17 Co 28/2024-128 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok I.), žalobu částečně zamítl co do úroku z prodlení z částky , částka, za období od , datum, do , datum, (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. V posuzované věci se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s tím, že žalovaná podnikala v oboru silniční osobní dopravy, v rozhodné době provozovala a vlastnila autobus Karosa C956 (dále jen „autobus“), a odpovědnost z jeho provozu pojistila u žalobkyně. Dne , datum, došlo k dopravní nehodě autobusu. V trestním řízení vedeném Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, bylo zjištěno, že příčinou nehody byla zdravotní indispozice řidiče autobusu , jméno FO, , o níž jmenovaný věděl nejpozději od , datum, , kdy pozbyl způsobilost řízení autobusů. Přes vědomost o svém zdravotním stavu uzavřel , jméno FO, se žalovanou dne , datum, dohodu o provedení práce na pozici řidič autobusu a v souvislosti se sjednáváním dohody svou indispozici zatajil. Žalovaná se v souvislosti se sjednáváním dohody o provedení práce s , jméno FO, , jemuž bylo v rozhodné době více než 65 let, neobtěžovala ověřit jeho zdravotní způsobilost pro řízení autobusů a následně mu svěřila řízení svých autobusů, aniž by disponovala dostatečnými informacemi o jeho zdravotním stavu. Žalovaná i , jméno FO, byli odsouzeni za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Při nehodě vznikla mj. také škoda na majetku , právnická osoba, ČR, jehož oprava stála , částka, a žalobkyně ji z pojištění odpovědnosti žalované uhradila ve dvou splátkách v celkové výši , částka, . Žalovaná, profesionál v oboru silniční osobní doprava, měla a mohla zjistit, že svěřuje řízení svých autobusů osobě nezpůsobilé k takové činnosti, čímž spoluzavinila vznik nehody, za což byla pravomocně odsouzena v trestním řízení.3. Dle soudu prvního stupně byla žalovaná, podnikatel v silniční motorové dopravě osobního charakteru, odpovědná za skutečnost, že profesionální řidič autobusu musel absolvovat specifickou lékařskou prohlídku pro tuto činnost s kladným výsledkem. Žalovaná porušila své povinnosti, když jednatelka žalované nepožadovala po , jméno FO, odpovídající doklad o tom, že byl způsobilým pro řízení autobusu. V souvislosti s uzavřením dohody o provedení práce, tedy se započetím pracovněprávního vztahu u žalované, nepodstoupil , jméno FO, odpovídající vstupní pracovně lékařskou prohlídku. Žalovaná tedy vědomě svěřila řízení autobusu osobě, u níž neměla vědomost, zda je zdravotně způsobilá k výkonu takovéto konkrétní činnosti. V trestním řízení byla žalovaná uznána odpovědnou, to znamená, že byla shledána minimálně vědomá nedbalost, navíc hrubá nedbalost posuzovaná jako zvlášť závažné porušení povinnosti zaměstnavatele v odvětví silniční motorové dopravy. Soud prvního stupně zdůraznil, že byl zcela vázán soudem vydaným pravomocným trestním příkazem.4. Byť § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do , datum, (dále jen „ZPOPV“) doslova přiznává pojistiteli postih především proti pojištěnému řidiči, který nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, a , jméno FO, k datu nehody formálně stále byl držitelem řidičského oprávnění pro skupinu D (autobusy), není dle soudu prvního stupně smyslem tohoto ustanovení sankcionovat pouze řidiče, kteří formálně nedisponují řidičským oprávněním, nýbrž i toho, kdo řídí vozidlo vědom si své faktické nezpůsobilosti k takové činnosti, resp. také provozovatele vozidla, který takové osobě řízení svěřil, ačkoliv si měl a mohl být její nezpůsobilosti k řízení vědom. V trestním řízení bylo zjištěno, že při zákonem předvídaném běhu věcí by , jméno FO, k datu nehody již příslušným řidičským oprávněním nedisponoval ani formálně. Ve chvíli, kdy by jeho ošetřující lékařka zjistila, že není způsobilý řídit autobus, byla podle § 86 zákona č. 361/2000 Sb., o silniční provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSP“), povinna oznámit tuto skutečnosti příslušnému úřadu obce s rozšířenou způsobilostí, který měl dne § 94 ZSP odejmout , jméno FO, řidičské oprávnění pro skupinu D. Důvodem, proč se tak nestalo, bylo, že , jméno FO, své lékařce při pravidelné lékařské prohlídce zatajil, že byl profesionálním řidičem autobusu. Tento nesoulad faktického stavu s právními předpisy nelze přičítat k tíži žalobkyně a připravit ji tím o její právo postihu. Žalovaná jakožto profesionál v oboru silniční osobní dopravy měla a mohla zjistit, že svěřuje řízení svých autobusů osobě nezpůsobilé k takové činnosti, čímž spoluzavinila vznik nehody, za což byla pravomocně odsouzena v trestním řízení.5. