12 Co 213/2025-86 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku par. č. st. , Anonymizováno, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č., Anonymizováno, , hodnota, vedeném Katastrálním úřadem pro , Anonymizováno, , Katastrálním pracovištěm , adresa, , pro katastrální území a obec , adresa, (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku par. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, (dále také jen „pozemek“). Tvrdil, že je od 22. 11. 1972 vlastníkem budovy čp. , Anonymizováno, v obci , adresa, vybudované v roce 1971 jako prodejna smíšeného zboží a spolu s ní nepřetržitě užívá i předmětný pozemek, na kterém budova stojí. Nikdo jiný vlastnické právo k pozemku neuplatnil, až do roku 2024 byl u něj v katastru nemovitostí zapsán neznámý vlastník, od 1. 1. 2024 připadl státu jako věc opuštěná. Má za to, že vlastnické právo k pozemku získal mimořádným vydržením, byť nedisponuje žádným nabývacím titulem. Vzhledem k nesouhlasu žalované nemá jiný procesní prostředek, jak se domoci zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že vlastnické právo žalobce neuznává. Namítla, že uplynutím 1. 1. 2024 stát nabyl vlastnictví k pozemku jako věci opuštěné podle § 65 katastrálního zákona, podle kterého nastala nevyvratitelná domněnka, resp. fikce vlastnictví státu, u níž nelze přinést důkaz opaku. Poukázala na to, že žalobce od počátku věděl, že je pouze vlastníkem prodejny a nikoliv pozemku, k němuž neměl nabývací titul (konkrétně smlouvu o trvalém užívání), proto také v minulosti žádal žalovanou i obec o převod vlastnictví. Má za to, že za daných okolností žalobce vzhledem k nepoctivému úmyslu nemohl vlastnické právo vydržet.3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce se stal ke dni 22. 11. 1972 vlastníkem smíšené prodejny vybudované v akci „Z“ na stavební parcele , Anonymizováno, za kupní cenu 525 000 Kč na základě hospodářské smlouvy ze dne 7. 10. 1978 uzavřené s Místním národním výborem , adresa, a do současné doby je zapsán jako katastrální vlastník budovy čp. , Anonymizováno, (obč. vybavenost) v k. ú. , adresa, . Pozemek par. č. st. , Anonymizováno, , na kterém budova žalobce stojí, vznikl oddělením částí pozemků pozemkového katastru č. , hodnota, , č. st , Anonymizováno, , č. st. , Anonymizováno, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. st. , Anonymizováno, , č. st. , Anonymizováno, a č. st. , Anonymizováno, . Do sloučení byly u pozemků zapsáni původní vlastníci a od sloučení, ke kterému došlo v době kolaudace prodejny čp. , Anonymizováno, (16. 8. 1972), již byl evidován vlastník neznámý, a to až do konce prosince 2023. Od 1. 1. 2024 je v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku evidována Česká republika s právem hospodaření pro , Jméno žalované, (, Anonymizováno, ). Žalobce, který pozemek užívá od nabytí vlastnictví k budově čp. , Anonymizováno, a považoval se za jeho vlastníka, se mezi lety 2006-2013 snažil vyřešit otázku vlastnictví pozemku se žalovanou, nepodařilo se však dohledat žádné dokumenty, které by vlastnické vztahy od sloučení pozemků osvědčovaly. Žalobce v korespondenci žádal , Anonymizováno, o převod pozemku do vlastnictví s tím, že 19. 9. 1979 Středisko Geodézie vyhovělo jeho žádosti o registraci tohoto pozemku a byl tak v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Poukazoval na to, že ještě v roce 1993 byl veden v katastru nemovitostí jako vlastník a až při digitalizaci katastru nemovitostí v roce 1997 mu bylo vlastnictví odejmuto. Poté, co okresní soud poučil žalovanou podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že na ní leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o nepoctivém úmyslu žalobce, žalovaná uvedla, že ze samotného užívání pozemku nelze dovozovat poctivý úmysl žalobce.4. Právní otázku mimořádného vydržení vlastnického práva žalobce okresní soud posuzoval podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nepřisvědčil námitce žalované, podle které vlastnictví k pozemku nabyla zákonnou fikcí vylučující soudní přezkum vlastnického práva na základě ust. § 65 odst. 9 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), které stanoví, že nepodaří-li se vlastníka zjistit a uplyne-li marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to, že nemovitost je opuštěná, pohlíží se na ni jako na opuštěnou; další postup se řídí právními předpisy