Krajský soud v Plzni 64 Co 211/2026-103 – Náklady řízení

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení co do částky 44 060,36 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 18 473 Kč za dobu od 20. 2. 2025 do zaplacení a co do úroku ve výši 69,38 % ročně z částky 99 249,81 Kč za dobu od 20. 2. 2025 do 15. 3. 2025 pro zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 743 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy do 20. dne každého měsíce, počínaje měsícem červenec 2026 (výrok II), zamítl žalobu co do částky 8 649 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 101 389 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení a co do úroku ve výši 8,7 % ročně z částky 99 249,81 Kč za dobu od 20. 2. 2025 do 15. 3. 2025 a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 99 249,81 Kč za dobu od 16. 3. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 20. 2. 2025 dosáhne částky 313 502 Kč (výrok III), rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a rozhodl, že žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 762 Kč (výrok V).2. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 30. 9. 2024 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla téhož dne částku 100 000 Kč. Úrok byl stanoven ve výši 78,08 % ročně, dluh měl být hrazen ve 36 měsíčních splátkách po 7 257 Kč vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný uhradil pouze 7 257 Kč, ve zbytku se ocitl v prodlení, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak ukládá § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (SpotřÚv) a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je ve smyslu § 87 odst. 1 téhož zákona neplatná. Ačkoli žalobkyně věděla, že žalovaný má v evidenci registru nebankovních institucí devět žádostí o úvěr, spokojila se s jím deklarovanými údaji a neověřovala zejména skutečné náklady na bydlení. V řízení přitom vyšlo najevo, že tyto náklady činily v době poskytnutí úvěru 17 000 Kč měsíčně, nikoli 7 544 Kč, z nichž žalobkyně vycházela. Žalobkyně si tak nezajistila dostatek informací k vytvoření reálného obrazu o finanční situaci žalovaného, a nesplnila proto svou povinnost řádně posoudit jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaný v průběhu řízení vyjádřil ochotu zaplatit dluh ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně, plnit více není v jeho schopnostech. Za takových okolností soud prvního stupně určil ve smyslu § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, že dluh na jistině ve výši 92 743 Kč má být splněn právě ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně, vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem červenec 2026, ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním, a to pouze proti části výroku upravující splatnost povinnosti uložené žalovanému pod výrokem II rozsudku. Požaduje, aby odvolací soud do tohoto výroku doplnil, že žalovaný je povinen uloženou částku splácet ve stanovených splátkách „pod ztrátou výhody splátek“. Institut ztráty výhody splátek je účinným nástrojem zabezpečení disciplíny splátkového plnění a jeho absence s sebou nese neúměrné zatížení věřitele spočívající ve zdlouhavém postupu při vymáhání každé jednotlivé splátky nebo souboru několika splátek namísto celého neuhrazeného dluhu. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž je taková ztráta výhody splátek soudy obvykle stanovována s tím, že jde o spravedlivé a procesně přiměřené opatření vedoucí k zachování zvýhodnění žalovaného jen po dobu, kdy bude splátkový kalendář řádně a včas dodržovat a nebude docházet k jeho neúměrnému zvýhodnění na úkor žalobce.4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání není důvodné.6. Z odvolání žalobkyně je zřejmé, že se doplnění klauzule o ztrátě výhody splátek pro případ prodlení žalovaného domáhá jako obvyklé aplikaci ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. odpovídajícího vyváženého vymezení postavení věřitele a dlužníka ve výroku o lhůtě ke splnění uložených povinností (viz judikatura, na kterou v odvolání odkazuje). Ačkoli to prvoinstanční soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně nezmiňuje, z argumentace, na níž je rozhodnutí založeno, to včetně závěru, že žalobkyně má právo jen na vrácení neuhrazené části jistiny bez jakéhokoliv příslušenství, tzv. zákonné úroky z prodlení nevyjímaje, je zřejmé, že soud prvního stupně nevycházel z ust. § 160 o.s.