14 Co 391/2025-71 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 65 657,36 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 300,72 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 543,26 Kč, s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 64 657,36 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 64 657,36 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a dále povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 24 960,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Okresní soud vyšel ze zjištění, žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě mu byla poskytnuta částka ve výši 150 000 Kč za účelem konsolidace dříve vzniklých dluhů. Účastníci se dohodli, že výše úrokové sazby bude činit 11,50 % p. a. a žalovaný úvěr splatí v 72 měsíčních splátkách po 2 923 Kč spolu s pojistným ve výši 150 Kč měsíčně. Dopisem označeným jako „Poslední výzva k zaplacení“ ze dne 16. 10. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 9 945,22 Kč nejpozději do 4. 12. 2024 s tím, že pokud se tak nestane, úvěr bude zesplatněn. Dluh z úvěrové smlouvy byl kvalifikovaně vyčíslen prostřednictvím historického výpisu tak, že výše dlužné jistiny činí 64 657,36 Kč, dluh na poplatcích 1 000 Kč, úrok ke dni 19. 12. 2024 činí 3 300,72 Kč a úrok z prodlení 543,26 Kč.3. Jde-li o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně měla k dispozici jeho výpis z účtu ke dni 27. 8. 2020. Žalobkyně vedle toho tvrdila, že žalovaný na úvěr zaplatil 135 698,03 Kč, z čehož dovozovala, že splácet úvěr bylo v jeho možnostech.4. Okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k závěru o důvodnosti podané žaloby s tím, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, dále jen „o. z.“. Žalobkyně povinnost z uvedeného smluvního vztahu splnila, když žalovanému poskytla úvěr, avšak žalovaný svou povinnost vrátit poskytnuté prostředky spolu s úroky dosud v (zcela) nesplnil. Žalobě bylo proto vyhověno a žalobkyni byla přiznána dlužná jistina, dlužné poplatky a smluvní i zákonné úroky, které byly kapitalizovány ke dni zesplatnění úvěru. Úroky z prodlení byly přiznány v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve výši určené podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.5. Okresní soud nesouhlasil s tím, že by úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně posouzena. Konstatoval v té souvislosti, že žalobkyně jej lustrovala v dostupných registrech bankovních klientů, měla přístup k jeho účtům vedeným u žalobkyně, zejména však zohlednil, že úvěr byl 46 měsíců řádně splácen. Uzavřel proto, že platební neschopnost žalovaného musela nastat až několik let poté, co mu byl úvěr poskytnut, a případné neposouzení úvěruschopnosti žalovaného proto nemůže být příčinou jeho následné platební neschopnosti. Okresní soud v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle jehož závěru samotné pochybení v procesu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nemusí znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet, a smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že schopnost splácet řádně posouzena nebyla. Musí být zároveň postaveno najisto, že spotřebitel splácet schopen nebyl, a že mu právě proto úvěr neměl být poskytnut. V projednávané věci by podle okresního soudu nemohlo jakékoliv posouzení úvěruschopnosti žalovaného zabránit jeho následné platební neschopnosti.6. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal ve věci plně úspěšné žalobkyni, přičemž je jednotlivě vyčíslil. Platební místo nákladů řízení určil okresní soud podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“, lhůtu k plnění pak jak ve vztahu k přiznanému plnění ze smlouvy o úvěru, tak i nákladům řízení podle § 160 odst. 1 o. s. ř.7. Proti tomuto rozsudku podal prostřednictvím své opatrovnice odvolání žalovaný. Namítal, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo provedeno. Poukazoval na to, že podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění, dále jen ZSÚ, je poskytovatel povinen před uzavřením smlouvy důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě informací, které