upravujícími hospodaření s majetkem státu. Okresní soud konstatoval, že způsob vzniku a zániku věcných práv k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí plyne z občanského zákoníku, nikoli z katastrálního zákona, jenž je předpisem evidenční povahy stanovícím, co a jakým způsobem se zapisuje do katastru nemovitostí. Jestliže se tedy podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona za určitých okolností „pohlíží“ na nemovitost jako na opuštěnou, neznamená to, že se tím daná nemovitost stává vlastnictvím České republiky z důvodu katastrálním zákonem založené fikce jejího opuštění, citované ustanovení pouze umožňuje zápis státu jako knihovního vlastníka takové nemovité věci. Zda je stát též skutečným vlastníkem, záleží na naplnění hmotněprávních předpokladů plynoucích z občanského zákoníku. Okresní soud vyložil podmínky mimořádného vydržení, k němuž zákon v případě nemovité věci vyžaduje pouze uplynutí dvojnásobné délky, tedy 20 let držby, která nemusí být pravá ani poctivá, vyžaduje se pouze, aby držiteli nebyl prokázán nepoctivý úmysl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, rozsudek ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022) uvedl, že k mimořádnému vydržení postačí, chopí-li se držitel držby s přesvědčením, že nikomu neškodí, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o případné nepoctivosti úmyslu držitele leží na tom účastníku, který se vydržení brání. Vydržecí doba nemůže uplynout před 1. 1. 2019. Okresní soud dovodil, že byť žalobce od roku 1972 užíval spolu se stavbou také předmětný pozemek, nemohl tak činit v domnění, že se stal jeho vlastníkem, neboť v té době se vlastnictví k pozemkům standardně nepřevádělo a zůstávalo státu. Tehdejší organizace mohly pozemky se souhlasem státu pouze užívat, a toto užívání mohlo být trvalé nebo dočasné. Žalobce proto nemohl nabýt přesvědčení o svém vlastnickém právu k pozemku pouze na základě vlastnického práva ke stavbě ani prosté přesvědčení, že nikomu neškodí. Podle okresního soudu proto „nelze uzavřít, že by se žalobce chopil držby předmětného pozemku ani že by tak činil v úmyslu nikoli nepoctivém“. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl a úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení spočívajících ve 3 paušálních náhradách nezastoupeného účastníka ve výši celkem 900 Kč.5. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podal včasné odvolání žalobce, který s právním závěrem okresního soudu zásadně nesouhlasil. Namítl, že pokud by dohledal smlouvu o trvalém užívání, pak by se samozřejmě vlastnictví pozemku domohl ze zákona, neboť podle § 879c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) se dnem 1. 7. 2000 trvalé užívání změnilo na právo vlastnické, nicméně mimořádné vydržení nespočívá na existenci titulu postačujícího k nabytí vlastnického práva, ale na poctivé držbě a uplynutí času. Mimořádným vydržením lze podle důvodové zprávy k § 1095 o. z. poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný nebo sporný, ale kde tvrzené nebo domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. V daném případě celková doba držby pozemku od roku 1972 činí 52 let, doba potřebná k mimořádnému vydržení tak byla splněna téměř trojnásobně. Za spekulativní označil závěr okresního soudu o nepoctivém úmyslu, který neplyne ze žádných skutkových zjištění a nelze jej dovozovat z vědomí o užívacím právu, jak tvrdila žalovaná. Zdůraznil, že na lest nebo podvod z jeho strany není nejmenší důvod usuzovat a je naopak přesvědčen, že institut mimořádného vydržení sloužící k odstranění právní nejistoty je v poměrech projednávané věci naprosto přiléhavý. Dodal, že vzhledem k neznámému knihovnímu vlastníkovi pozemku nebylo možno věc řešit do roku 2024. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.6. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Zopakovala svou argumentaci, podle níž si byl žalobce vědom skutečnosti, že koupil pouze budovu a vlastníkem pozemku není. V tehdejších poměrech vlastníkem pozemku být ani nemohl, mohl jej mít pouze v trvalém užívání. Již z toho vyplývá nepoctivý úmysl žalobce bránící vydržení. Skutkové okolnosti věci považuje za obdobné těm, které posuzoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3606/2024 a dovodil, že „žalovaný nebyl nikdy držitelem pozemků nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., neboť s