ř., nýbrž z ust. § 87 odst. 1, 2 SpotřÚv. Toto ustanovení soud prvního stupně vykládá tak, že rozhodnutí, kterým soud uloží spotřebiteli vrátit jistinu spotřebitelského úvěru poskytnutého na základě smlouvy, která je neplatná v důsledku porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je ve vztahu ke splatnosti této povinnosti konstitutivní. Je přitom třeba rozlišovat mezi stanovením doby plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., včetně stanovení splátek, jejich výše a podmínek splatnosti, a určením doby k vrácení jistiny přiměřené možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V prvním případě má určení lhůty ke splnění uložené povinnosti ryze procesní povahu, neboť soud, který v rozhodnutí nalezl existující a splatný nárok, pouze upravuje podmínky jeho vykonatelnosti. Obsah práv a povinností účastníků podle hmotného práva je takovým určením nedotčen. Nemění se ani splatnost přisouzeného nároku a již nastalé prodlení dlužníka. Důsledky „ztráty výhody splátek“ tomu odpovídají. Nastane-li, změní se jen doba vykonatelnosti nároku, a to v té části, v níž by při řádném plnění rozhodnutí nastávala postupně v budoucnu. Jak předpoklady zahrnutí této podmínky do určení lhůty k plnění, tak účinky její „aktivace“ jsou tudíž jiné než v případě ztráty výhody splátek podle hmotného práva (§ 1931 o. z.); nevyžadují existenci ujednání účastníků (hmotně) právního vztahu o splátkách ani o ztrátě jejich výhody a ztráta výhody splátek se nikterak nedotýká prodlení dlužníka. Naproti tomu splátky stanovené v napadeném výroku soudem prvního stupně vycházejí z předpokladu, že teprve rozhodnutí, kterým soud určí dobu přiměřenou možnostem spotřebitele, konstituuje splatnost přisouzeného nároku. Žalovaný do vydání rozhodnutí v prodlení nebyl (proto také byla zamítnuta žaloba ohledně úroku z prodlení) a nárok žalobkyně bude dospívat postupně, každý měsíc ve výši odpovídající tomu, co je žalovaný podle rozhodnutí schopen měsíčně plnit. Není proto možné dosáhnout dřívější vykonatelnosti dosud nesplatných částí nároku, protože v takto pojatém rozhodnutí vykonatelnost a splatnost dílčích částí nároku na vrácení jistiny splývají v jeden okamžik. Vykonatelnost rozhodnutí, jejíž změny se žalobkyně podaným odvoláním fakticky domáhá, splatnosti přisouzeného nároku předcházet nemůže.7. Odvolací soud je při přezkumu správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně omezen rozsahem odvolání. To platí i pro přezkum jeho úvahy o konstitutivní povaze rozhodnutí a z ní vyplývající povaze splátek vymezených v napadeném výroku. Žalobkyně odvoláním nenapadla žádnou část zamítavého výroku III, a to ani pokud jde o nepřiznaný úrok z prodlení. Rovněž nenapadla ani výši, ani splatnost dílčích plnění (splátek) a v této části je II rozsudku soudu prvního stupně již pravomocný a odvolací soud do něj zasahovat nemůže. Za této procesní situace, bez ohledu na to, zda považuje posouzení rozhodnutí lhůty stanovené ke splnění žalobkyni přisouzeného nároku za konstitutivní či nikoli, odvolací soud nemůže tento závěr účinně přehodnocovat, aniž by zasáhl do té částí výroku, který nebyl odvoláním napaden. Vychází-li pak stejně jako soud prvního stupně z toho, že určení doby plnění je rozhodnutím ve věci samé, které má základ v obsahu hmotněprávního vztahu mezi účastníky, nemůže při respektu výše vyložené povahy takového určení měnit vykonatelnost nároku tak, aby předcházela jeho již pravomocně stanovené splatnosti.8. Pokud odvolací soud přes shora uvedené přesto přistoupil k dílčí změně napadené části rozhodnutí soudu prvního stupně, učinil tak pouze z důvodu, že soud prvního stupně způsob určení doby ke splnění uložené povinnosti nespojil s právní mocí rozhodnutí, nýbrž s konkrétním kalendářním měsícem, který již uplynul. Pokud by odvolací soud tento nedostatek nenapravil, byl by žalovaný zavázán k plnění v době předcházející právní moci rozsudku, k čemuž nejsou dány žádné relevantní důvody a soud prvního stupně nepochybně nezamýšlel vydat rozsudek předběžně vykonatelný ve smyslu ust. § 161 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud proto podle ust. § 220 o. s. ř. napadený výrok II změnil tak, že stanovil, že žalovaný je povinen hradit přiznanou pohledávku v určených splátkách počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.9. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2, § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně byla procesně úspěšnější žalovaný, rovněž odvolání žalobkyně nebylo úspěšné. Žalovanému v řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.