84 Co 516/2024-66 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni částku , částka, (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, , úroku ve výši 15,49 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , úroku ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši , částka, od , datum, do , datum, (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku , částka, (výrok III.).2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, sestávající z nesplacené jistiny úvěru v částce , částka, a smluvní pokuty ve výši , částka, , spolu s kapitalizovanými smluvního úroky z úvěru ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , dále se smluvními úroky ve výši 15,49 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , smluvními úroky (dle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a zákonnými úroky z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení.3. Okresní soud v rámci svého rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů, podle nichž žalobkyně a žalovaný dne , datum, uzavřeli úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalovaný obdržel částku , částka, , žalovaný na základě této smlouvy žalobkyni uhradil devět splátek v celkové výši , částka, .4. Okresní soud se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet a dospěl k negativnímu závěru, resp. k závěru, že žalobkyně řádně (správně) nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně nezohlednila skutečnost, že doložený příjem žalovaný pobíral od stávajícího zaměstnavatele pouze tři měsíce (předtím mu byla mzda poskytována jiným zaměstnavatelem), přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný žalobkyni zaplatil devět splátek úvěru, okresní soud dovodil, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou v délce jednoho roku. Bylo na žalobkyni, aby si délku pracovního poměru ověřila, a to zejména za situace, kdy žalovanému poskytla úvěr, který měl splácet po dobu osmi roků. Okresní soud dále konstatoval, že z výpisu z účtu žalovaného nevyplývalo, že by žalovaný měl v době poskytnutí úvěru zajištěnu větší finanční rezervu, z téhož důkazu vyplynulo, že žalovaný plnil vyživovací povinnost v rozsahu , částka, měsíčně, dále okresní soud uzavřel, že se žalobkyně vůbec nezabývala skutečnými výdaji žalovaného či jeho osobními poměry. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pro což shledal úvěrovou smlouvu neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a vztah mezi účastníky vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. Jelikož na základě neplatné smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla částku , částka, a žalovaný žalobkyni částku , částka, , uložil okresní soud žalovanému povinnost zaplatit rozdíl těchto částek (, částka, ) žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho straně (viz výrok I. rozsudku okresního soudu). Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru okresní soud přiznal žalobkyni plnění plynoucí z této smlouvy, proto žalobu co do požadavku na zaplacení smluvních úroků z prodlení a smluvní pokuty zamítl (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu).5. Jde-li o úroky z prodlení, jakožto zákonný (nikoliv smluvní) nárok, okresní soud tento žalobkyni nepřiznal (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu) s poukazem na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterých splatnost „zbývající části jistiny“ (míněna částka , částka, ) zatím nenastala, a tedy nemohl vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, když ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. K požadavku na zaplacení úroků z prodlení dále uvedl, že žalobkyně má dle odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty (nové doby splatnosti) se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.6. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého úspěšnější žalobkyni přiznal právo na úhradu poměrné části z její strany vynaložených nákladů řízení.7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku II., a to jen v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a dále v závislém výroku III., neboť měla za to, že okresní soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, to při aplikaci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého platí, že v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem. Okresní soud shledal smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou a plnění žalobkyně na základě této smlouvy jako plnění poskytnuté bez právního důvodu, pro což na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava pak uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně si je vědoma obecného pravidla lex specialis derogat legi generali, má však za to, že pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze v případě, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka vydat bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, což musí spotřebitel prokázat. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Obecná a zvláštní úprava mají společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá zaplatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, resp. spotřebitel netvrdí a neprokáže, že to není v jeho možnostech, má žalobkyně za to, že zvláštní právní úprava nevylučuje použití úpravy obecné a jejich aplikace vede ke stejnému výsledku. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, čímž prospívá postavení spotřebitele. Jde o skutečnosti, kterých se spotřebitel má dovolávat jako pro sebe příznivých a přinášejících mu výhodu. Z tohoto důvodu je spotřebitel nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit dluh. Skutkové zjištění, že nebylo a není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní. Není na soudu, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit dluh na základě vlastních domněnek. Žalobkyně proto spatřuje pochybení okresního soudu v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť žalovaným nebyly navrženy žádné důkazy, na jejichž základě by okresní soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. I přes procesní pasivitu žalovaného tak okresní soud nesprávně žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení, když automaticky, nepřípustně, presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit. Žalobkyně odkázala rovněž na závěry plynoucí z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 72 Co 199/2024-92, vydaného za obdobné situace jako je v projednávané věci a vyslovila názor, že okresní soud jí měl zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení od , datum, přiznat v návaznosti na výzvu žalobkyně k úhradě dluhu ze dne , datum, . Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, „od , datum, “ do zaplacení.8. Ž