35 Co 79/2025-93 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 11 608,45 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II žalobu ve zbývajícím rozsahu, tj. na jistině, na obou druzích úroků, kapitalizovaných i plynoucích do budoucna, zamítl. Výrokem III nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.2. Okresní soud v odůvodnění vysvětlil, že žalobkyně opírala svou žalobu o tvrzení, že uzavřela 6. 1. 2018 s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, která nabyla účinnosti 15. 3. 2019 výběrem hotovosti z bankomatu žalovanou 15. 3. 2019, přičemž z důvodu prodlení žalované s 16měsíčními splátkami došlo ke zesplatnění úvěru. Žalobou proto žalobkyně požadovala 23 280 Kč jako 16 neuhrazených předepsaných splátek úvěru, zesplatněnou jistinu ve výši 27 724,24 Kč, poplatky za upomínky ve výši 3 x po 150 Kč a jednou ve výši 200 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 1 980,11 Kč, zákonný úrok z prodlení p. a. od 20. 3. 2023 do zaplacení ve výši 8,5 % z 2 910 Kč, 11,75 % z 8 730 Kč a 15 % z 39 364,24, a konečně smluvní pokutu ve výši 2 328 Kč. Okresní soud shledal úvěrovou smlouvu s odkazem na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou, neboť již z tvrzení žalobkyně plyne, že nesplnila svoji povinnost přezkoumat úvěruschopnost žalované, neboť nejen že nevěnovala pozornost tvrzení o extrémně nízkých výdajích žalované, ale ani neověřila příjmy žalované. Protože však bylo dle okresního soudu prokázáno poskytnutí částky celkem ve výši 73 912,14 Kč, přičemž naopak žalovaná žalobkyni zpět uhradila 62 303,69 Kč, dovodil okresní soud, opíraje se o ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, že žalobkyně má nárok na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny ve výši 11 608,45 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy však dle okresního soudu nelze žalobkyni přiznat nárok na smluvní úroky a poplatky, ale ani na úrok z prodlení, protože žalobkyně má právo na vrácení nesplacené jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka, nikoli od výzvy žalobkyně k plnění (a odkázal v tomto na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). Okresní soud proto žalované uložil povinnost vrátit žalobkyni zůstatek jistiny ve výši 11 608,45 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.3. Proti tomuto rozsudku, jen v části výroku II zamítající žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 608,45 Kč od 20. 3. 2023 do zaplacení, se odvolala včas žalobkyně. Namítá, že měl okresní soud předně vyjít z toho, že žalované byla zaslána písemná výzva z 27. 2. 2023, v níž byla žalovaná informována o zesplatnění dluhu a vyzvána k jeho úhradě do 19. 3. 2023. Ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě dluhu je proto žalovaná v prodlení. Stanovením lhůty až od právní moci rozhodnutí došlo k porušení principu rovnosti stran, jestliže žalovaná proti splatnosti nic nenamítala, ve sporu nebyla aktivní, netvrdila ani neprokázala v řízení, že by nebyla schopna dluh v termínu podle výzvy uhradit. Dle názoru žalobkyně je nutné § 87 odst. 1 poslední věta a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru interpretovat ve vzájemné souvislosti a na pojem „spor“ nahlížet jen jako na existující a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. V projednávané věci však nebyl mezi účastníky, z důvodu pasivity žalované, spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalované k vrácení jistiny. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, má přitom dle žalobkyně pouze spotřebitel (dlužník), a soud by v případě zcela pasivního dlužníka neměl bez dalšího o ní rozhodovat. Dovozuje, že pro tento případ je nutné místo § 87 zákona o spotřebitelském úvěru aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdy právo na jeho vydání je ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku vázáno na výzvu k plnění. Uzavírá proto, že z důvodu absence tvrzení a důkazů se žalovaná marným uplynutí lhůty k plnění, tedy dnem 20. 3. 2023, dostala do prodlení, a žalobkyni tak náleží nejen jistina, ale i zákonným úrok z prodlení z této jistiny ode dne prodlení. Poukazuje na to, že ke shodnému závěru dospěl ve svém rozsudku i Krajský soud v Praze č. j. 27 Co 20/2024-105 ze dne 28. 5. 2024. Navrhuje proto změnu rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu ve smyslu uvedené argumentace.4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení a odvolání shledal důvodným jen částečně a z jiných než namítaných důvodů.5. Objasnil okresní soud na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů správně a dostatečně, že na základě smlouvy obsahující závazek k poskytnutí (revolvingového) úvěru, jež čerpáním částky 34 000 Kč prostřednictvím platební karty dne 15. 3. 2019 nabyla účinnosti, byla žalované poskytnuta částka celkem 73 912,14 Kč, z níž žalobkyni zaplatila zpět 62 303,69 Kč.6. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud proto správně uzavírá, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený takovou smlouvou podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.7. Podle § 86 odst. 1 zákona, účinného do dne 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 zákona, účinného do dne 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.9. Vycházeje z objasněných okolností uzavírání smlouvy jakož i obsahu smlouvy o úvěru je možné ve shodě s okresním soudem uzavřít, že žalobkyni, kterou stíhala před uzavřením smluvního vztahu se žalovanou, coby spotřebitelem, povinnost posoudit řádně její úvěruschopnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona, splnění této povinnosti neprokázala. Lze proto shledat správný také závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy (u smluv uzavřených před datem 28. 5. 2022 dovozována judikatorně například z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679-18).10. Tato neplatnost smlouvy nese s sebou na straně žalované dle § 87 odst. 2 věta třetí zákona povinnost vrátit (pouze) peníze úvěrem poskytnuté. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného, jako úvěrovaného spotřebitele, od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalovaného, resp. splatnost jeho závazku, tak není vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nelze žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).11. Jak vysvětleno