14 Co 184/2025-114 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky ročně od 9. 8. 2023 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky 14 878 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky ročně od 9. 8. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II.), žalovanému nepřiznal vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil mu povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 319 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalovaný v dopoledních hodinách dne , datum, ve večerce v , adresa, nereagoval na výzvu zakročujících policistů, kteří se ho snažili přimět, aby opustil prostory prodejny, i přes výzvy policistů zůstal ležet na zemi, přičemž při snaze policistů „vynést“ ho z prostor prodejny došlo k , Anonymizováno, policisty , jméno FO, . , jméno FO, byl žalobkyní odškodněn za tento pracovní úraz, který vedl k jeho 11denní pracovní neschopnosti, tak, že mu byla uhrazena ztráta na služebním příjmu ve výši 1 050 Kč, náhrada za bolest ve výši 5 000 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 300 Kč a byl mu vyplacen služební příjem za den , datum, ve výši 2 040 Kč (dalších 318 Kč bylo zaplaceno na zdravotním pojištění), za období od , datum, do , datum, pak služební příjem ve výši 10 824 Kč (dalších 1 696 Kč zaplacených na zdravotním pojištění). Žalobce tyto částky vyplácel policistovi (resp. hradil je za tohoto policistu příslušné zdravotní pojišťovně) aniž by tento policista fakticky vykonával služební činnost, tedy ze strany žalobce docházelo k marnému vynakládání těchto peněžních částek, bez toho, že by se žalobci za jejich výplatu dostalo jakéhokoliv protiplnění.3. Po právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně důvodně požaduje po žalovaném postih dle § 2917 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť poškozenému příslušníkovi , právnická osoba, , jméno FO, , jenž utrpěl při služebním zákroku služební úraz způsobený žalovaným, byla žalobkyní poskytnuta náhrada škody tímto zákrokem vzniklé spočívající v náhradě za ztrátu na služebním příjmu, náhradě za bolest a v náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením v celkové výši 6 350 Kč; to vše z titulu její objektivní odpovědnosti za škodu ve smyslu § 100 odst. 1 a § 101 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2003 Sb.“). Vznik této škody způsobil žalovaný svým počínáním v prodejně (v podobě pasivního odporu), přičemž lze považovat za naplněné předpoklady jeho obecné odpovědnosti za škodu tak, jak vyplývá z ustanovení § 2910 o. z. Proto okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6 350 Kč se, Anonymizováno, zákonným úrokem z prodlení.4. Co se však týče výplaty služebního příjmu poškozenému policistovi po dobu jeho pracovní neschopnosti ve výši 12 864 Kč a s tím spojeného uhrazení zdravotního pojištění ve výši 2 014 Kč, kdy k těmto platebním povinnostem zavazoval žalobkyni § 124 odst. 5 písm. b) služebního zákona, lze dle názoru okresního soudu souhlasit s argumentací žalobkyně, že takto vyplácený příjem supluje dávku nemocenské, tj. má povahu obdobnou nemocenskému ve smyslu zákona č. 187/2006 Sb, o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 187/2006 Sb.), jak již bylo v minulosti judikováno, která by byla každému jinému zaměstnanci vyplácena. Vyplácení služebního příjmu v době pracovní neschopnosti policisty je nepochybně marným vynakládáním peněžních prostředků za činnost, kterou policista nevykonává. Byť se tedy jeví argumentace žalobkyně stran vzniku újmy na jejím jmění výplatou těchto částek logická, akceptovat tuto právní konstrukci dle názoru okresního soudu nelze, neboť je nadále nutno trvat na právním názoru vysloveném v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5114/2009 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 9717), že nárok na výplatu služebního příjmu po dobu neschopnosti ke službě sice má povahu nároku obdobného nároku na nemocenské, ovšem vyplacením tohoto služebního příjmu nevzniká žalobci postižní právo na jeho náhradu proti žalovanému, který odpovídá za škodu vzniklou policistovi. Přiléhavou se soudu prvního stupně nejeví ani argumentace žalobkyně, která vznik regresního nároku proti žalovanému zakládá na analogickém použití zákona o nemocenském pojištění. Proto okresní soud v této části uplatněný nárok zamítl.5. