10 Co 190/2025-177 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost vyklidit nemovitosti, a to pozemek parc. č. , parcelní číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba , adresa, , rodinný dům, a pozemek parc. č. , parcelní číslo, , zahrada, zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro , oblast působnosti, , Katastrální pracoviště , obec, , na listu vlastnictví č. , číslo listu vlastnictví, pro obec , obec, , katastrální území , kat. území, (dále jen „předmětné nemovitosti“ nebo „předmětná nemovitost“), do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), zaplatit státu na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 658 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném, který je jeho otcem, domáhal vyklizení předmětných nemovitostí, neboť je užívá proti jeho vůli a bez právního důvodu. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s tím, že výkon žalobcova práva na vyklizení je v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně učinil na základě provedeného dokazování skutkový závěr, že jediným vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, a to na základě dědění po své matce , jméno FO, , narozené , datum, , zemřelé dne , datum, , která mu tyto nemovitosti odkázala závětí datovanou dnem , datum, . V rámci řízení o pozůstalosti po , jméno FO, dědici (žalobce, žalovaný a pozůstalé dcery , jméno FO, a , jméno FO, ) uzavřeli dohodu o rozdělení pozůstalosti, na základě které předmětné nemovitosti nabyl žalobce. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 2. 2019, č. j. 35 D 573/2018-87, byla schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti a toto usnesení nabylo právní moci 28. 2. 2019. Žalovaný předmětné nemovitosti užívá na základě odvozeného práva od žalobce jako jeho otec (má tak k nemovitostem tzv. právo na bydlení). Soud prvního stupně konstatoval, že nebylo prokázáno, že závěť sepsaná matkou žalobce je neplatná, jak namítal žalovaný. Naopak v trestním řízení (vedeném u , Anonymizováno, ) byla prověřována otázka platnosti závěti a policejní orgán odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 odst. 3 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit žalobce a jeho sestra , jméno FO, tím, že v rámci dědického řízení, vedeném o pozůstalosti po zemřelé matce, předložili závěť opatřenou nepravým podpisem matky žalobce, kterou měli vydávat za platnou. V rámci trestního řízení bylo prováděno dokazování, kdy bylo též vyžádáno odborné zkoumání z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, se závěrem, že předloženou závěť, datovanou 16. 3. 2018, psala , jméno FO, , narozená , datum, , a podpis na listině je jejím pravým podpisem. Odborné vyjádření zpracoval , Anonymizováno, jako znalecký ústav ve smyslu § 7 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, zapsaný v oboru kriminalistika podle § 48 zákona o znalcích. Soud prvního stupně proto považoval za nadbytečné provádět důkaz dalším znaleckým posudkem ohledně zkoumání pravosti podpisu matky žalobce na uvedené závěti a tuto závěť považoval za platnou. Dodal, že otázku, kdo je dědicem matky žalobce, je navíc možné rozhodnout pouze v rámci řízení o pozůstalosti. V rámci tohoto pozůstalostního řízení ani žádný z dědiců nezpochybnil platnost závěti. Usnesení o rozdělení pozůstalosti nabylo právní moci s tím, že žádný z dědiců proti němu nepodal opravný prostředek. Dospěl k závěru, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, že závěť sepsaná matkou žalobce je platná a že žalovaný užívá nemovitosti na základě odvozeného práva na bydlení jako otec žalobce. Výzvou k vyklizení nemovitostí ze dne 9. 11. 2023 vyzval žalobce žalovaného k vyklizení předmětných nemovitostí ve lhůtě do 30. 11. 2023.3. Soud prvního stupně uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce odvolal svůj souhlas s užíváním předmětných nemovitostí žalovaným, má žalovaný zásadně povinnost předmětné nemovitosti vyklidit (§ 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. z.