10 Co 487/2025-242 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému, aby vyklidil žalobkynin byt, napadenými výroky II. a III. mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni dluh za užívání bytu a nahradit náklady řízení a dále rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek ze žaloby a o nákladech nesených státem. Rozhodnutí o odměně procesní opatrovnice vyhradil samostatnému usnesení. Žalobkyně se původně domáhala jen vyklizení bytu, později doplnila ještě požadavek na zaplacení dluhu ve výši 206 099 Kč s příslušenstvím za období od 1. 2. 2022 do 31. 7. 2025, kdy žalovaný užíval byt bez platné nájemní smlouvy. Žalovaný potvrdil výši uhrazených částek, jak je vyčíslila žalobkyně. Soud prvního stupně zjistil, že nájemní smlouva vyloučila možnost automatické prolongace a k prodloužení nájmu předpokládala uzavření písemné smlouvy. Taková písemná dohoda uzavřena nebyla, takže nájemní vztah zanikl k 31. 1. 2023. Žalovaný byl podle nájemní smlouvy povinen hradit žalobkyni měsíční nájemné 8 000 Kč a zálohy na služby 500 Kč; za období od ledna 2022 do února 2023 uhradil žalobkyni celkem 101 600 Kč, dál za něj třetí osoby v dubnu a v květnu 2023 uhradily celkem 24 901 Kč. Žalobkyně veškeré úhrady započítala na nájemné a nedomáhala se dluhu na zálohách na služby. Soud prvního stupně tento postup považoval za příznivější pro žalovaného, vypočítal celkový dluh na nájemném, odečetl od něj uhrazené částky a s odkazem na ustanovení § 2295 občanského zákoníku shledal oprávněným požadavek na úhradu částky 206 099 Kč s příslušenstvím. Podanou žalobu nepovažoval za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, přestože žalovaný trpí duševní poruchou nepřechodného rázu. Majetková situace žalovaného sice zřejmě není dobrá, ale byt užívá bez právního důvodu již 2,5 roku, za jeho užívání nic neplatí a chová se problematicky k sousedům i k žalobkyni. Soud uložil žalovanému i povinnost k náhradě nákladů řízení, byť zvažoval možnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Přihlédl však nejen k osobním poměrům žalovaného, ale i k situaci, v jaké se ocitla žalobkyně v důsledku jednání žalovaného. Žalobkyně pronajímá byt jako soukromá osoba, v řízení nebyla zastoupena, náklady jí vznikly jen na soudním poplatku, nežádala ani o paušální náhradu nezastoupeného účastníka. Žalobu podala až po půl roce od skončení nájmu, žalovaný měl dostatečný časový prostor na vyklizení bytu, ale přesto byt bez právního důvodu užíval ještě další dva roky. Zjištěné skutečnosti tedy aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. neumožnily.2. Žalovaný ve včasném odvolání napadl jen výrok II. o povinnosti k úhradě částky 206 099 Kč s příslušenstvím a výrok III. o povinnosti k náhradě nákladů řízení. V odvolání nesporoval výši plateb, které sám či prostřednictvím třetích osob uhradil za užívání bytu, ale namítl, že se soud nezabýval otázkou, zda právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného podle ustanovení § 2295 občanského zákoníku není v rozporu s dobrými mravy, když byt nesplňuje normy běžného užívání. Žalovaný opakovaně poukazoval na to, že spí v nevytopené místnosti i v době, kdy jsou venku nulové teploty, a dostává se tak do nelidských podmínek. S ohledem na probíhající duševní onemocnění nebylo v jeho silách, aby platil za užívání bytu, a nemohl si ani zajistit dodávku služeb. Trval proto na tom, aby odvolací soud posoudil, zda je požadavek na náhradu nákladů ve výši ujednaného nájemného v souladu s dobrými mravy s ohledem na úroveň a kvalitu bydlení. Namítl také, že mu byla povinnost ke splnění dluhu uložena v nepřiměřeně krátké době a že mu neměla být ukládána ani povinnost k náhradě nákladů řízení.3. Žalobkyně přivítala, že se žalovaný neodvolal proti povinnosti vyklidit byt, ale upozornila, že byt dosud nevyklidil a neplatí za něj nic ani na nájemném, ani na úhradách za služby, takže dluh neustále narůstá. Částka, která mu byla uložena napadeným rozsudkem k úhradě, představuje pouze úplatu za užívání bytu, a to ve výši dohodnuté v době uzavření nájemní smlouvy, tedy v roce 2022. Žalovaný nehradil nájemné ani zálohy na služby, které za něj musí platit žalobkyně. Přesto ale zálohy na služby nežalovala, aby byla žalovaná částka co nejpřehlednější a pro žalovaného přijatelná. Byt byl žalovanému předán po rekonstrukci v pořádku, žalovaný po dobu