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně byl vyvozen kromě § 10 odst. 1 písm. j) ZPOPV také zejména z § 10 odst. 3 ZPOPV. Žalovaná předala řízení vozidla osobě, o níž měla a mohla vědět, že je nezpůsobilá k řízení ve smyslu § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV, podle závěru soudu v trestním řízením mohla ovlivnit jednání řidiče, tudíž nesvěřovat mu řízení autobusu ve veřejné dopravě, soud prvního stupně dále akcentoval, že v posuzované věci byla stanovena solidární povinnost k uspokojení postižního nároku žalobkyně dle § 10 odst. 3 ZPOPV.6. Námitce promlčení vznesené žalovanou soud prvního stupně nepřisvědčil. Za rozhodný pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty považoval až den , datum, , kdy byla žalobkyně policií vyzvána k prostudování spisu poté, co došlo k obvinění žalované. Prodlení žalované odvíjel až od předžalobní výzvy ze dne , datum, .7. Soud prvního stupně proto žalobě s výjimkou části úroku z prodlení vyhověl a ve sporu převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení.8. Žalovaná rozsudek ve výrocích I. a III. napadla odvoláním. Označila jej za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, na základě jakého konkrétního odstavce, popř. písmena v § 10 ZPOPV má být žalovaná povinna plnit, což má pro žalovanou význam k případnému uplatnění regresního nároku vůči , jméno FO, . Namítla, že soud prvního stupně dovodil vznik regresního nároku odhlížejíc od smyslu a účelu právní úpravy, a to argumentačním způsobem fakticky rozšiřujícím skutkové podstaty regresního nároku dle § 10 ZPOPV nad rámec zákona. Měla zato, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval analogii legis i na případ, na který neměla být analogie aplikována. Základním předpokladem její aplikace je existence tzv. nepravé (teleologické) mezery v právu, která nastává v případech neúplnosti práva a způsobuje neúplnost z pohledu principu rovnosti, nebo z pohledu obecných právních principů. V konkrétním případě se tak soud prvního stupně dopustil tzv. soudcovského dotváření práva, které musí již ze své podstaty být nalézacím soudem řádně odůvodněno, což soud prvního stupně neučinil, když pouze převzal argumentaci žalobkyně a nevypořádal se s argumentací žalované. Podle žalované soud prvního stupně též nesprávně posoudil otázku promlčení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že z napadeného rozsudku jasně vyplývá, že žalobkyně má právo postihu proti , jméno FO, podle § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV, a podle § 10 odst. 3 ZPOPV je žalovaná coby provozovatel vozidla solidárním dlužníkem této pohledávky, jelikož jednání řidiče mohla (a měla) „ovlivnit“, ale neovlivnila, za což byla pravomocně odsouzena v trestním řízení. Podle žalobkyně zakládá žalovaná obranu na předpokladu, že úmyslem zákonodárce, který mimochodem za jednání dostatečně závažné pro založení tzv. postižního práva pojistitele považuje např. odmítnutí podrobit se tzv. alkoholtestu [§ 10 odst. 1 písm. f) ZPOPV] či použití vozidla bez souhlasu vlastníka [§ 10 odst. 1 písm. d) ZPOPV], bylo, aby se tato soukromoprávní sankce nevztahovala na řidiče, který od lékařů ví, že není zdravotně způsobilý řídit autobus, ale tuto informaci úmyslně zatají, aby nepřišel o příslušné řidičské oprávnění, ani podnikatele v oboru silniční dopravy, který přijímá na pozici řidiče autobusu osoby, aniž by se obtěžoval zjišťovat jakékoliv informace o jejich zdravotním stavu, resp. konkrétně jejich způsobilosti řídit autobus. Smyslem zákona, resp. přesněji řečeno právního řádu jako celku, však podle žalobkyně bylo, aby , jméno FO, k datu projednávané dopravní nehody oprávněním k řízení autobusu již nedisponoval – bylo by mu bývalo dávno odňato podle § 94 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSP“), kdyby své zdravotní problémy netajil a úmyslně tak nezmařil činnost příslušných orgánů veřejné moci. Na takovouto právním řádem předvídanou situaci § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV výslovně dopadá a právnímu výkladu soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout. Po zákonodárci nelze požadov