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) větší měrou úspěchu žalovaného, jemuž však žádné náklady řízení nevznikly.6. Uložení povinnosti k úhradě poměrné části soudního poplatku žalovanému odůvodnil okresní soud s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) tím, že žalobkyně je od této povinnosti podle § 11 zákona o soudních poplatcích osvobozena. Ze soudního poplatku za řízení v prvním stupni ve výši 1 062 Kč dle položky 1 bodu 1 písm. a) [pozn. odvolacího soudu: správně písm. b)] sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu k zákonu o soudních poplatcích (dále jen „sazebník“), uložil okresní soud žalovanému podle míry jeho neúspěchu povinnost k zaplacení 30 %, tj. 319 Kč.7. Lhůty k plnění stanovil okresní soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř.8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž jej napadla v jeho výrocích II. a III., domáhajíc se jejich změny tak, že žalovanému bude uložena (nad rámec povinnosti uložené mu v odvoláním nenapadeném výroku I.) povinnost k zaplacení 14 878 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 8. 2023 do zaplacení a povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni. Namítala, že okresní soud správně zjistil skutkový stav, ten však po právní stránce nesprávně posoudil. Dle jejího názoru byl okresním soudem odkazovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 5114/2009 v důsledku přijetí nové právní úpravy překonán a jeho závěry v současnosti nemohou obstát. Tento rozsudek byl vydán za účinnosti zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 186/1992 Sb.“), který obsahoval v § 91 taxativně vymezené druhy nároků na náhradu škody, které představovaly samostatné dílčí nároky vyplývající z konkrétního odpovědnostního vztahu. Pokud policie nahradila škodu ze služebního úrazu, měla vůči tomu, kdo poškozenému policistovi odpovídal za škodu podle občanského zákoníku, nárok na náhradu toho, co uhradila poškozenému policistovi, a to podle regresního ustanovení obsaženého v § 102 odst. 1 tohoto zákona. Nárok na služební příjem v nemoci však policistům nepříslušel podle zák. č. 186/1992 Sb., nýbrž podle zákona č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 32/1952 Sb.“), který však žádné regresní ustanovení neobsahoval. Absence institutu regresu v uvedeném zákoně byla hlavním důvodem, proč okresním soudem citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 5114/2009 nemohl za tehdy účinného právní úpravy připustit regres služebního příjmu v nemoci, který má obdobu dávky nemocenského pojištění. Jinak by vznikla ničím neodůvodněná dvojkolejnost přístupů, a to v případech, kdy je způsobena újma civilnímu zaměstnanci oproti příslušníkovi bezpečnostního sboru, neboť ve chvíli, pokud by škůdce způsobil újmu na zdraví civilnímu zaměstnanci, kterému by bylo vypláceno nemocenské, tyto dávky by škůdce nemusel v rámci regresu nahradit, avšak v případě příslušníka bezpečnostního sboru by tato povinnost dána byla. Za současné právní úpravy je však nárok na služební příjem v nemoci obsažen přímo v zák. č. 361/2003 Sb., přičemž regresní ustanovení, na jehož základě žalobkyni náleží náhrada za to, co poškozenému policistovi plnila, vyplývá z § 2917 o. z. Jedná se přitom o obecný regresní nárok, předpokladem jehož vzniku není, že povinnost k náhradě škody vyplývá z občanského zákoníku; může tedy vyplývat i z jiných právních předpisů, např. právě ze zák. č. 361/2003 Sb. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5551/2017, (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 66/2019). Nová právní úprava nemocenského pojištění, která spojila úpravu pro příslušníky bezpečnostních sborů a civilní zaměstnance v zákoně č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 187/2006 Sb.) již institut regresu nemocenského (resp. i jiných dávek) zakotvuje v § 126. Účelem zavedení regresních náhrad u dávek nemocenského pojiště