95 Co 262/2025-80 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 050 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 400 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 850 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žaloba o zaplacení částky 62 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 62 550 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 400 Kč od 16. 5. 2024 do 21. 10. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 400 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 850 Kč od 12. 11. 2024 do 17. 2. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 8 850 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Skutkově okresní soud v rozsudku vycházel z toho, že dne 4. 6. 2023 bylo v , adresa, nasazen technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla (TPZOV) na vozidlo RZ , SPZ, , jehož vlastníkem byl v tu dobu žalovaný. Žalovaný nepožádal o odstranění TPZOV, a proto k žádosti městské policie dne 12. 7. 2023 žalobkyně, jež je mj. zřízena za tím účelem, odtáhla vozidlo žalovaného a umístila jej na střeženém parkovišti, kde je umístěno dosud. Žalobkyně byla zřízena zřizovací listinou zastupitelstva hlavního města Prahy vydanou dne 12. 10. 2022 coby příspěvková organizace mj. za účelem zajišťování přemísťování nalezených a opuštěných vozidel předaných Magistrátem hlavního města Prahy nebo příslušným úřadem městské části hl. m. Prahy a úřady městských část vč. jejich střežení. Podle nařízení o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti vydaného radou hlavního města Prahy dne 12. 2. 2023, jež nabylo účinnosti dne 1. 4. 2013, činí maximální cena za jeden úplný nucený odtah vozidla částku 1 900 Kč (dle § 2 odst. 1 nařízení) a maximální cena za služby parkovišť určených ke střežení vozidel za první až třetí i jen započatý den částku 250 Kč za den, za 4. až 180 i jen započatý den částku 400 Kč za den a za 181. a každý následující den částku 50 Kč za den (dle § 2 odst. 3 nařízení), přičemž maximální ceny za služby parkovišť podle § 3 odst. 6 písm. e) nařízení zahrnují: střežení vozidla, nutné přemisťování vozidla na parkovišti v době střežení, výdej vozidla včetně kontroly stavu vozidla a další administrativní úkony spojené s přijetím úhrady, vydání vozidla a přejímkou jeho vlastníkem.3. Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala tvrzení k věcné legitimaci své i žalovaného, prokázala tvrzení k důvodu odtahu, k samotnému odtahu i střežení vozidla na odstavném parkovišti, jakož i k tomu, že žalovaného vyzývala. Žalobkyně provedla odtah vozidla žalovaného a následně střežila vozidlo žalovaného na svém odstavném parkovišti v období od 12. 7. 2023 do 11. 11. 2024, tedy po dobu 488 dnů, za což jí podle okresního soudu náleží částka 24 400 Kč (50 Kč × 488 dnů). Podle okresního soudu byla žalobkyně povinna tvrdit a prokázat, že jí požadované náklady, jež odpovídají maximálním cenám ve smyslu citovaného nařízení rady hl. m. Prahy, představují skutečně náklady, jež je žalovaný povinen žalobkyni nahradit. K projednání žaloby okresní soud nařídil jednání, k němuž se žalobkyně nedostavila a nemohla jí být tedy poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů k požadované ceně parkovného, konkrétně k tomu, že prvních 180 dní jsou denní náklady parkování a střežení vozidla umístěného na odstavném parkovišti několikanásobně vyšší než za 181. a následující den. Okresní soud tak vycházel ze spisu a uzavřel, že náklady na úplný odtah ve výši 1 900 Kč jsou zcela rozumné bez nutnosti doplnění tvrzení či důkazů. Náklady na střežení na odstavném parkovišti však v různých dnech žalobkyně požadovala v různých výších odpovídajících maximálním cenám dle nařízení, jež však postrádají jakékoli bližší odůvodnění. Vyjádřil názor, že nařízení rady hl. m. Praha stanovující maximální ceny za odtah a střežení není právním předpisem, který by měl pro okresní soud či žalovaného jakoukoli právní relevanci. Co do zbývající částky 62 550 Kč okresní soud tedy žalobu zamítl, neboť žalobkyně netvrdila a neprokázala, že náklady střežení v prvních 180 dnech několikanásobně přesahovaly částku 50 Kč denně. Dále částečně zamítl žalobkyní požadovaný úrok z prodlení. O nákladech řízení pak rozhodl podle procesního úspěchu účastníků s přihlédnutím k tomu, že převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.4. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání, v rozsahu výroků II. a III., z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), c), e), g) o. s. ř. Namítala, že závěr okresního soudu o tom, že platné a účinné nařízení Rady hl. m. Prahy nemá pro nikoho jakoukoli právní relevanci, není správný. Uvedla, že nařízení hl. m. Prahy č. 2 z r. 2013 účinné od 1. 4. 2013, dle kterého je v daném případě určena výše ceny za odtah a střežení vozidla na parkovišti, bylo hl. m. Prahou vydáno na základě výměru Ministerstva financí (cenového věstníku) č. 1/2013 ze dne 28. 11. 2012, kde jsou v části I. oddílu B stanoveny „Maximální ceny, které mohou stanovit kraje a obce podle zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů“, konkrétně pod č. 1 je uvedena „Odtahová služba, z toho jen nucené odtahy vozidel podle podmínek stanovených jiným právním předpisem a v nařízeních obcí včetně střežení vozidla na parkovišti a případného přitažení zpět“. Výměry jsou pak vydávány podle ustanovení § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hl. m. Praze, ve znění pozdějších předpisů, pak platí: „Rada hlavního města Prahy může v přenesené působnosti vydávat na základě a v mezích zákona nařízení hlavního města Prahy, je-li k tomu zákonem zmocněno hlavní město Praha, obce, obce s rozšířenou působností nebo kraje.“. Zde odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 Afs 60/2009–119 ze dne 5. 11. 2009. Dále uvedla, že ceny odtahů a parkovného jsou regulovanými cenami, kdy účelem je, aby za uvedené činnosti nebylo možno požadovat ceny vyšší než stanovené výměrem, ceny určené jako maximální jsou tedy jinak řečeno „ceny nejvýše přípustné“, a to bez ohledu na to, že tržní ceny srovnatelných služeb, resp. cena obvyklá takových služeb, je dvakrát až třikrát vyšší než je stanoveno nařízením, takovéto vyšší ceny však účtovat nelze, neboť nařízením jsou stanoveny právě ceny, které lze maximálně požadovat, přičemž ke stanovení cen je hl. m. Praha oprávněno na základě shora uvedených zákonných a podzákonných předpisů. Při vymáhání nároků z odtahů tedy postupuje žalobkyně podle výše citovaného nařízení vydaného svým zřizovatelem. Nesmí požadovat ceny vyšší, ale zároveň nemusí zdůvodňovat, proč požaduje ceny v nařízení stanovené, neboť k určení těchto regulovaných cen je její zřizovatel oprávněn zákonem. Nesouhlasila tedy s tím, že by měla povinnost v řízení prokazovat „skutečné náklady“, jak tvrdí okresní soud, neboť účelem nařízení je právě to, že je prokazovat není nutno. Pokud jde o náklady řízení, namítala, že okresní soud rozhodl na základě své úvahy a v takovém případě měl ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. zároveň rozhodnout tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni veškeré jí vynaložené náklady na vymáhání žalovaného nároku. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě vyhoví i co do částky 62 550 Kč s příslušenstvím a uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. aby rozsudek zrušil a vrátil ho soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, a to spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo, a to podle § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř. a po nařízeném jednání dospěl k následujícím závěrům.6. Předmětem odvolacího přezkumu nebyl výrok I. rozsudku okresního soudu, který nabyl samostatně právní moci.7. Ze spisu bylo zjištěno, že se žalobkyně po připuštění změny žaloby usnesením okresního soudu ze dne 31. 1. 2025 domáhala zaplacení částky 88 850 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % ročně z částky 80 000 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení 14,75 % ročně z částky 8 850 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, když tvrdila, že dne 12. 7. 2023 jako oprávněná osoba provedla odtah vozidla RZ , SPZ, následně bylo vozidlo umístěno na parkovišti provozovaném žalobkyní. Domáhala