jsou nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené povaze, výši a rizikovosti úvěru. Jde o kvalifikovanou povinnost profesionálního věřitele, nikoliv o pouhou formalitu. Posouzení musí vycházet z konkrétních údajů o příjmech, výdajích, stávajících závazcích a celkové finanční situaci spotřebitele. Tyto údaje musí být v přiměřeném rozsahu ověřeny a výsledek tohoto posouzení má být zachycen způsobem, který umožňuje následnou kontrolu. Žalobkyně v rozporu s tím žádný individualizovaný záznam o posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepředložila. Není známo, jaké byly příjmy žalovaného a jaké jeho výdaje a závazky byly vzaty v úvahy, ani k jakému konkrétnímu závěru ohledně dlouhodobé schopnosti žalovaného žalobkyně dospěla. Předložený výpis z účtu zachycuje toliko průběh čerpání úvěru a pohyby na účtu, nikoli proces a výsledek posouzení úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy o úvěru. To vše nemůže být nahrazeno obecným tvrzením žalobkyně tom, že klienty před uzavřením smluv o úvěru standardně lustruje v registrech a že měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného. Žalobkyně z platnosti smlouvy dovozuje svůj nárok, a je proto povinna předložit soudu konkrétní důkazy, z nichž bude zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti postupovala podle § 86 a 87 ZSÚ. Již ze smlouvy o úvěru lze při tom dovodit, že úvěr byl poskytován ke konsolidaci předchozích dvou závazků u žalobkyně, tedy žalovaný již měl významnou dluhovou zátěž, o to přísněji měla být jeho schopnost splácet úvěr hodnocena. Skutečnost, že úvěr byl po nějakou dobu splácen, nevylučuje, že byl od počátku nad možnosti žalovaného a že schopnost splácet byla zajištěna jen za cenu dalšího zadlužování, neplacení jiných závazků či zásadního omezení základních potřeb. Úkolem poskytovatele úvěru není ověřit, zda spotřebitel nějakou dobu zvládne splácet, ale zda je úvěr přiměřený jeho finančním možnostem po celou dobu splatnosti. Okresní soud pak odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu nesprávně vykládá, neboť z jeho závěrů nelze dovodit, že každé porušení § 86 ZSÚ je zhojeno tím, že spotřebitel po určitou dobu úvěr splácí. Nejvyšší soud naopak požaduje, aby soud na základě konkrétních zjištění o příjmech, výdajích a zadlužení dlužníka hodnotil, zda by při odborně provedeném posouzení úvěruschopnosti bylo vůbec možné úvěr poskytnout. V projednávané věci však soud prvního stupně žádná taková skutková zjištění neučinil a bez jakéhokoli podkladu o reálné finanční situaci žalovaného uzavřel, že neplatnost smlouvy nepřichází v úvahu jen proto, že žalovaný splácel téměř 46 měsíců, čímž se od závěrů citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlil. Sankce stanovená ustanovení § 87 ZSÚ míří na samotné nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.8. Žalobkyně navrhla ve svém vyjádření napadený rozsudek okresního soudu potvrdit. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jí byla řádně vyhodnocena celková finanční situace žalovaného. Žalobkyně vycházela z dostupných databází, včetně bankovních i nebankovních registrů klientských informací a registru dlužníků SOLUS. Měla zároveň k dispozici výpisy z účtu žalovaného, z nichž čerpala informace o jeho finanční situaci. Žalobkyně nadto poskytuje úvěry za účelem konsolidace předchozích dluhů jen tehdy, jsou-li ty dosavadní řádně spláceny. Okresní soud správně uzavřel, že platební neschopnost žalovaného nastala až dlouho poté, co byl úvěr poskytnut, tedy nesouvisela s ekonomickou situací žalovaného v době poskytnutí úvěru. Ve shodě s okresním soudem žalobkyně poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu, a to spolu s řízením jeho vydání předcházejícím, v rámci nařízeného jednání, přičemž dospěl k následujícímu závěru.10. Odvolací soud shodně se soudem okresním dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. a ve smyslu § 2 ZSÚ, pro jejíž platnost je zásadní, zda byla před jejím uzavřením žalobkyní řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného.11. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dosta