trvání nájemního vztahu nevznášel žádné námitky proti jeho stavu a vybavení. Jestliže později došlo k poklesu kvality bydlení, pak leží vina pouze na něm, když si nechal sám v bytě odpojit elektřinu a plyn. Potom nemůže namítat, že částka 8 000 Kč měsíčně je v rozporu s dobrými mravy, ostatně jde o nájemné na samé spodní hranici za podobné byty v , Anonymizováno, . Lhůta k plnění byla určena v přiměřené délce, žalovanému muselo být celé roky jasné, že dříve či později bude muset svůj dluh uhradit. Náklady řízení jsou požadovány pouze v rozsahu soudního poplatku ze žaloby, který žalobkyně musela zaplatit.4. Z podnětu podaného odvolání se odvolací soud zabýval napadeným rozsudkem i řízením, které předcházelo jeho vydání, aniž by pro tento účel nařizoval jednání podle ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za opodstatněné.5. Žalovaný se v průběhu prvoinstančního řízení vyjadřoval prakticky jen k výši dluhu, k důvodům jeho vzniku i postupného narůstání, a také ke vztahům mezi účastníky. V podání ze 17. 10. 2023 upozornil na podmínky v bytě, které jej ohrožují na zdraví, a nabídl žalobkyni, že by jí zaplatil 30 000 Kč. Výkon práv v rozporu s dobrými mravy namítal toliko v souvislosti s jeho duševním onemocněním, nikoli ve vztahu k vlastnostem bytu, a netvrdil ani nepřiměřenost výše požadované náhrady vzhledem k nedostatečné kvalitě bytu.6. Soud prvního stupně se zabýval souladem žalobkynina jednání s dobrými mravy ve smyslu ust. § 588 obč. zák. na základě skutkového stavu, jak jej zjistil z navržených důkazů, a jeho právnímu posouzení v tomto směru nebylo co vytknout. Průběh a výsledky dokazování v prvoinstančním řízení nenaznačovaly, že by tu byla i další možnost, pro kterou by mohl nastat rozpor s dobrými mravy podle ust. § 588 obč. zák., a nebylo tedy chybou, že soud prvního stupně nezkoumal dodržení podmínek uvedeného ustanovení i z hlediska kvality bydlení.7. Žalovaný přišel až v odvolacím řízení s obranou, že byl žalobkynin požadavek na zaplacení náhrady za užívání bytu v rozporu s dobrými mravy kvůli stavu bytu a že byla ze stejného důvodu nepřiměřená i výše požadované náhrady. V této fázi řízení však byla jeho možnost uplatnit nová tvrzení omezena ustanovením § 205a o. s. ř., podle něhož nelze v odvolání proti rozsudkům vydaným ve sporném řízení uvádět nové skutečnosti a nelze ani navrhovat nové důkazy, s výjimkou taxativně vyjmenovaných případů. Žalovanému však žádná z výjimek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. nesvědčila.8. Při posuzování obrany proti žalobě, kterou žalovaný vznesl až v odvolacím řízení, nemohl odvolací soud podle ustanovení § 205a o. s. ř. přihlížet k novým skutečnostem uplatněným v rozporu s tímto ustanovením. Skutečnosti, které žalovaný tvrdil v odvolání, se staly nezpůsobilým odvolacím důvodem, a proto odvolací soud, vázán obsahem odvolání podle ustanovení § 212 o. s. ř., vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně a shledal, že žalobkyně měla za období, po které žalovaný užíval byt bez právního důvodu, právo na náhradu za užívání bytu podle ustanovení § 2295 občanského zákoníku v požadované výši. Kvalita bytu v této souvislosti nebyla významná, výše náhrady vycházela z výše ujednaného nájemného a žalobkyně byla oprávněna ji požadovat až do okamžiku faktického odevzdání bytu. S přihlédnutím ke všem okolnostem zjištěným v řízení před soudem prvního stupně nebylo možno žalobkynin požadavek považovat ani za rozporný s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku.9. Pariční lhůta byla určena v souladu s ust. § 160 o. s. ř. a odpovídala stavu věci i zjištěnému skutkovému stavu. Žalovaný užívá byt bez právního důvodu po velmi dlouhou dobu, po kterou s jeho plným vědomím postupně narůstal i dluh za užívání. Výše dluhu však dosud není taková, aby neumožňovala jeho úhradu ve stanovené lhůtě.10. Soud prvního stupně rozhodl správně i o nákladech řízení podle úspěchu účastníků ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. Třebaže žalovaného stíhala řada nepříznivých okolností, nebylo možno odhlédnout ani od důsledků, kterými zatěžovalo jednání žalovaného žalobkyni. Za této situace tu nebyl pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. dán dostatečný prostor.11. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, a to se zřetelem ke skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.