobu jako důvodnou, neboť výše dosud neuspokojeného restitučního nároku nadále vysoce převyšuje plnění, které má být žalobci poskytnuto v tomto řízení.9. Proti rozsudku okresního sou