“). Okolnost, že si žalovaný dosud nezajistil jiné bydlení, nelze klást k tíži žalobce. Soud prvního stupně zvažoval i nevyhovění žalobě na vyklizení v případě, že by se jednalo o žalobu šikanózní, či kdyby výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem. Vycházel z tvrzení žalovaného, že výkon práva žalobce na vyklizení nemovitostí je v rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem zejména s ohledem na průběh dědického řízení po zemřelé matce žalobce s tím, že závěť matky žalobce není platná, a protože žalobce v rámci dědického řízení slíbil, že nechá v nemovitosti žalovaného dožít. Zároveň žalovaný poukazoval na svůj nepříznivý zdravotní stav a nedostatek finančních prostředků na pořízení vlastního bydlení. Soud prvního stupně měl za prokázané, že v rámci dědického řízení přislíbil žalobce žalovanému, že jej nechá v předmětné nemovitosti dožít. Žalovaný požadoval po žalobci zřízení věcného břemene doživotního užívání nemovitosti, s čímž však žalobce nesouhlasil. Žalobce svůj slib plnil a soužití účastníků bylo v pořádku do doby, než se do předmětné nemovitosti přistěhovala sestra žalobce , jméno FO, s rodinou. Od té doby začaly vzájemné konflikty, a to i mezi účastníky řízení. Žalovaný požadoval, aby , jméno FO, nadále v nemovitosti se svou rodinou bydlela a pomáhala s péčí o babičku, s čímž však žalobce nesouhlasil, neboť jeho sestra ho nerespektovala jako vlastníka nemovitostí. Docházelo k výrazným konfliktům mezi nimi, kdy žalovaný bránil sestru žalobce, a to i s násadou v ruce a s paralyzérem v kapse, aby žalobce postrašil, neboť věděl, že se bojí elektřiny. Soud prvního stupně s ohledem na prokázané konfliktní vztahy považoval soužití účastníků v předmětné nemovitosti za nadále neudržitelné. Žalobce po vyhrocení vztahů mezi účastníky odvolal svůj souhlas s užíváním nemovitostí žalovaným a svůj slib ponechat žalovaného v nemovitosti dožít. Toto odvolání slibu žalobcem je sice dle názoru soudu prvního stupně porušením mravních norem, zejména s ohledem na skutečnost, kdy se jedná o vztah otce a syna, avšak za zjištěné vyhrocené situace, kdy došlo k tak výraznému zhoršení vztahů mezi účastníky, že bylo nutno i přivolávat policii či záchranné složky, dospěl k závěru, že soužití mezi účastníky řízení již není možné. Odvolání slibu žalobce proto nepovažoval soud prvního stupně za natolik intenzivní důvod, který by měl vést k zamítnutí žaloby. Vyhovění žalobě není podle jeho závěru nespravedlivé a nepředstavuje zásah do ústavních práv žalovaného. Porušení dobrých mravů či veřejného pořádku neshledal ani v souvislosti se zdravotním stavem žalovaného, který, byť je závažný, není pouhým vyústěním konfliktů mezi účastníky, když , Anonymizováno, potíže žalovaného jsou dlouhodobého charakteru. Stran finanční situace žalovaného uvedl, že žalovaný je sice odkázán pouze na důchod, avšak nedospěl k závěru, že by si z tohoto důchodu nemohl zajistit jiné bydlení. Přihlédl přitom ke skutečnosti, že po odchodu dcery , jméno FO, z předmětné nemovitosti jí žalovaný zasílá měsíčně 13 000 Kč na nájemné a že za bydlení v předmětné nemovitosti žalobci ničeho neplatí. Soud prvního stupně uzavřel, že je namístě žalobě vyhovět, když neshledal tak mimořádné okolnosti na straně žalovaného či v okolnostech případu, které by měly za následek odepření ochrany vlastnického práva žalobce.4. Výrokem II. rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), o nákladech státu představovaných svědečným vyplaceným , jméno FO, ve výši 658 Kč. Tyto náklady uložil k zaplacení podle výsledku řízení neúspěšnému žalovanému.5. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 150 o. s. ř. tak, že je nepřiznal v řízení úspěšnému žalobci, neboť v okolnostech případu shledal důvody zvláštního zřetele hodné. Zohlednil skutečnosti, že žalovaný je otcem žalobce, který nemovitosti dlouhodobě užíval a má k nim citovou vazbu, že v dědickém řízení žalobce žalovanému přislíbil, že jej v nemovitosti nechá dožít a že žalovaný je odkázán pouze na důchod. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009 a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 915/2011 a sp. zn. 26 Cdo 1531/2011, podle kterých skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, n